Výr velký

Rozlišuje se nejméně 20 poddruhů, které se dělí na 3 skupiny. Z toho 2 monotypické jsou někdy považovány za samostatné druhy: výr bledý (Bubo ascalaphus) a výr bengálský (Bubo bengalensis). Většinu Evropy obývá výr velký evropský (Bubo bubo bubo), Pyrenejský poloostrov v. v. španělský (B. b. hispanus), východní část evropské části Ruska po Ural v. v. východoruský (B. b. ruthenus) a Ukrajinu jižně od Kyjeva a Charkova, Besarábii, Krym, Kavkaz a Malou Asii v. v. černomořský (B. b. interpositus).[2]

Výr velký je velký mohutný pták a jedna z největších sov, větší než káně lesní, ale na druhou stranu zřetelně menší než např. orel skalní. Samice je těžší než samec a má větší rozpětí křídel.[3] Délka těla je 60–75 cm, rozpětí křídel 160–188 cm. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 1500–2800 g, samice mezi 1750–4200 g.[4]

Silueta sedícího výra velkého je jen těžko zaměnitelná, na hlavě má totiž z peříček výrazné pohyblivé chvostky připomínající ouška (proto se mu říká ušatá sova). V souvislosti s jeho velikostí jde o poměrně jednoznačný určovací znak. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu žluto(oranžovo-rezavo)hnědé s tmavohnědými skvrnami a na břiše světlejší odstín téhož s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresby než dospělí ptáci.

Stejně jako ostatní sovy létá velmi tiše a střídá mávavý let s plachtěním.

Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě (s výjimkou Britských ostrovů, severozápadní Francie a severní Skandinávie), v severozápadní Africe (středomořské oblasti Alžírska a Maroka) a ve značné části Asie (mimo severních a jižních oblastí). Stálý a potulný druh zimující v hnízdním areálu.[2]

Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy obývá i oblasti beze skal, v takovém případě však vyžaduje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.

Zbytky káně lesní ulovené výrem velkým

Živí se hlavně malými a středně velkými savci a ptáky, zřídka požírá také obojživelníky, plazy, ryby a větší hmyz – například saranče a kobylky nebo brouky, zejména chrousty. Ze savců v potravě převažují druhy o hmotnosti do 2 kg, jako jsou hlodavci, ježci, králíci a zajíci, dokáže však udolat i lišku, sele divočáka nebo srnče.[4][6] Z ptáků vedle holubovitých, krkavcovitých nebo kachnovitých běžně loví také dravce a jiné druhy sov. Ptáků se často zmocňuje na nocovištích nebo na hnízdech. Složení potravy je značně závislé na místní potravní nabídce. Ve svém revíru totiž přednostně loví kořist nejhojněji se vyskytující a nejlépe dostupnou.[7] V Jeseníkách bylo v letech 1955–87 ve vývržcích a jako kořist na hnízdech zjištěno celkem 7144 obratlovců. Ze savců se nejvíce objevoval hraboš polní, ježek, potkan, zajíc, myšice a hryzec vodní, z ptáků koroptev polní, káně lesní, kalous ušatý, puštík obecný, holub domácí, bažant obecný a vrána šedá.[2] Na třech lokalitách v severních Čechách bylo v období let 1962–79 rozborem vývržků a zbytků potravy zjištěno celkem 3549 obratlovců v 80 druzích, z nichž 59 druhů představovali ptáci, 19 savci a 2 obojživelníci. Podíl savců v potravě dosahoval 57,3 %, ptáků 42,3 % a obojživelníků 0,42 %. Zdaleka nejčastěji se objevoval hraboš polní (31,2 %), následovaný zajícem a koroptví (oba po 8,7 %). Na jedné ze sledovaných lokalit s hnízdní kolonií racků byl mezi lovenými druhy významně zastoupen právě racek chechtavý (14,1 %; v celkovém souhrnu 3,7 %).[7] V blízkosti lidských sídlišť loví výr zejména potkany, ježky, ale také domácí zvířata, jako jsou kočky (často toulavé nebo zdivočelé)[8], domácí drůbež, výjimečně také jehňata do hmotnosti 10 kg[9] nebo malá plemena psů[10].

Velikost loveckého revíru závisí na úživnosti lokality. Obecně přitom platí, že revíry s bohatší potravní nabídkou jsou menší a nejsou bráněny proti ostatním příslušníkům vlastního druhu, může tedy docházet k jejich překrývání. Lovecká aktivita výra začíná podle ročního období a povětrnostních podmínek v pozdně odpoledních, většinou však až v časně večerních hodinách, a trvá až do časně ranních hodin. Kořist vyhlíží při pomalém letu nízko nad terénem, nebo vsedě z vyvýšeného místa.[7] Při lovu za velmi špatných světelných podmínek se řídí hlavně sluchem, kořistí se tak většinou stávají zvířata, která se chovají hlučněji.[2] Menší kořist polyká celou, u větší často nejprve oddělí hlavu. Při konzumaci ježků začíná obvykle břichem a ostny porostlou kůži nechává nedotčenou. Nestravitelných částí, jako je srst nebo kosti, se zbavuje ve formě vývržků.[7]

Výr velký vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Zpravidla zůstávají věrní i hnízdům, ve kterých jim byla vybrána mláďata. Tok probíhá v lednu až únoru a trvá přibližně 14 dní. Samec si během něj vyznačuje teritorium výrazným „hú–hú“, které občas prokládá i jinými zvuky, připomínajícími zvláštní řehot. Samice se v době toku ozývá hlouběji, ale tišeji než samec.

Vejce výra velkého (Bubo bubo bubo)

Hnízdo je na zemi nebo na skále, výjimečně i v dutině stromu nebo ve starém hnízdě dravců, volavek či čápů černých. Za výstelku mu slouží pouze v místě rostoucí byliny, spadané listy nebo rozdrobené vývržky. Hnízdí jednou ročně, přijde–li o vejce v počátku inkubace, může snést náhradní snůšku, ztratí-li však mláďata, již se tak zpravidla nestává. Koncem března nebo počátkem dubna snáší 1–4 téměř kulatá, čistě bílá vejce o rozměrech 60,20 × 49,37 mm a hmotnosti přibližně 73,3 g. Snášena jsou v intervalech 2–3 dní, samice začíná sedět od snesení 1. nebo 2. vejce. Samec ji během celého období inkubace krmí, kořist jí ale většinou nepředává přímo na hnízdě. Doba sezení je 34–36 dní. Mláďata jsou po dobu prvních dní zahřívána samicí a později již krmena oběma rodiči. Po 5–6 týdnech opouštějí hnízdo a rozlézají se dál po okolí, rodiči jsou však krmena až do dosažení vzletnosti, k čemuž dochází ve stáří 9 týdnů.

Je paradoxní, že ačkoliv je výr velký největší sova, vybrat jeho hnízdo je opravdu jednoduché. Matka se sice staví výhrůžně, syčí a nafukuje se, ale pokud to člověka neodradí, dává se zpravidla na rychlý ústup a pouze zpovzdálí smutně houká. Na rozdíl od podstatně menších puštíků, kteří svou snůšku fanaticky brání proti jakémukoliv útočníkovi, včetně člověka.

Ztráty na hnízdech jsou vysoké, v ČR dosahují 28,9 %. Lokálně se však lze setkat i se ztrátami daleko vyššími; např. v Českomoravské vrchovině nebylo úspěšných 58,4 % započatých hnízdění. Nejčastější příčinou ztrát je člověk, dále predace (často výrem velkým), nepříznivé počasí a neoplozená vejce.

Výr velký v Zoo Tábor

Pohlavní dospělosti dosahují zřejmě na konci 1. roku života, poprvé však hnízdí až ve stáří 2–3 let. Nejvyšší známý věk ve volné přírodě je 18 let a 11 měsíců, v zajetí se může dožít až 60 let.[2]

Výr velký je člověkem odpradávna pronásledován jako tzv. škodná, což vedlo v mnoha částech Evropy téměř k jeho vyhubení. Podrobnější studie, která by racionálně hodnotila význam přítomnosti výra v honitbě na stav lovné zvěře přitom dodnes chybí.[2] Dříve byl využíván k lovu „na výrovku“ či „na výrovce“, při kterém se výr přivázal na relativně viditelné místo, poblíž se ukryl lovec s puškou a vyčkávalo se na agresivní reakce dravců a krkavcovitých, kteří na výra útočili, vše ostatní ignorovali a dostali se tak před pušku. Podobně se nepřátelství denních ptáků využívá i při odchytu ptactva za účelem kroužkování, kdy se maketa výra umístí před ornitologickou síť.

V ČR je dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. zvláště chráněn jako ohrožený druh. Z dat získaných od českých okroužkovaných ptáků vyplývá, že nejčastější příčinou úhynu je zabití elektrickým proudem, dále srážka s dopravními prostředky (železnice, silnice) a nelegální odstřel. Je však pravděpodobné, že střelení ptáci budou mít na celkové mortalitě ve skutečnosti větší podíl, jelikož jejich nálezy nikdo nehlásí nebo jsou řazeny do kategorie „mrtev bez bližších údajů“.[11]