Brusel

Brusel (francouzsky Bruxelles [bʁy.sɛl], nizozemsky Brussel [brʏsəl]) je hlavní město Belgie. Je jednou z 19 obcí Bruselského regionu, žije v něm přibližně 185 tisíc[1] obyvatel a jeho rozloha činí 33,1 km²[2]. Je sídlem NATO a některých institucí Evropské unie, a proto bývá neoficiálně označován jako „hlavní město Evropy“.[3][4][5][6] Je zároveň hlavním městem Vlámského společenství a Valonsko-bruselské federace (Francouzského společenství).

Brusel
Bruxelles, Brussel
Královský palác (Koninklijk Paleis) v Bruselu

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice50°50′48″ s. š., 4°21′6″ v. d.
StátBelgie Belgie
RegionBruselský region
Brusel
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha33,1 km²
Počet obyvatel185 103 (2020)[1]
Hustota zalidnění5 595,6 obyv./km²
Správa
Oficiální webwww.brucity.be
Telefonní předvolba02
PSČ1000, 1020, 1030, 1040, 1050
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie města

Související informace naleznete také v článku Dějiny Bruselu.

Podle legendy založil osadu kolem roku 580 sv. Guegerich (St. Géry). Jméno města je snad odvozeno od názvu Brucsella či Broekzelle, což znamená ves v bažinách. Brusel se jako metropole nachází přímo uprostřed Belgického království. Při jeho poloze vzkvétal rozvoj řemesel a v 11. století se ves rozrostla v opevněné město. 14. a 15. století představovala zlatý věk města, jako obchodního centra Evropy.

Na konci 17. století byl Brusel bombardován Francouzi, což vedlo k velkému poškození města, následné obnově a rozsáhlé přestavbě. Zničena byla zhruba čtvrtina veškeré zástavby, včetně domů na náměstí Grande Place.

V 19. století se Brusel jako metropole mladého belgického státu dynamicky rozvíjel. V závěru století se zde konaly časté výstavy, což městu přineslo velkou prestiž na mezinárodním poli. V té době došlo také k dramatickému rozvoji města, zakrytí řeky Senne a vybudování třídy Anspach, zavedení železnice aj.

Během obou světových válek byl Brusel ušetřen válečného ničení. V 2. polovině 20. století však docházelo často k necitlivým zásahům do historické zástavby, známé pod pojmem bruselizace.

Administrativa

Brusel je jednou z 19 obcí Bruselského regionu. Žije v něm přibližně 175 000 obyvatel a jeho rozloha činí 32,61 km². Název Brusel se používá často také k označení celého Bruselského regionu, který se rozkládá na ploše 161 km². Stejně jako všechny obce Bruselského regionu je i Brusel oficiálně dvojjazyčný – úředními jazyky jsou francouzština a nizozemština.

Evropské instituce

Dvě hlavní instituce Evropské unie – Evropská komise a Rada Evropské unie – mají centrálu v Bruselu. Komise sídlí v budově Berlaymont a Rada EU v budově Justus Lipsius. Zasedají zde také výbory Evropského parlamentu (sídlo EP je však ve Štrasburku a sekretariát parlamentu sídlí v Lucemburku). Evropský parlament však má v Bruselu budovu odpovídající jeho aktivitám, ve které může (v případě potřeby či politického rozhodnutí) nezávisle zasedat. V Bruselu sídlí rovněž Evropský hospodářský a sociální výbor a Evropský výbor regionů., nachází se zde i sídlo Evropské služby pro vnější činnost (EEAS).

Národní instituce a budovy

Náboženství

Většina obyvatel je frankofonní (85–90 %).[7] Značnou část obyvatel města tvoří přistěhovalci a jejich potomci (marockého, tureckého, balkánského, polského, afrického a jiného původu). Okolo 32 % obyvatel Bruselu jsou přistěhovalci z evropských zemí a dalších 36 % obyvatel jsou lidé neevropského původu, především z Maroka, Turecka a subsaharské Afriky.[8] Dle vyjádření Josepha De Kesela, belgického arcibiskupa, z dubna roku 2016 vyplývá, že praktikujících muslimů je ve městě 19 % oproti 12 % praktikujících katolíků.[9] V Bruselu fungují čtyři muslimské školy, jejichž výuka klade důraz na muslimskou kulturu a totožnost.[10]

Turistické atrakce

radnice na náměstí Grand-Place

Náměstí Grand-Place

Náměstí Grande-Place v Bruselu (nizozemsky Grote Markt) je historickým jádrem města. Mnozí (mj. Victor Hugo) jej považují za jedno z nejpůvabnějších náměstí na světě. Jeho dominantou je gotická radnice z 15. století s 96 m vysokou věží, na které je umístěna socha svatého Michaela, patrona Bruselu. Další významnou budovou je Maison du Roi / Broodhuis. Od roku 1998 je náměstí zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO.

13. srpna 1695 byla většina domů, postavených ze dřeva, zničena střelbou z děl francouzského vojska pod vedením maršála François de Villeroy. Nepoškozena zůstala pouze věž radnice a několik kamenných zdí. V následujících letech byly cechovní domy na náměstí vybudovány znovu, tentokrát z kamene. Přestože průčelí každého domu je jiné, tvoří spolu architektonicky harmonický celek.

Manneken-Pis

čůrající chlapeček – Manneken Pis

Manneken Pis (soška čurajícího chlapečka) je symbolem Bruselu. Sochu vytvořil v 17. století sochař Jérôme Duquesnoy. Manneken Pis se může pochlubit 800 oblečky, které jsou umístěny v městském muzeu. První kroj byl věnován v roce 1698. V roce 1745 sochu Manneken Pis ukradli Angličané. O dva roky později se ho zmocnili Francouzi. Poté, co se o tom dozvěděl král Ludvík XV., daroval Bruselu kroj ze zlatého brokátu, zdobený křížem svatého Ludvíka. V roce 1817 sošku zcizil a posléze zničil bývalý vězeň Antoine Lycas. Z jejích úlomků byl vytvořen model pro sošku, která zde stojí dnes. Od roku 1987 má svůj protějšek – čůrající holčičku – Jaenneke Pis. V roce 1998 přibyla také socha čůrajícího psa – Zinneke Pis.

Další turistické cíle

Doprava

Pohled směrem k náměstí de Brouckère

Brusel je centrem a ústředním bodem dopravy celé Belgie. Na území samotného města leží jedno vytížené nádraží, Brusel centrální nádraží. Další významná nádraží, využívaná i pro dopravu v Bruselu, jižním nádraží (kde se potkávají 3 vysokorychlostní tratě ve směru k francouzským, německým a nizozemským hranicím) a Brusel severní nádraží leží za hranicí města. Díky 28 km dlouhému vodnímu kanálu Brusel-Šelda a 75 km dlouhému kanálu Brusel-Charleroi je město přístupné pro vnitrozemskou vodní dopravu. Letiště Brusel, které je největším v Belgii, se nachází 11 km severovýchodně od centra města. Okolo města je vystavěn dálniční okruh, na který je napojeno několik dalších dálnic (směr Gent, Antverpy, Lovaň, Namur, Charleroi, Lille).

Městská hromadná doprava zahrnuje metro, tramvaje a autobusy. Metro v Bruselu sestává ze 4 linek, celková délka kolejí je 39,9 km.[11] Síť tramvajové dopravy má souhrnnou délku 140,9 km a čítá 17 linek. Autobusová doprava zahrnuje 50 denních linek a 11 nočních.

Souvislosti

Odvozeninou od názvu města Brusel je v češtině pojmenování sportovní pomůcky brusle. S bruslením se poprvé setkali členové mírového poselstva českého krále Jiřího z Poděbrad vedeného panem Lvem z Rožmitálu během návštěvy Nizozemí, v rámci níž v roce 1465 zavítali i do Bruselu, podle kterého brusle nazvali a přivezli do Čech.

Partnerská města

Galerie

Odkazy

Poznámky

    Reference

    1. Bevolking per gemeente op 1 januari 2020. Dostupné online.
    2. Totale oppervlakte volgens het Kadasterregister, België, gewesten en provincies. Dostupné online.
    3. Pohled do Bruselu: hlavní město Evropy má své kouzlo i pochutiny [online]. www.studentpoint.cz [cit. 2015-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. (česky)
    4. Luboš Palata: Co kdyby místo Bruselu byla hlavním městem Evropy Praha [online]. Český rozhlas [cit. 2015-11-28]. Dostupné online. (česky)
    5. Brusel [online]. www.aktualne.cz [cit. 2015-11-28]. Dostupné online. (česky)
    6. Belgie, Brusel – hlavní město Evropy [online]. www.infoglobe.cz [cit. 2015-11-28]. Dostupné online. (česky)
    7. Home > Cijfers > Taal [online]. Brussels Informatie-, Documentatie- en Onderzoekscentrum [cit. 2015-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. (nizozemsky)
    8. Vreemde afkomst 01/01/2012 [online]. Npdata.be. Dostupné online. (anglicky)
    9. ČTK. Islám už je v Bruselu hlavním náboženstvím, varoval nový belgický primas [online]. Novinky.cz [cit. 2016-04-30]. Dostupné online. (česky)
    10. "Muslimské školy zažívají v Bruselu rozkvět". Novinky. 8. června 2017.
    11. La STIB en chiffres, STATISTIQUES, 2014 [online]. Société des transports intercommunaux de Bruxelles (STIB) [cit. 2015-11-28]. Dostupné online. (francouzsky)

    Externí odkazy

    This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.