Pančevo

Název Pančevo je slovanského původu. Jeho kořen pochází od slova pačina/pančina, které označuje stojatou vodu. Před výstavbou protipovodňových valů na Dunaji bylo dnešní Pančevo obklopeno řadou močálů se stojatou vodou.

Maďarský název Pánczél je doložen roku 1430. Současný maďarský název byl přejatý od původního slovanského označení pro město.

Na území dnešního Pančeva se nacházela malá osada již od předřímských dob. V 9. století je doložena existence sídla s názvem Panuka, později Panoča, Pajčal a Pajčola.[1] V roce 1153 jej navštívil arabský cestovatel Al-Idrísí, který jej zdokumentoval jako významné tržiště a křižovatku obchodních cest. Až do 11. století spadalo město pod bulharské carství. Poté se stalo součástí Uher.

Díky své pozici v jihovýchodním cípu Uherska se město stalo snadným cílem postupujících Osmanských vojsk. Obsazeno bylo roku 1521. Turci jej administrativně začlenili pod elájet v Temešváru (na území dnešního Rumunska. Jedním z mála záznamů o Pančevu je i deník tureckého cestovatele Evliji Čelebiho z roku 1660, který přinesl záznamy také o místní pevnosti. Tvrdil, že její strany mají délku cca 100 tureckých stop. Během jedné z rakousko-tureckých válek dobyl v roce 1716 město Claude Florimond de Mercy. Následně získalo název Čomva. Rakušané následně vypracovali podrobné plány pevnosti, které se dodnes dochovaly v Széchényiho národní knihovně v Budapešti.

Po podepsání Požarevackého míru mezi Habsburskou monarchií a Osmanské říše byla zřízena autonomní oblast Tamišský Banát. Tu tvořilo celkem 11 obvodů, z nichž sídlem jednoho z nich bylo právě Pančevo. Status regionálního centra pomohl Pančevu, aby se jako město začalo rozrůstat. Vzniklo zde okolo sedmdesáti domů.[1] První se sem dostěhovali Srbové z okolí Temešváru na přelomu 2. a 3. dekády 18. století. Nové domy rostly v nepravidelně vedených ulicích od původní pančevské pevnosti. Tato část města byla nazývána jako Horní město (Gornja varoš). Oproti němu stálo tzv. Dolní město (Donja varoš), které vzniklo dosídlením německého obyvatelstva. Rakouská vláda kolonizaci oblasti rozsáhle podporovala. V roce 1764 zde bylo napočítáno 564 pravoslavných Slovanů (Srbů), kteří žili v 203 domech.

V téže době byla zavedena do Pančeva i pošta a zahájena i pravidelná lodní doprava. Průmyslník Abraham Keppisch původem z Bratislavy získal povolení vybudovat zde první pivovar, který se dochoval do současné doby a který je nejstarší v Srbsku.[1] Město postihl v roce 1733 silný orkán, který zničil řadu budov; o čtyři roky později město postihla rozsáhlá epidemie a následně i velký požár, který zničil německou část města.

Letecký pohled na Pančevo a řeku Dunaj.

V 30. letech 18. století vypukla opět válka mezi Habsburskou monarchií a Tureckem. Město však nebylo bráněno, ale ze strategických důvodů jej rakouská armáda opustila a poté bylo předáno Turkům. Osmanská nadvláda nad městem trvala celkem 10 měsíců. V té době se v Pančevu a jeho okolí odehrály dvě bitvy. V první z nich Turecko vyhrálo a v druhé bylo poraženo. Při stahování vlastního vojska se Turci rozhodli město zapálit a zpustošit. Původní pevnost byla rovněž tězce poškozena. Po podepsání Bělehradského míru 18. září 1739 se Rakousko zavázalo zlikvidovat veškeré své pevnosti na jižní hranici, včetně té v Pančevu. To bylo následně i učiněno a Pančevo tak o svojí historickou pevnost přišlo. Díky tomu se ale uvolnil cenný prostor ve středu města pro další expanzi a modernizaci města.

V druhé polovině 18. století se tzv. Vojenská hranice rozšířila východním směrem i na území Banátu. Město bylo její součástí v letech 1764–1768. V roce 1767 bylo Pančevo sídlem 12. německo-banátského regimentu. V této době zde stálo zhruba tisíc domů.

V roce 1846 činil počet obyvatel města 11 962 osob.

Během revolučního roku 1848 bylo město při nepokojích těžce poškozeno. Roku 1876 velkou část města poškodila rozsáhlá povodeň, kdy se Dunaj vylil ze svého koryta.[1] V té době mělo město 16 888 obyvatel.[1] V roce 1873 získalo po zrušení vojenské hranice samosprávu a bylo začleněno do Torontálské župy. V závěru 19. století se sem ve velkém začalo dosidlovat maďarské obyvatelstvo. Roku 1896 dorazila do města železnice z banátského Vršacu.

V roce 1910 bylo na základě posledního uherského sčítání lidu napočítáno 20 808 obyvatel, z toho 8714 srbsky, 7467 německy, 3364 maďarsky, 244 slovensky, 769 rumunsky, 135 chorvatsky a 1 rusínsky hovořících. Z celkem dvaceti tisíc lidí bylo gramatných 13,7 tisíc. 9,1 tisíc ovládalo maďarštinu (vč. již výše uvedených rodilých mluvčích).

V závěru první světové války, 8. listopadu 1918 obsadila Pančevo srbská armáda. Následně se město stalo součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. V rámci ní bylo od roku 1922 součástí Bělehradské oblasti a později po roce 1929 také Dunajské bánoviny. V roce 1925 byla zrealizována elektrifikace města.[2] Modernizaci přispěla i výstavba nové železniční trati do Bělehradu v roce 1935. Ve stejné dekádě byla rovněž otevřena i továrna na žárovky. V roce 1940 byl dokončen monumentální objekt Hypoteční banky (dnes Stará pošta).

Při začátku druhé světové války zde místní obyvatelé zlynčovali devět etnických Němců. Okupační vojsko následně jako odplatu za tento krok zastřelilo 36 místních Srbů. Jako jedno z mála míst bývalých Uher však nebylo Pančevo vráceno Uhersku, ale zůstalo součástí Německem okupovaného Srbska, existujícího bez jakéhokoliv státoprávního statusu. Místní německé obyvatelstvo bylo povoláno do německé armády. Většina Němců z Pančeva byla rovněž během druhé světové války členem nějaké z organizací, které byly napojeny na nacistický režim v Německu (např. Kulturbund^[zdroj?] apod.)

Po druhé světové válce bylo německé obyvatelstvo vyhnáno a dosídleni sem byli kolonisté z dalších částí bývalé Jugoslávie. Pančevo bylo tehdy třicetitisícovým městem. Zřízeno zde bylo také rumunskojazyčné vydavatelství Libertatea, které se soustředilo na rumunskou menšinu žijící především v Banátu a okolí Železných vrat.[3]

Po skončení války bylo město zprůmyslněno; roku 1959 byla otevřena pančevská rafinerie.[4] Ta byla také jedním z cílů během operace Spojenecká síla v roce 1999. Bombardování způsobilo značné škody, a to nejen materiální, ale také ekologické. Podle studií Amerického institutu pro energetický a environmentální výzkum (IEER) a Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) se jedná například o 2 100 tun karcinogenního 1,2-dichlorethanu, 250 tun tekutého čpavku a 8 tun rtuti, které pronikly do půdy a podzemních vod. Roky po bombardování byla koncentrace toxických chemikálií v podzemních vodách více než desetkrát vyšší než stanoví přípustný limit. Dlouhodobým důsledkem je těžce předvídatelné riziko pro lidské zdraví, zvířata a rostliny.

Na začátku 21. století zůstávalo obyvatelstvo Pančeva národnostně smíšené, i když podíl některých menšin (např. Maďarů či Slováků) je relativně nízký.

Panelové domy na sídlišti Sodara.

Autobusové nádraží.

Stará nemocnice.

Náměstí Svobody (Trg Slobode).

Nejvýznamnější minoritou jsou Maďaři (4 % populace), následovaní Slováky a Romy.

Nejstarší kostel ve městě je katolický chrám svatého Karla Boromejského, který byl vybudován v letech 1756 až 1757. Roku 1768 byla dokončena věž s hodinami. Kostel zpočátku sloužil pro vojenskou posádku rakouské armády. Hlavní pravoslavný chrám Bohorodičky byl postaven mezi lety 1807 až 1811. Jeho ikonostas napsal Konstantin Danil v letech 1828 až 1833. Mezi památkově chráněné objekty patří dále kostel svaté Anny postavený roku 1922.

Pančevo je hospodářským centrem Jihobačského okruhu. Sídlí zde celá řada průmyslových společností, které zpracovávají ropu a nebo se věnují zpracování kovů (oceli, hliníku), potravinářské závody apod.

Nachází se zde také tepelná elektrárna a rafinérie. Na rafinérii se váže další chemický průmysl ve městě a v jeho okolí.

Poloha na řece Dunaji otevřela městu přístup k mezinárodní dopravě a snadnému přístupu k surovinám. V dobách existence socialistické Jugoslávie se zde nacházel také průmysl vojenský (továrna společnosti Utva na letecké součástky).

Město je ekonomicky silně propojeno s nedalekým Bělehradem.

Město je regionálním železničním uzlem. Prochází tudy železniční trať železniční trať z Bělehradu do Vršace (a dále do Rumunska) a Pančevo–Kikinda směrem na sever do Banátu. Z obou tratí vede několik vleček přes východní okraj města k břehu Dunaje k rafinérii a dalším průmyslovým podnikům. Město má dvě nádraží; hlavní nádraží, umístěné na severozápadním okraji města a Pančevo-Varoš, zastávku blíže k středu města. Dříve existovala železniční trať i do samotného středu města, k větrnému mlýnu, trať však byla snesena a na jejím místě dnes stojí jen historická parní lokomotiva.

Dopravní spojení do 14 km vzdáleného Bělehradu zajišťuje čtyřproudá silnice, která překonává Dunaj po tzv. Pančevackém mostu. Jeho využití je kombinované jak pro silniční, tak i železniční dopravu. Do dalších měst (Vršac, Kovin) vedou regionálně významné cesty. Přímo u samotného Pančeva není řeka Dunaj přemostěna. Výhledově se počítá s výstavbou dálnice z Bělehradu přes Pančevo směrem k rumunské hranici.

Autobusovou dopravu ve městě zajišťuje od roku 1948 společnost Autotransport Pančevo.

Severně od města se nachází sportovní letiště.

Nejstarším tištěným médiem na území města byl deník Pančevac. Od roku 1945 ve městě rovněž vychází i rumunský týdeník Libertatea.

Ve městě působí řada populárních sportovních klubů. Místní fotbalový tým nese název FK Dinamo Pančevo, basketbalový tým nese název KK Tamiš.

• János Damjanich (1804–1849), maďarský generál
• Georg Weifert (1850–1937), srbsko-rakouský průmyslník
• Ludwig Graff de Pancsova (1851–1924), rakousko-uherský zoolog
• Heinrich Knirr (1862–1944), německý malíř
• Wilhelm Petrascheck (1876–1967), rakouský geolog
• Kálmán Lambrecht (1889–1936), rakouský paleontolog
• Michael Krasznay-Krausz (1897–1940), rakousko-uherský skladatel
• Olja Ivanjički (1931–2009), jugoslávská malířka
• Stefan Bena (1935–2012), jugoslávský fotbalista
• Aleksandar Zograf (* 1963), srbský komik
• Dušan Novakov (* 1970), jazzový hudebník
• Nikola Rikanović (* 1970), srbský umělec
• Žikica Milosavljević (* 1972), srbský házenkář
• Nađa Higl (* 1987), srbská plavkyně
• Aleksandar Ignjovski (* 1991), srbský fotbalista
• Ivana Bulajić (* 1991), srbská volejbalistka
• Géza Requinyi, maďarský inženýr
• Manno Miltiades, maďarský sportovec
• Adam Filipović, průmyslník

• Boulogne-Billancourt, Francie, 1968
• Michalovce, Slovensko, 2011
• Mrkonjić Grad, Bosna a Hercegovina, 1994
• Prijedor, Bosna a Hercegovina, 1994