Analytická psychologie

Základ analytické psychologie tvoří předpoklad, že nevědomí představuje velice mocnou – a dost možná i tu aktivnější – část zdravé lidské psýché a že duševní celistvost vyžaduje spolehlivou komunikaci mezi vědomými a nevědomými složkami psýché. Klíčové je i přesvědčení, že sny ukazují myšlenky, názory a pocity, které si musíme plně uvědomit, byť to není snadné, a že se tento materiál odráží v souboru osobních vizuálních metafor. Nevědomí tvoří věci „známé neznámé“ a právě sny představují jeden z hlavních nástrojů, pomocí nichž se nevědomí může vyjádřit.[2]

Analytická psychologie rozlišuje mezi nevědomím osobním a kolektivním (viz také níže). Kolektivní nevědomí obsahuje archetypy společné všem lidským bytostem, což znamená, že individuační proces může u jedince vynést na povrch i symboly, které se nevztahují jen k jeho individuální lidské zkušenosti. Takový obsah je třeba chápat jako odpověď na některou základní otázku lidství: život, smrt, smysl bytí, štěstí, strach. Díky tomu se může jedinec setkat s více spirituálními koncepty a integrovat je do své osobnosti.

Už v počátcích své profesní kariéry začal Jung popisovat pojetí vnitřních obsahů psýché, pro které razil pojem „komplex“, a uvádí, že jej objevil během pokusů s volnými asociacemi a kožní vodivostí. Komplexy chápal jako autonomní součásti psychického života, téměř oddělené bytosti v rámci jedince (nelze je však ztotožňovat s mnohočetnou poruchou osobnosti).

Za strukturní jádro, kolem kterého se komplex seskupuje, Jung považoval archetyp. Vezmeme-li například „negativní mateřský komplex“, jeho jádro bude tvořit archetyp „zlé matky“. Náš psychický život tedy odráží zážitky společné lidstvu jako celku. Zajímavé je, že Jung chápal jako komplex i Já, neboli Ego (pro vědomou zkušenost jedince používal výraz Ego i Freud ). Ale představuje-li Já komplex, jaký archetyp by tvořil jeho jádro? Jung i řada jeho následovníků by uvedla archetyp „Hrdiny“ – toho, kdo se odděluje od společnosti, aby se k ní později vrátil a posunul ji dál.[2]

Pro správné pochopení tohoto pojmu je třeba porozumět jungovským archetypům. Archetypy kolektivního nevědomí si lze podle jungiánů představit jako DNA lidské psýché. Všichni lidé sdílí společné dědictví tělesné podoby a určité predispozice ke specifickým materiálním formám (mít dvě nohy, srdce apod.) a podobně mají také vrozené psychologické predispozice ve formě archetypů tvořících kolektivní nevědomí.[3]

Psychologický pojem archetyp začal Jung prosazovat v roce 1919.[4] V Jungově psychologickém systému archetypy znamenají vrozené univerzální prototypy myšlenek. Skupinu vzpomínek a interpretací, které se k archetypu vážou, Jung označoval jako komplex (např. spojení mateřského komplexu s archetypem matky). Archetypy považoval za jakési psychické orgány, analogické těm tělesným, jelikož oboje lze chápat jako morfologické výsledky procesu evoluce.

Archetypy se mohou samovolně rozvíjet a vyjevovat se mnoha různými způsoby. V knize Vzpomínky, sny, myšlenky Jung uvádí, jak začal komunikovat s archetypem Animy a jak ho Anima učila správné interpretaci snů. Když to pak dokázal sám, Anima s ním přestala komunikovat, neboť už ji nepotřeboval.[5]

Člověk se také rodí s touhou k sebeaktualizaci, tj. plné existenci, a tato touha ho vede k objevování a integrování oněch „cizích“, nevědomých součástí. Tento přirozený proces se označuje jako „individuace“, neboli proces realizace jedince – individua.

Individuace má dvě vývojové fáze: V první polovině života se člověk odděluje od ostatních, snaží se vytvořit si vlastní identitu (což může například vysvětlit určitou dravost mladých mužů či u dospívajících nevraživost, kterou zaměřují na své rodiče). Pak Jung mluví o tzv. „druhé pubertě“, která přichází ve věku mezi 35 a 40 lety, kdy se naše zaměření od materialismu, sexuality a výchovy potomků obrací k záležitostem týkajících se celé společnosti a také ke spiritualitě.

V druhé polovině života se člověk snaží s lidstvem zase sjednotit a opět se stát součástí něčeho kolektivního. To je období, kdy dospělí jedinci začínají svou činností přispívat celé společnosti – věnují se dobrovolnictví, zahradničení, tvůrčí činnosti apod., a stávají se také vnímavějšími ke svým nevědomým i vědomým prožitkům. Mladý muž jen zřídka přizná: „Jsem naštvaný,“ nebo: „Je mi smutno.“, a to právě proto, že se dosud ještě nesjednotil s všelidskou zkušeností; k tomu podle Junga dochází běžně až v tomto pozdějším, moudřejším věku. Mladí „buřiči“ hledají své pravé Já a postupně si uvědomí, že nevyhnutelnou podmínkou jeho nalezení je podílet se na prospěchu celé společnosti.

Jung se domníval, že smyslem sebeaktualizace a kolektivního nevědomí je posun člověka k té nejvyšší zkušenosti, zkušenosti spirituální. Jestliže jedinec k sebeaktualizaci nesměřuje, pak se mohou objevit neurotické symptomy, tj. například různé fobie, psychóza nebo deprese.

Analytická psychologie pracuje také s detailní osobnostní typologií. Existují dva základní typy zaměření:

• Extraverze (sám Jung skutečně používal slovo „extravert“, podobně tak činí i většina slovníků; varianta s „o“ – „extrovert“ se neupřednostňuje) – zaměření ven, na vnější objekty.
• Introverze – zaměření dovnitř, na vnitřní prožívání.

Podle Junga je psýché nástrojem adaptace a orientace. K tomu jí slouží několik psychických funkcí, podle kterých se rozlišují čtyři tzv. funkční typy:

• Vnímání – všímavost pomocí smyslových orgánů.
• Intuice – nevědomé vnímání.
• Myšlení – funkce intelektového poznání, vytváření logických závěrů.
• Cítění – funkce subjektivního hodnocení.

U každého člověka jedna převažuje a jedna zcela ustupuje. Myšlení a cítění patří mezi funkce racionální povahy, zatímco vnímání a intuice mezi funkce povahy iracionální. Na jungovské typologii je založen nástroj psychologické osobnostní diagnostiky MBTI (Myers-Briggs Type Indicator).

Klasický směr získal své označení díky tomu, že se snažil zůstat věrný původním myšlenkám C. G. Junga tak, jak je vyjádřil ve svých početných spisech a přednáškách. Do této skupiny spadají jména jako Emma Jung (Jungova manželka, sama byla analytičkou), Marie-Louise von Franz, Joseph Henderson, Aniela Jaffe, Erich Neumann, Gerhard Adler nebo Jolande Jacobi.

Vývojový přístup je v první řadě spojen s Michaelem Fordhamem a jeho manželkou, Friedou Fordhamovou. Lze jej považovat za takový most mezi jungovskou analýzou a teorií objektových vztahů Melanie Kleinové. I sám Andrew Samuels se řadí k tomuto směru. Od klasického přístupu se podle něho vývojový směr liší menším důrazem na bytostné Já a naopak větším důrazem na vývoj osobnosti. V rámci psychoterapeutické praxe se ve srovnání s druhými dvěma směry také více věnuje přenosu a protipřenosu.

Do této skupiny patří nezávislí teoretici tzv. archetypální psychologie.

Spadá sem například přístup Jamese Hillmana (někdy označovaný jako „the imaginal school“ – „škola imaginální“) těžící z Hillmanových knih z konce 60. a začátku 70. let. K přívržencům patří podle Samuelse (1985)[6] Murray Stein, Rafael Lopez-Pedraza a Wolfgang Giegerich. Některými Hillmanovými pracemi byl ovlivněn i Thomas Moore.

Za vlivné směry archetypální psychologie lze dále považovat například přívrženkyně mýtopoetického hnutí a psychoanalytičky jako Clarissa Pinkola Estés, která se soustřeďuje na archetypální psychologii různých etnik a domorodců a zaznamenává „trasy putování duše“ na základě jejich písní, pohádek, snů, umění a rituálů, nebo Marion Woodman, která archetypální psychologii obohatila o feministický pohled.

Někteří ze zakladatelů archetypální a mýtopoetické psychologie nepovažují bytostné Já za hlavní archetyp kolektivního nevědomí, jak se domníval Jung, ale spíše přisuzují všem archetypům bez rozdílu stejnou hodnotu anebo (jako např. Estés) předpokládají, že bytostné Já v sobě obsahuje všechny ostatní archetypy – že se z jednoho rodí druhý.

Archetypální oblasti lidské psýché se ve svých pěti knihách věnovali Robert L. Moore a Douglas Gillette. Jejich dílo hrálo významnou roli v rámci tzv. mýtopoetického hnutí ve Spojených státech („mythopoetic men's movement“). Jelikož Moore studoval informatiku, rád archetypální sféru přirovnával k hardwaru počítače (fixní, materiální součásti) a k softwaru zase naše osobní zážitky a vědomé osobní Já ovlivňující přístup k archetypální sféře lidské psýché.

Procesově orientovaná psychologie je spojena s Arnoldem Mindellem, absolventem jungiánského výcviku v Curychu. Jedná se o směr, který se vyvinul koncem 70. a začátkem 80. let a původně se o něm mluvilo jako o „dceřiné odnoži jungovské psychologie“. Procesově orientovaný přístup klade důraz na chápání „nevědomého“ jako nepřerušeného proudu zkušenosti. Analytickou psychoterapii obohatil o tělesné zážitky, změněné a komatózní stavy nebo multikulturní skupinovou činnost.[6]