Operace Spojenecká síla

Vojáci americké armády poblíž Camp Moneith během operace Spojenecká síla

24. března 1999 v 19:00 zahájilo NATO vzdušné útoky na cíle ve Svazové republice Jugoslávie. Bombardovací kampaň NATO zahrnovala přes nejprve desítky, a poté až stovky letadel operujících ze základen v Itálii, Německu a letadlové lodi USS Theodore Roosevelt umístěné v Jaderském moři. Za soumraku provedla letka F/A-18 Hornet Španělského letectva nálet na Bělehrad, při němž vyřadila systémy protivzdušné obrany. Několik křižujících střel BGM-109 Tomahawk bylo vypáleno z lodí a ponorek. Ačkoliv byly do útoků zapojeny všechny státy NATO, Spojené státy tvořily hlavní část antijugoslávské koalice.[2] Některá letadla byla vysílána na své mise ze základen ve státě Missouri a podnikaly i třicetihodinové lety.

Během desetitýdenního konfliktu odstartovala letadla NATO celkem ke 37 000 bojových misí[11], při čtvrtině z nich prováděla bombardování[12]. Pro německou Luftwaffe to bylo největší bojové nasazení od druhé světové války.

Spojenecké letectvo nicméně trápil zpočátku nedostatek strojů a špatné počasí. Proto nebylo možné kampaň spustit s takovou razancí, aby bylo možné účinně odstrašit jugoslávské vojenské velení. I po zahájení bombardování probíhaly vojenské operace jugoslávské armády na území Kosova, a to ještě v intenzivnější síle.[2] Právě vzhledem k tomu, že byl výsledek kampaně spíše omezený, se od května rozhodlo vedení NATO rozšířit seznam cílů i na civilní objekty a instalace. Vojenské operace NATO se také intenzivněji zaměřily na jugoslávská pozemní vojska a strategické bombardování. To mělo za následek sice vyšší ztráty civilního obyvatelstva a rozsáhlou kritiku operací NATO, nicméně se úspěšně podařilo zpomalit operace jugoslávské armády na území Kosova.[2]

V rámci této druhé vlny operace byla několikrát bombardována Černá Hora, přestože její prezident Milo Đukanovič patřil k anti miloševičovské opozici.^[zdroj?] Cíle „dvojího použiti“, používané jak armádou, tak civilisty, byly v průběhu kampaně napadány. To zahrnovalo ničení mostů přes Dunaj[13], továren, elektráren, telekomunikačních zařízení, útok na ústředí politické strany Jugoslávské levice, vedené ženou Slobodana Miloševiće a Avalskou televizní věž. Během bombardování bylo poškozeno také 9 nemocnic a 300 vzdělávacích institucí.[14] Dne 23. května a 24. května byl bombardován i systém rozvodu vody ve Sremské Mitrovici.[15]

Při bombardování elektráren byly použity grafitové bomby. Shazovány byly také kazetové bomby.[16]

Dne 12. dubna byl dvěma raketami zasažen vlak na trati mezi Bělehradem a Skopjí, v němž zahynulo 55 lidí[16]. Dne 14. dubna letouny NATO omylem zasáhly konvoj albánských uprchlíků, přičemž zabily 75 lidí[16].

Dne 7. května 1999 došlo k zasažení čínské ambasády[11] v Bělehradě, při kterém zahynuli tři čínští novináři. Podle prohlášení NATO šlo o chybu navigátora. Ještě téhož dne byla svržena kazetová bomba na tržnici ve městě Niš na jihu Srbska a zasažena byla i blízká nemocnice. Výbuch bomby měl na svědomí 15 mrtvých.[14]

Letecké boje

Ochuzený uran-238, používaný na území Jugoslávie. Ochuzený uran má minimální radioaktivitu, jeho účinek spočívá ve vysoké hustotě, a tudíž velké kinetické energii střely. Radiační zátěž je prakticky nulová^[zdroj?].

Během leteckých soubojů bylo sestřeleno 6 jugoslávských stíhačů MiG-29. Další stroje byly zničeny na zemi nebo ztraceny v důsledku nehod. Spojenci v důsledku činnosti jugoslávské protiletecké obrany přišli o jeden americký stíhač F 16, jeden AV-8B Harrier a jeden stealth bombardér Lockheed F-117 Nighthawk, který se podařilo Srbům sestřelit v blízkosti vesnice Buđanovci[11] Eliminace "neviditelného" bombardéru byla pro jugoslávskou propagandu klíčovým momentem; bělehradská televize nadšeně informovala o údajných sestřelech dalších letadel. Jiné americké, potažmo spojenecké stroje byly výrazně poškozeny, ale podařilo se jim vrátit na základnu. Kromě těchto ztrát přišlo NATO v bojích o 4 bezpilotní letouny.

Druhá vlna bombardování, která byla zahájena na konci dubna 1999 znamenala pro Srbsko ohromné ekonomické ztráty. Alianci se podařilo přimět na začátku června 1999 Slobodana Miloševiče k jednání. Dne 9. června byla podepsána vojensko-technická dohoda, na základě níž se jugoslávská armáda stáhla z území Kosova. O den později byla podepsána rezoluce OSN. č. 1244, která posvětila vstup mezinárodního kontingentu na území jihosrbské provincie.[11] Nálety byly ukončeny o den později.

Jugoslávská protiletadlová obrana v noci

Během 78 dní trvajícího bombardování byla těžce poškozena infrastruktura, mosty, průmyslové objekty, elektrárny a telekomunikační zařízení. Náletem ze dne 24. dubna bylo zničeno rovněž ústředí a vysílač srbské státní televize.[2] V některých případech došlo také k útokům proti ryze nevojenským cílům (kolona uprchlíků, osobní vlak, autobus, několik soukromých objektů, čínské velvyslanectví, nemocnice v Bělehradě atd.). V průběhu bombardování bylo zabito podle zprávy Human Rights Watch 489–528 civilistů veskrze srbské či albánské národnosti.[17][18] Několik řízených střel dopadlo do Bulharska. Materiální škody po bombardování dosáhly výšky zhruba okolo čtyř miliard tehdejších amerických dolarů.[19] Celkem bylo zničeno 34 mostů.

Eliminována byla rovněž polovina jugoslávských ropných rezerv (neboť již od začátku kampaně byly opětovně bombardovány srbské ropné rafinérie, např. v Novém Sadu a Pančevu).[2]

Vojenské ztráty Jugoslávie

Trosky jednoho z jugoslávských stíhacích letounů MiG-29, které NATO sestřelilo

Po ukončení operace NATO vyčíslilo jugoslávské škody na 5–10 tisíc vojáků, většinu letounů MiG-29, třetinu letounů MiG-21 a stovky tanků. Jako první tyto údaje zpochybnil britský velitel jednotek v Kosovu Mike Jackson, který potvrzoval, že škody byly menší. V Kosovu bylo objeveno mnoho zničených osobních i nákladních aut a autobusů, ale tanků pouze 14. Oficiální jugoslávské údaje hovořily o 576 zabitých vojácích a 13 zničených tancích, což se více blíží realitě.^[zdroj?] Bylo zjištěno, že jugoslávská armáda s úspěchem používala makety tanků, děl a letadel, a také stavěla polyetylénové mosty. Tyto klamné cíle byly opakovaně bombardovány. Generál Clark těmto údajům zprvu nevěřil, proto vyslal komisi, která však předcházející údaje o jugoslávských ztrátách potvrdila.[20]

Jugoslávské civilní ztráty

Bombardováním poničené Ministerstvo obrany v Bělehradě v roce 2005

Bombardování automobilky Zastava

V několika případech byla bombardována civilní infrastruktura jako elektrárny a trafostanice, dále automobilka Zastava v Kragujevaci, továrna na elektrospotřebiče Sloboda v Čačaku, rafinérie v Novim Sadu, továrny na umělá hnojiva v Pančevu, továrna na cigarety v Niši a několik dalších továren na zpracování dřeva, tiskáren, továren na výrobu bot a továren na výrobu léků.[13] Dne 19. dubna bombardovala letadla v Novem Sadu sídlo vojvodinského parlamentu, bomby několikrát dopadly i na Suboticu, centrum maďarské menšiny.[20] Podle mezinárodního práva šlo o porušení ženevských konvencí a mezinárodního práva válečného, které zakazuje útoky na civilní cíle a civilní obyvatelstvo.

Kontroverzním případem a podle mezinárodního práva válečným zločinem byl noční útok na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů. Podle velení NATO byla televize oprávněným cílem, jelikož šířila propagandu Miloševičova režimu a tím přispívala k prohloubení etnických konfliktů.[21] Naopak organizace Amnesty International tento útok označila za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt, a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření.[22]

Celkové číslo obětí bombardování nebylo oficiálně oznámeno, nicméně jugoslávská strana uvádí odhady 1 200 až 2 500 mrtvých[23] a kolem 5 000 zraněných. O práci přišlo asi 700 tisíc obyvatel Jugoslávie[12], škody pocítily nepřímo i okolní státy. Ničení průmyslových podniků způsobilo vážné škody na životním prostředí[12]. Předpokládaná výše škod na jugoslávské ekonomice se pohybuje kolem částky 30 miliard dolarů.^[zdroj?] Vzrostl také počet lidí trpících posttraumatickým stresem.

Česká republika se členem NATO stala jen několik dní před zahájením operace, dne 12. března 1999 společně s Polskem a Maďarskem jako první země bývalého Východního bloku. Ministr zahraničí Jan Kavan předal v americkém Independence v Missouri ratifikační listinu americké ministryni Madeleine Albrightové.[26]

20. března 1999 odsouhlasil za vládu její předseda Miloš Zeman letecké útoky Severoatlantické aliance na vojenské cíle v Jugoslávii. Zásah aliance konzultoval pouze s ministrem zahraničí Janem Kavanem. "Vzhledem k tomu, že celá záležitost byla operativní a že vyžadovala rozhodnutí v intervalu dvaceti až třiceti minut, po konzultaci s ministrem zahraničí jsem se rozhodl tak, jak jsem rozhodl, a to v sobotu 20. března odpoledne s tím, že jde o útoky na ryze vojenské, nikoli civilní cíle, a že se jedná o ty vojenské akce, které mají zabránit humanitární katastrofě," odpověděl premiér. Reagoval tak na dotaz, zda vláda o útocích NATO na Jugoslávii hlasovala.[27]

Vláda Miloše Zemana operaci Spojenecká síla odsouhlasila dne 29. března 1999.[4][28] Rada Bezpečnosti státu ČR chtěla mírové řešení. Prezident Václav Havel se vyjádřil slovy, že hrozba náletů byla v dané situaci jediný možný výraz nelhostejnosti k lidským osudům.[29] O náletech na pozice Srbů (t.j. využití síly) prezident Havel mluvil již v roce 1993 v USA u příležitosti otevření Muzea holocaustu. Havlovi začal být později kritiky operace neprávem připisován výrok o humanitárním bombardování.[30]

V červenci 1999 se vláda přela s prezidentem na vyslání a počtu vojáků pro operaci Společná stráž.[31]

V květnu 2021 se prezident Miloš Zeman omluvil srbskému prezidentovi Aleksandaru Vučićovi za schválení náletů. Při osobním setkání řekl, že ho toto rozhodnutí mnoho let tížilo a požádal srbský národ o odpuštění.[32]

• DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. [s.l.]: Lidové noviny, 2002. 360 s. ISBN 80-7106-585-4.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Operace Spojenecká síla na Wikimedia Commons
• KAŠPAR, Mirek. Úder na Jugoslávii zastavil genocidu v Kosovu. Zeman ho tehdy sám schválil, dnes lituje. ČT24 [online]. 2019-03-23 [cit. 2019-03-23]. Dostupné online.
• 10 let od zahájení leteckých útoků na Jugoslávii. Česká televize [online]. 2009-03-23 [cit. 2019-03-23]. Dostupné online. (video)
• 10 let od zahájení leteckých útoků na Jugoslávii. Česká televize [online]. 2009-03-23 [cit. 2019-03-23]. Dostupné online. (video)
• Lukáš Visingr: Operace Allied Force, Mezinárodní společenství na Balkáně (POL 267) – seminární práce, Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie, 21. 11. 2007