Hysterie

Hysterické poruchy jsou popsány v egyptských papyrech, konkrétně v Kahunském papyru (pochází z 20. století př. n. l., dochoval se ve zlomcích) a v papyru Ebersově (v podstatě učebnice lékařství ze 16. století př. n. l.). V tehdejším lékařství převažoval názor, že příčinou morbidních duševních stavů u žen jsou posuny dělohy v těle. Lékař se pak snažil dosáhnout návratu dělohy do původní polohy, a to nepřímým působením, hlavně vykuřováním a inhalacemi. Užití symbolů boha Thovta při léčbě svědčí o sepětí lékařské a náboženské praxe: v různých částech Egypta byly nalezeny voskové sochy zobrazující ibise, ptáka zasvěceného Thovtovi, které se používaly jako votivní sošky nebo ke vkládání do tělních dutin.[1]

Hippokratova pojednání o ženských chorobách v mnohém připomínají popisy z egyptských papyrů. Dýchací obtíže, dušení nebo záchvaty u žen se vysvětlují polohou dělohy, nepřímo sexuální abstinencí. Věřilo se, že děloha může negativně ovlivnit srdce nebo v obzvlášť závažných případech i mozek. Lékař musí nejprve pochopit postavení dělohy a pak aplikovat libovonné nebo páchnoucí výpary na spodní část břicha a hlavu pacienta. Ale za nejlepší lék byl považován vstup do manželství.[2] Platón v dialogu Timaios říká: „děloha, poněvadž to jest živý tvor žádostivý plození, kdykoli zůstává dlouho bez plodu [...] bloudě všudy po těle, ucpává průchody dechu a překáží dýchání“. Také Aretaios z Kappadokie (1. století n. l.) pokládal dělohu za jakéhosi samostatného tvora („živoucí věc uvnitř živoucí věci“).[3]

Aulus Cornelius Celsus už vysvětluje hysterii nikoli putováním dělohy, ale jako důsledek patologického působení mezi vnitřními orgány.[2] Galén pak jednoznačně odmítá myšlenku putování dělohy. Vychází z dobové teorie čtyř tělesných šťáv a zdůrazňuje úzký vzájemný vztah mezi myslí a tělem: příčinou poruchy je retence sekretu v děloze, což kazí krev a nevyhnutelně vede k podráždění nervů. Galén jako první z lékařů uznával i mužskou formu hysterie, plynoucí ze zadržování spermatu. „Zcela zpozdilým musíme shledat názor, přetvářející dělohu do jakéhosi zvířete.“ „Hysterická vášeň, toť jeden název, avšak její podoby jsou mnohé a nespočitatelné.“[4]

Tomáš Akvinský rozděluje psychopatologické jevy podle původu na přirozené (hysterii zde neuvádí) a nepřirozené.[5] Hysterie mohla snadno být ztotožněna s démonickými projevy a ženy běžně obviňovány z čarodějnictví. Lékař, alchymista a astrolog Arnald z Villanovy ve své době jako jeden z mála zastával přirozený původ mnohých onemocnění, u nichž tou dobou převládal názor, že jde o projevy posedlosti ďáblem.[6]

Teprve Paracelsus (1493–1541) zařazuje hysterii mezi duševní nemoci. V pojednání O nemocech rozrušujících rozum odmítá myšlenku, že nemoci způsobuje ďábel, a rozvíjí komplikované iatrochemické vysvětlení nemoci: děloha, není-li vyživována, „ztrácí svou pravou podstatu a chladne“ a tělo postupně zachvacují násilné křeče. Navíc se v děloze tvoří kyselina a z ní povstávají páry a výpary, které otravují všechny ostatní orgány. Zajímavé je, že Paracelsus byl první, kdo se zabýval také nevědomou (imaginativní) složkou hysterie.[6]

Ambroise Paré je připomínán především jako chirurg; v chápání hysterie se vracel k Hippokratově a Galenově humorální teorii. Domníval se, že převaha žluči v těle vede k nemoci zvané furor uterinus. Dochází k zaškrcení dělohy a nemoc se přenáší do dalších orgánů. Parého metody léčení byly svérázné: pacientku položil na záda, nahlas křičel její jméno a přitom ji silně tahal za ochlupení. Vykuřoval také dělohu pomocí speciálního pesaru zasunutého do vaginy.[7]

Skotský lékař Robert Whytt (1714–1766) položil základy vědecké neurologie. V pojednání On Nervous, Hypochondriac, or Hysteric Diseases, to which are prefixed some Remarks on the Sympathy of the Nerves odmítal tehdejší převládající představu „animálních duchů“ a nervové obtíže definoval jako choroby způsobené „neobvyklou jemností a nepřirozenou citlivostí“ nervů. Jako léčbu doporučoval dietu, cvičení a rozptýlení a pro utlumení nadměrné vzrušivosti opium.[8]

Philippe Pinel je považován za zakladatele novodobé ústavní psychiatrie. Uplatňoval tzv. morální léčbu: na choromyslného nazíral jako na dítě, které je třeba přimět k tomu, aby si osvojilo požadováné chování. Ve své Nosographii (Nosographie philosophique ou méthode de l'analyse appliquée à la médecine) rozdělil nemoci mysli a těla do pěti tříd: horečky, záněty, krvácivé poruchy, organické léze a neurózy. Hysterii kategorizoval jako „ženskou genitální neurózu“. Podle Pinela lze vést mezi mužskými a ženskými neurózami paralelu, neboť příznaky, jako jsou sterilita, frigidita a nymfomanie (u mužů satyriasis), lze pozorovat u obou pohlaví.

Jean-Martin Charcot ve svých 37 letech nastoupil do Hôpital de la Salpêtrière v Paříži, kde byly stovky pacientů trpících duševní nemocí. Poté, co vedení ústavu sloučilo oddělení pacientů s epilepsií a hysterií do jedné části s názvem „Quartier des simples epileptiques“, se během několika dní u hysterických pacientů objevil výrazný nárůst epileptických epizod. Charcot zavedl novou kompromisní diagnózu „hysteroepilepsie“ (později ji opustil). Postupně na základě systematického klinického pozorování stanovil obecné rysy hysterických projevů a rozlišil velké a malé hysterické záchvaty („hysteria maior“ a „hysteria minor“; symptomy „hysteria minor“ jsou znecitlivění kůže, zúžení zorného pole a hemianestézie). Charcot odmítal chápání hysterie coby poruchy typicky ženské a zdůrazňoval, že nemá nic společného s dělohou.

Charcotův věhlas začal poněkud upadat po zveřejnění jeho studií o hypnóze. Charcotův zájem o hypnózu byl motivován hledáním nových diagnostických metod. Studie, které prováděl na Salpêtrière se svými asistenty, nejprve přinášely senzační výsledky. Avšak Hippolyte Bernheim, profesor na univerzitě v Nancy, Charcotovy teorie odmítal. Později se objevila i podezření, že Charcotovi asistenti instruovali pacienty, aby hysterické reakce předstírali.[9]

Sigmund Freud spolu s vídeňským internistou Josefem Breuerem pracoval na případu Anny O., jednom z nejslavnějších případů hysterie. Anna O. měla řadu projevů od různých křečí až po halucinace. V hypnóze se dokázala mluvit o zážitcích, o kterých v bdělém stavu mluvit nedokázala, což jí přineslo značnou úlevu. Příčinou jejích potíží byl komplikovaný vztah s otcem. Její úleva však netrvala dlouho, protože osobu svého otce nahradila doktorem Breuerem, k němuž si vytvořila silné pouto, které zmařilo další léčbu. Podle Freuda byla příčinou fyzických příznaků potlačená traumata z dětství či z manželské ložnice.[10]

Freuda zaujaly Charcotovy práce o hysterii a na jejich základě dospěl k přesvědčení, že hysterické příznaky vznikají tehdy, když traumatická zkušenost vede nevědomě ke vzniku tělesných symptomů. Freud od hypnoterapie nakonec přešel k metodě rekonstrukce potlačených vzpomínek prostřednictvím jejich výkladu a volných asociací.[11]

Za jakýsi „zlatý věk“ hysterie je možno označit 19. století. Hysterie byla předmětem zájmu celé řady profesionálu v Evropě i ve Spojených Státech. Ženská hysterie byla v tomto období popisována širokým a neuzavřeným souborem symptomů. Patřily mezi ně např. úzkost, zhoršené dýchání, omdlévání, nervozita, zvýšená sexuální touha, nespavost, zadržování tekutin, žaludeční obtíže, podrážděnost, ztráta chuti na jídlo nebo sex, obscénní chování a tendence působit problémy. Mezi odborníky nepanovala shoda na tom jaké symptomy do diagnózy spadají. Hysterie se tak uplatnila i jako diagnóza, která se stanovila pokud nebylo možno stanovit jinou diagnózu. Medicína v 19. století pracovala s ženskou sexualitou a reprodukčním ústrojí jako s faktory, které výrazně ovlivňují fyzické i psychické zdraví žen. Ženy tak byly často chápány jako snadno ovlivnitelné a nemorální, kdy celé jejich fungování je značně ovlivňováno reprodukcí. Např. v Anglii ve viktoriánském období, kdy byla ženská sexualita sešněrována přísnou morálkou, mohly být ženy, které se nepodvolily tehdejšíi konvencemi stanovené roli matky a manželky, skončit v psychiatrické léčebně jako šílené. Za duševně narušené byly považovány i ženy, které narušovaly společenský řád jakými byly například sufražetky – bojovnice za práva žen.[10]

Počátkem 20. století počet případů hysterie v Evropě a Severní Americe výrazně klesl; jako příčina se někdy udává společenská emancipace od represivní viktoriánské kultury, vyšší „psychologická gramotnost“ a lepší porozumění neurologickým onemocněním.[12][13] Jiní autoři se domnívají, že příčinou jsou vedle lepších vyšetřovacích metod také proměna obsahu pojmu a jeho místa v klasifikačních systémech,[12] nebo rozchod neurologického a psychiatrického přístupu a z toho plynoucí ztráta vědeckého zájmu o hysterii (která se ocitla v „zemi nikoho“).[13]

• ČERNOUŠEK, Michal. Šílenství v zrcadle dějin. Praha: Grada – Avicenum, 1994. ISBN 80-7169-086-4.
• GILMAN, Sander L.; KING, Helen; PORTER, Roy, et al. Hysteria beyond Freud. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1993. Dostupné online. ISBN 0-520-08064-5. (anglicky)
• VEITH, Ilza. Hysteria: The History of a Disease. [s.l.]: The University of Chicago Press, 1965. Dostupné online. (anglicky)
• VONDRÁČEK, Vladimír. Hysterie. [s.l.]: Spolek českých lékařů, 1944.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hysterie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo hysterie ve Wikislovníku