Synchronicita

Pojem zavedli švýcarský psycholog Carl Gustav Jung a švýcarský fyzik Wolfgang Pauli roku 1952,[2] protože si Paulli nedokázal vysvětlit hodnotu 137 obsaženou v konstantě jemné struktury.[3] Za předchůdce tohoto pojmu je považován například pojem zákon sérií (Seriengesetz), který zavedl Paul Kammerer v roce 1919 v knize Zákony série [4]. V roce 1972 podobný pojem Arthur Koestler nazval koincidence (coincidence) v knize Kořeny náhody[5].Tato kniha je k dispozici v češtině[6].

Stanislav Komárek vedle pojmu synchronicita používá také pojem syntopicita, protože ke koincidenci dochází nejen v čase, ale i v prostoru,[1] synmorficita pro některé mimetické jevy, kdy podobnosti navzájem nepříbuzných druhů organismů dokáží kauzalistické metody vysvětlit jen v malém počtu případů, přičemž tato vysvětlení jsou mnohdy spíše etiologickými mýty[7] atd. Wolfgang Pauli se zabýval synchronicitou v souvislosti s kvantovou fyzikou a principem neurčitosti, kde klasické pojetí kauzality selhává.

Moderní evropské pojetí kauzality navazuje na Aristotelovo myšlení a středověké arabské myšlení. Naproti tomu důraz na synchronicitu převažoval v čínské kultuře a projevil se i například v evropském renesančním myšlení. Podle Stanislava Komárka,[1] který cituje Batesona („dva popisy jsou lepší než jeden“)[8] jsou oba způsoby myšlení „jaksi komplementární, na sebe kolmé či mimoběžné, a nelze říci, že jeden je správný a druhý mylný – jsou případy, které přímo volají po kauzalistním popisu a jiné zas po synchronicistním“, i když novověká přírodověda neuznává synchronicistní popis jako „vysvětlení“ jevů, avšak kauzalita je v podstatě jedním z typů synchronicity. Pojem „náhody“ (uměle rozdělující jevy na „nutné“ a „náhodné“) a statistika jako metody kauzalistní vědy jsou založeny na odstínění či popření (jiných) synchronicit.[1][9] Rovněž starořecké slovo symbolon (znamení) neznamenalo zástupný symbol, ale spíše koincidenci ve smyslu synchronicity.[10]

Ve svém výkladu o synchronicitě uvádí Jung vlastní zkušenost, kdy se během jednoho dne mnohokrát setkal s podobou ryby, ať už to byla kresba, sen pacientky, oběd či skutečná ryba ležící na jezerním molu. Souběh událostí nezůstal bez povšimnutí, a tak náhodná koincidence získala subjektivní význam. Mezi synchronistní fenomény patří například i sny, které pak najdou korespondenci s nastalou událostí, nebo takzvané déjà vu, pocit již zažitého. O tyto jevy se opírají psychické představy osudu, neboť vypadají jako nevysvětlitelné pouhou náhodou.

Jung se ve zkoumání synchronicity opřel o Rhineovy pokusy se zenerovými kartami. Výsledky ukázaly vyšší procento uhádnutí losované karty pokusnou osobou, než by mělo odpovídat statistickému rozložení pravděpodobnosti. Stejných výsledků se dosáhlo i v případě, kdy pokusná osoba byla velmi vzdálená a docházelo dokonce i k úspěšné prekognici, kdy do losování uběhl delší čas. To vedlo Junga k myšlence, že afektivní stav lidské psýchy odráží tytéž vzorce, jakými je utvářena realita. Navíc z pokusu odvodil myšlenku nezávislosti psychických dějů na prostoru a čase. Tato jeho koncepce synchronicity byla často předmětem kritického hodnocení a byla srovnávána s typem magického myšlení. Jung nepřestával v této souvislosti zdůrazňovat fakt, že metodologie evropské vědy nemá přístup k chápání jednoty světa (unus mundus). Je příliš svázána se subjekt-objektovým rozdělením. Pokusy se Zenerovými kartami však byly postupem času označeny jako zdiskreditované z důvodu pochybné metodologie a případného podvádění.[11][12]

Analogii svého stanoviska našel Jung v čínské Knize proměn (I-ťing), jejíž německý překlad pořízený Richardem Wilhelmem opatřil předmluvou. Hexagram sestavený v určitou chvíli náhodným losem se s touto chvílí shoduje nejen v čase, ale také v kvalitě. Hexagram je podle Junga exponentem okamžiku, indikuje základní situaci, která převažovala v okamžiku jeho vzniku. Směrodatná je koincidence událostí. Fyzické i psychické události, které se vyskytly v jednom čase, jsou exponenty jedné a téže okamžité situace. Orákulum poskytuje pro náhodně vzniklé hexagramy odpovědi, které korespondují s psychologickým nastavením tazatele a jejichž smysluplnost je pravidlem. Do odpovědi je vtažena celá tazatelova osobnost.

Podobný synchronistický koncept promýšlel Jung s teoretickým fyzikem Wolfgangem Paulim. Podle tohoto konceptu se na kvantové úrovni spíše setkáváme se situacemi než experimentálně opakovatelnými kauzalitami. Myšlenka nečekané situace a koincidence mění dosavadní přísně konsekventní chápání fyzikálních jevů. Důležitá je zde i shoda v práci s elementy, jež tvoří látku skutečnosti (hexagramy složené z binárních částí, elementární částice a jejich stavy)

Schema synchronicity C.G. Junga

Schéma synchronicity vytvořené společně C. G. Jung a W. Pauli

C. G. Jung vytvořil schéma, kde proti kauzalitě uvedl synchronicitu vedle prostoru a času[13].

Jung byl hluboce přesvědčen, že je možné přiblížit princip synchronicity novým myšlenkám v kvantové fyzice.

W. Pauli, s kterým spolupracoval, podnítil nahrazení této jednoduché tetrády touto zde zobrazenou tetrádou.

Tedy právě koncept synchronicity umožnil dialog mezi fyzikou a psychologií, protože zahrnuje zavedení subjektivních prvků ve fyzice (vnějších událostí) a objektivních prvků v psychologii (psychické stavy). A jak uvádí, takovéto schéma tím uspokojuje na jednu stranu postuláty moderní fyziky, na druhou stranu postuláty psychologie.[14]

Na jedné přednášce o synchronicitě uvedl Jung příklad nepravděpodobné náhody, neboli smysluplné koincidence akauzální povahy. Šlo o pacientku, která trpěla „hořem z rozumu“, extrémní formou racionalismu. Jung o tomto případu říká (citace):

„Po několika neplodných pokusech o zmírnění jejího racionalismu poněkud humánnějším uvažováním – jsem se musel omezit na naději, že se jí snad přihodí něco nečekaného a iracionálního, něco, co by mohlo rozbít intelektuální retortu, do níž se uzavřela.“ A pak se to stalo: Nejdřív měla působivý sen, v němž jí někdo daroval drahocenný šperk – zlatého skarabea. Druhý den měl Jung se svou klientkou sezení, při kterém se přihodilo něco zvláštního: „Zatímco mi tento sen vyprávěla, zaslechl jsem, jak za mnou něco tiše klepe na okno. Otočil jsem se a spatřil jsem dost velký létající hmyz, který zvenku narážel do okenic a snažil se dostat do temné místnosti. To se mi zdálo zvláštní. Ihned jsem okno otevřel a přilétající hmyz jsem chytil ve vzduchu. Byla to Cetonia aurata, Scarabaeidae, obyčejný zlatohlávek, který se díky své zelenozlaté barvě přibližně podobá nejspíše skarabeovi. Podal jsem brouka své pacientce se slovy: ‚Tady máte svého skarabea.‘ Tato událost prorazila do jejího racionalismu žádoucí díru a led jejího intelektuálního odporu se tím prolomil. Léčba mohla nyní úspěšně pokračovat.“ [15]

Kritika je založena^[zdroj?!] na tom, že běžná věda dokáže zdánlivou synchronicitu vysvětlit. Vysvětlení je založeno buď na pravděpodobnostním počtu, tedy že občasný současný výskyt jednotlivých synchronicitních situací může odpovídat náhodě, bez nutnosti jejich společné „skryté“ příčiny.^[zdroj?] Proces lidské mysli zvaný rozpoznávání vzorců vysvětluje důvody, proč si člověk tak dobře všímá různých nahodilostí ve svém životě, a snaží se jim vštípit nějaký racionální rámec. Lidská tendence nacházet v nahodilostech smysl se nazývá apofenie.

• BARTOŠ, Jaromír. Kategorie nahodilého v dějinách filosofického myšlení: historicko-sémantická studie. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965.
• BARTOŠ, Jaromír. Problémy kauzální metody a historického výkladu pojmů. Praha: Academia, 1977.
• BEGG, Deike. Synchronicita: náhody, k nimž nedochází náhodou. V Praze: Metafora, 2003. ISBN 80-86518-61-2.
• BEGG, Deike. Synchronicita: moderní pojetí. Brno: Emitos, 2008. Studie. ISBN 978-80-87171-01-1.
• DUŠEK, Jiří. Průvodce synchronicitou a synchronicita průvodcem: jazyk neuvěřitelných náhod. Žďár nad Sázavou: nákladem vlastním, 2021. ISBN 978-80-270-9902-3.
• FOSAR, Grazyna a Franz BLUDORF. Předurčené události. Liberec: Dialog, 2009. Tajemství. ISBN 978-80-7424-011-9.
• FRANZ, Marie-Louise von. Věštění a synchronicita: psychologie smyslupné náhody. Vyd. 2., opr. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2004. Studie. ISBN 80-85880-33-4.
• GILL, Mel. Meta Secret: všechno je možné. Praha: Ottovo nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7451-115-8.
• HOPCKE, Robert H. Nic není náhoda: příběhy našich životů z hlediska neobyčejných shod okolností. Praha: Ikar, 1998. ISBN 80-7202-323-3.
• JUNG, Carl Gustav. Výbor z díla. 2, Archetypy a nevědomí. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997. ISBN 80-85880-16-4, str.356-372.
• JUNG, Carl Gustav, Carl Gustav JUNG, Wolfgang PAULI a Wolfgang PAULI. Příroda a duše. Praha: Malvern, 2018. ISBN 978-80-7530-117-8.
• KMUNÍČEK, Vilém. Pokus o filozofický systém. 2., upravené vydání. Bílovice nad Svitavou: Text!, 2015. ISBN 978-80-260-8752-6.
• KOMÁREK, Stanislav. Spasení těla: moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta, 2005. Kolumbus. ISBN 80-204-1287-5.
• MLODINOW, Leonard. Život je jen náhoda: jak náhoda ovlivňuje naše životy. V Praze: Slovart, 2009. ISBN 978-80-7391-259-8.
• MOISSET, Jean. Osudové náhody: synchronicita v našem životě. Překlad Vladimír Čadský. 1. vyd. Bratislava: Alexander Giertli - EUGENIKA, 2002. 177 s. ISBN 80-88913-87-X.
• MOSS, Robert. Tři "pouhé" věci: okusit sílu snů, náhody a fantazie. Praha: Triton, 2010. CEDR - Cesty duchovního rozvoje. ISBN 978-80-7387-359-2.
• MOSS, Robert. Věštby na každý den: hry se znaky, symboly a synchronicitou v každodenním životě. Praha: Maitrea, 2017. ISBN 978-80-7500-271-6.
• PÁLEŠ, Emil. Angelologie dějin: synchronicita a periodicita v dějinách. Bratislava: Sophia, 2004-. sv. Základy duchovní vědy; 2, 3. .
• RANDLES, Jenny a Peter A. HOUGH. Encyklopedie nevysvětleného. V Plzni: Mustang, 1996. ISBN 80-7191-163-1.
• RICHO, David. Synchronicita: skrytá moc zvláštní série náhod. Praha: Triton, 2009. Nové světy. ISBN 978-80-7387-204-5.
• WILCOCK, David. Klíč zvaný synchronicita: jak nám pomáhá skrytá inteligence. Praha: Dobrovský, 2014. ISBN 978-80-7306-584-3.