Čačak

Město se nachází na hranici regionu Šumadija a Dinárských hor. Přesněji se rozkládá na západním okraji tzv. Čačacko-kraljevské kotliny, v údolí řeky Západní Moravy. Západně od něj se nachází Ovčarsko-kablarská soutěska, pohoří Suvobor a Maljen a jižně pohoří Jelica. Severním a východním směrem od Čačaku je krajina otevřená, resp. přechází postupně v mírně zvlněnou krajinu, z níž místy vyčnívá několik vyšších vrcholků, žádný z nich není vyšší než 1000 m. Nadmořská výška Čačaku činí 204 m (údolí řeky) až 985 m (vrchol hory Ovčar).

Průměrná roční teplota zde činí je 10,5 °C a průměrná vlhkost 80,7 %. Čačak je chráněn před silnými větry okolními čtyřmi pohořími. Průměrná síla jižních větrů zde dosahuje pouze 2 m/s, východních potom 1,4 m/s.

Nejstarší památky lidského osídlení na místě dnešního Čačaku pocházejí z mladší doby kamenné. Rovněž byly nalezeny pozůstatky souvislého osídlení z doby bronzové. Nejbohatší archeologická naleziště na dobové artefakty se nacházejí v lokalitě Gradina na svazích vrcholu Jelica v centru města, kde byly nalezeny stavební kameny a šperky z této doby.

Během existence Římské říše byl Čačak a jeho okolí součástí provincie Dalmácie. Kulturní a civilizační rozvoj zde nicméně přerušilo stěhování národů. Až v 6. století bylo v blízkosti města zbudováno opevnění pro hlídání hranic Byzantské říše. To po dlouhou dobu sloužilo jako správní i náboženské centrum regionu.

Slovanské obyvatelstvo osídlilo oblast Čačaku za vlády byzantského císaře Herakleia (610-641). Dochované památky na slovanské osídlení pocházejí ale až z 10.-11. století. V dobách vlády Štěpána Nemanji byla oblast dnešního města spravována jeho bratrem Stracimirem. V letech 1168–1189 zde nechal Stracimir zbudovat klášter Moravski Gradac, kde rovněž sídlilo centrum pravoslavné církve pro daný region. Název Čačak je předturecký a poprvé je zaznamenán na dokumentech původem z republiky Dubrovník, které jsou datovány 18. prosince 1408.

Město obsadili Turci v roce 1459 a brzy jej i osídlili a postupně změnili i jeho ráz. Chrám bohorodičky byl přebudován na mešitu a původní obyvatelstvo města bylo vyhnáno. V roce 1566 turecké záznamy připomínají Čačak jako sídlo tureckého soudu (kadija). Připomínán je i starší název města, a to Stari Gradac, turecky Eski Hisarluk. Turecký zeměpisec Hadži Kalfa zmínil město Džadžka, které se nacházelo na cestě do Bělehradu a na břehu řeky Moravy jako sídlo tureckého soudu. Další cestopisec, Evlija Čelebi zmínil město rovněž pod názvem Džadžka.

Turecká nadvláda nad městem byla nezpochybnitelná až do závěru 17. století, tzv. Velké turecké války. V roce 1688 vojsko Habsburské monarchie proniklo přes řeku Sávu a Dunaj na území dnešního Srbska. Pravoslavné obyvatelstvo se přidalo k rakouské armádě. Osmanská armáda vzpouru tvrdě potlačila. Samotné město bylo vzpourou téměř zničeno. Když po další válce mezi Rakouskem a Tureckem získala Habsburská monarchie na krátko část dnešního centrálního Srbska, nalezla Čačak jako neosídlené a prázdné místo. Po roce 1738, kdy se Čačak znovu vrátil do rukou Osmanské říše, bylo město ještě jednou vypáleno. Obyvatelstvo odešlo ve dvou vlnách stěhování na sever na území dnešní Vojvodiny a dále do Uher. Po nějaké době opuštěný Čačak začali osidlovat Srbové původem z Hercegoviny, Černé Hory, Bosny a dalších regionů Balkánu.

Během prvního srbského povstání byl Čačak obsazen na jaře 1804. Tehdy se zde však nacházela jen malá obec, ve které žilo v roce 1808 jen 250 obyvatel. Potlačení povstání bylo pro tureckou armádu nesnadné, sotva získali kontrolu nad městem a jeho okolí, vypuklo nedaleko Čačaku tzv. Hadži-prodanovo povstání. Po druhém srbském povstání v roce 1815 se stal Čačak jedním z prvních měst autonomního srbského knížectví. Na začátku 30. let 19. století byl centrem náchie a měl zhruba devět set obyvatel.

Čačak na počátku 20. století.

Památník obětem fašismu.

V roce 1866 žilo dle sčítání lidu v Čačku 1922 obyvatel, nacházelo se zde 607 domů. Po vyhlášení nezávislosti Srbska v roce 1878 došlo k rychlému rozvoji a modernizaci města, stejně jako v případě dalších center regionu dnešní Šumadije. Starostou Čačaku se stal Alimpije-Aleksa Pušeljić, válečný veterán z poslední války s Turky. Byla zde zřízena škola, zbudovány moderní kasárny, připraveny plány na výstavbu první moderní nemocnice. Rovněž prosazoval i zavedení železniční dopravy do města. Ta byla nakonec zrealizována v předvečer první světové války. První vlaky na trati z Požegy do Stalaće přes Čačak vyjely v roce 1912. Počet obyvatel města se zvýšil z 2290 v roce 1874 na 3869 v roce 1980, 4232 v roce 1900 a 5671 v roce 1910.

Čačak byl krátce po vypuknutí druhé světové války obsazen jednotkami četniků i komunistických partyzánů, kteří v létě a na podzim roku 1941 spolupracovali v rámci tzv. Užické republiky. Poté, co bylo na podzim 1941 povstání potlačeno obsadily Čačak opět německé okupační síly a docházelo k represím civilního obyvatelstva. Na podzim 1944 na město zaútočily jednotky partyzánů s pomocí Rudé armády. Dne 4. prosince 1944 byl Čačak osvobozen od nacistické okupace.

Po skončení války se město začalo prudce rozrůstat, urbanizovat a industrializovat. Počet obyvatel se zvýšil z 13 000 v roce 1948 na 27 642 v roce 1961 až na 72 392 v roce 1991.

V Čačaku sídlí městská knihovna, která nese název po Vladislavu Petkovićovi Disovi. Rozvinula se z původního čitalište, které vzniklo v polovině 19. století jako první v regionu.

Kromě něj sídlí v Čačaku také umělecká galerie, která nese svůj název podle Nadeždy Petrović.

Významnou institucí je rovněž Dům kultury, který byl zprovozněn v roce 1971.

Hlavní železničním spojením města se zbytkem Srbska představuje trať Požega–Stalać, která prochází přes Čačak ve směru toku řeky Západní Moravy.

Hlavním silničním tahem zde je tzv. Ibarská magistrála, která zajišťuje dopravní spojení v severo-jižním směru. V roce 2016 byla k Čačaku zavedena dálnice (úsek Ljig–Preljina), výhledově má pokračovat dále na jih do Černé Hory. Hlavní silniční tahy spojují Čačak s městy Kragujevac, Kraljevo, Užice a Bělehradem.

Ve městě je provozována městská hromadná doprava, kterou zajišťuje společnost Autoprevoz Čačak.[2]

Obchodní dům ve středu města.

Čačak byl dlouho centrem pro potravinářský průmysl. V roce 1921 byla uskutečněna elektrifikace města. Přívod energie umožnil rozvoj moderního průmyslu. V roce 1930 byl otevřen vojensko-technologický závod, který zaměstnával okolo tisíce lidí. V témže roce zde byla otevřena i papírna, která zaměstnávala okolo dvou set lidí.

V Čačaku sídlí rovněž od roku 1948 i Továrna zvláštních výrobků Sloboda, která se v dobách existence socialistické Jugoslávie i po ní soustředila na výrobu zbrojního materiálu a munice různého druhu a typů.[3]

Průmysl se rozvíjel i nadále během existence socialistické Jugoslávie. Na počátku 90. let však byla řada podniků technologicky zastaralá. Některé továrny byly zničeny během bombardování v roce 1999. Tradiční odvětví, která zaměstnávají obyvatele Čačaku, bylo vždy potravinářství, výroba papíru, elektrických zařízení, obráběcích nástrojů, chemický průmysl, farmaceutický průmysl apod. Na počátku 21. století se zde za pomoci zahraničních investic rozvinula výroba součástek pro automobily.[4] Průměrný příjem ve městě činil v roce 2021 59 423 RSD[5] (cca 12 300 Kč), což je méně než je celosrbský průměr.

Ve městě Čačak se nachází 4 školky, 19 základních škol, sedm středních škol, jedna škola pro dospělé a dvě fakulty Univerzity v Kragujevaci. Působí zde rovněž i institut pro ovocnářství. Sídlí zde rovněž i dvě soukromé vysoké školy, a to Vysoká technická škola odborných studií a Vysoká obchodní škola odborných studií.

• Katerini, Řecko
• Turčianske Teplice, Slovensko
• Filippoi, Řecko
• Han Pijesak, Bosna a Hercegovina
• Bratunac, Bosna a Hercegovina
• Baranavičy, Bělorusko
• Kovrov, Rusko
• Valašské Meziříčí, Česko

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Čačak na srbské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Čačak na Wikimedia Commons