Bernartice (okres Jeseník)

Obec Bernartice sousedí na severu s Polskem (gminy Paczków a Otmuchów), na západě s městem Javorník a obcí Uhelná, na jihu s obcí Vlčice a městem Žulová a na východě s obcemi Kobylá nad Vidnavkou a Velká Kraš. Od okresního města Jeseník je vzdálena 19 km a od krajského města Olomouc 89,5 km. Ve vzdálenosti 35 km jihovýchodně leží město Vrbno pod Pradědem, 46 km jižně město Šumperk a 51 km jihovýchodně město Bruntál.

Geomorfologicky patří Bernartice k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), oblasti Krkonošsko-jesenické podhůří (Sudetské podhůří), geomorfologický celek Vidnavská nížina. Území obce je zvlněnější jen na katastru Bukové, nejvyšším bodem je kopec Stráž (361 m n. m.).

Území Bernartic patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. Protéká jím několik souběžných, severovýchodně směřujících menších toků, totiž Lánský potok směřující z Uhelné a protékající kolem zaniklé Pavlinky, Vojtovický potok protékající samotnými Bernarticemi a přijímající potok Studená voda přitékající z Vlčic, Gotartovický potok protékající zaniklými Gotartovicemi a Heřmanický potok protékající Horními Heřmanicemi.

Území obce pokrývá ze 87,5 % zemědělská půda (80 % orná půda, 6,5 % louky a pastviny) a z 5,5 % les.

Bernartice jsou zmiňovány poprvé roku 1284 jako Bernhardi villa v obvodu otmuchovského hradu patřícího vratislavskému biskupovi (archaický půdorys kostela však naznačuje větší stáří). Název je později zaznamenán jako Bertholdis villa (1291, 1305), německy Bertholdisdorf (1420), což se postupně přeměnilo na Barzdorf.

Bernartice - římskokatolická fara

V obci jsou stopy osídlení již z doby kamenné, avšak samotná, původně značně velká - 75 lánů - lesní lánová ves vznikla patrně až kolonizační aktivitou biskupů podél Vojtovického potoka. Na jihu na ni plynule navazuje Buková a na severu Dziewiętlice (něm. Heinersdorf). Ves byla pojmenována po svém lokátorovi Bernardovi nebo Bertoldovi. Již roku 1305 se zde připomíná kostel, roku 1579 pak římskokatolická fara. Ves zůstala v držení vratislavských biskupů až do konce patrimoniální správy roku 1850, nejprve v rámci panství Frýdberk (nyní Žulová), pak Jánský Vrch. Toto panství se po rozdělení Slezska roku 1742 stalo součástí rakouské (české) části Nisského knížectví v rámci Rakouského Slezska.[4]

Bernartice značně trpěly událostmi třicetileté války, kdy se v ní střídavě usadila vojska obou stran, a morem roku 1633, který zanechal v obci jen 13 obyvatel; ještě roku 1650 bylo z 26 lánů 20 pustých, zanikly zdejší rybníky i olejny. Mor udeřil opět roku 1713, přesto nabyla ves v průběhu 18. století opět na významu. Roku 1742 se obec v důsledku rozdělení Slezska ve válkách o dědictví rakouské ocitla na hranici s Pruskem.

Jako v jiných vesnicích Jesenicka bylo v Bernarticích bohaté dědičné fojtství (původně zřejmě věnované lokátorovi), zmiňované již v roce 1305 a zapisované do zemských desk jako samostatný lenní statek. Zatímco pozemky biskupského tzv. Horního dvora byly roku 1579 rozprodány obyvatelům, Dolní dvůr s řadou pozemků zůstal ve vlastnictví fojtů, kteří se často střídali. Přímo na pozemcích fojtství vznikla kolem roku 1782 osada Pavlinka.[5] V polovině 19. století byl majitelem fojtství Josef Latzel, který založil jeden z prvních cukrovarů ve Slezsku (ovšem v Horních Bernarticích na pruské straně) a v roce 1848 se stal za zdejší kraj poslancem ústavodárného Kroměřížského sněmu. Jeho potomkům fojtský velkostatek patřil ještě za první pozemkové reformy, kterou přežil prakticky v nezměněném rozsahu.

Základem hospodářství obce zůstalo zemědělství, i když zde fungovala od roku 1892 Latzelova továrna na zápalky a po I. světové válce výroba čisticích a pracích prostředků. Roku 1896 byly Bernartice napojeny na lokální železnici z Dolní Lipové směrem do Německa a o rok později byla vybudována její odbočka z Bernartic do Javorníka.

Po II. světové válce a odsunu Němců menší průmyslové podniky a provozy zanikly, zachováno a rozvíjeno bylo jen zemědělství. JZD v Bernarticích bylo z největších v oblasti a v roce 1974 k němu byla připojena další okolní družstva, takže ke konci socialistické éry obhospodařovalo 4117 hektarů zemědělské půdy. Pro zaměstnance JZD bylo postaveno i menší sídliště.

zámeček - sídlo Agroholdingu Bernartice

V roce 1959 proběhla úprava hranic s Polskem a katastr Bernartic se zmenšil z 1917 ha na 1866 ha.

Bernartice jsou členem Mikroregionu Javornicko, svazku obcí vzniklého v roce 2001.[6] Obec je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník,[7] a od roku 1997 členem Euroregionu Praděd.[8]

K obci Bernartice od počátku obecního zřízení (1850) přináležela osada Buková a od roku 1869 též osada Horní Heřmanice, obě s vlastními katastry. Na katastru Bernartic se dále nalézaly:

• na východ od vsi, po stranách Gotartovického potoka, ves Gotartovice (něm. Gotthardsdorf). Ta vznikla parcelací panského dvora roku 1780 a byla nazvána podle vratislavského biskupa Philippa Gottharda hraběte Schaffgotsche. Roku 1836 měla 10 domů a 66 obyvatel a roku 1930 9 domů a 35 vesměs německých obyvatel, po II. světové válce však zanikla.
• na západ zmíněná osada Pavlinka (něm. Paulinaburg). Tuto osadu s pivovarem, palírnou a mlýnem založila Pavlína Rustová, manželka ředitele biskupských statků, krátce poté, co roku 1779 koupila statek bernartického fojtství. Osada měla roku 1836 20 domů a 110 obyvatel a roku 1930 17 domů a 65 německých obyvatel. Ani ona nepřečkala poválečné vylidnění a nyní z ní zbývá jen jedna budova.

Církevní správa

kostel sv. Petra a Pavla

Z hlediska římskokatolické církevní správy spadá obec do farnosti Bernartice (s farním kostelem sv. Petra a Pavla), která patří do děkanátu Jeseník diecéze ostravsko-opavské a je dlouhodobě administrována excurrendo z Vidnavy.[13] Evangeličtí věřící patří k farnímu sboru Javorník u Jeseníka.[14] Věřící Československé církve husitské patří k náboženské obci v Jeseníku, kde se nalézá rovněž sídlo farnosti pro pravoslavné věřící.

• Bernartice (k. ú. Bernartice u Javorníka o výměře 1865,68 ha)
• Buková (k. ú. Buková u Bernartic o výměře 590,38 ha)
• Horní Heřmanice (k. ú. Horní Heřmanice u Bernartic o výměře 395,66 ha)

železniční stanice Bernartice

Bernarticemi vede regionální železniční trať č. 295 (železniční trať Lipová Lázně - Javorník ve Slezsku). Na území obce jsou dvě zastávky této trati s názvy „Bernartice u Javorníka“ a „Horní Heřmanice“.

Obcí prochází silnice II. třídy číslo 457 z Osoblahy, Janova, Zlatých Hor a Vidnavy na Javorník a dále na státní hranici, odkud pokračuje do polského města Lądek Zdrój, a severojižní silnice III. třídy od polských hranic větvící se v Bukové na Vlčice a Tomíkovice.

• Římskokatolický farní kostel sv. Petra a Pavla (původně zasvěcen P. Marii). Jádro budovy a portál je v přechodném románsko-gotickém slohu ze 3. čtvrtiny 13. století, vzhled kostela však byl vícekrát změněn, zejména přístavbou barokní věže v letech 1711-1712 a kaple sv. Hedviky a vstupní haly roku 1871. V kostele se nachází renesanční epitaf Bartoloměje Oerta z roku 1571 a náhrobek faráře Adama Merkela z doby po roce 1600. Kulturní památka.[15][16]
• Okolo kostela hřbitov obklopený zdí[17] s mohutnou klasicistní branou,[18] menší brankou a edikulou. Na něm hrob a památník obětem pochodu smrti (kulturní památka) a novorenesanční hrobka rodiny Latzelů.[19]
• Pozdně barokní zámeček vzniklý z bývalé budovy fojtství koncem 18. století, s romantickou "tyrolskou" přístavbou bočního křídla z 2. poloviny 19. století.
• Boží muka z 1. poloviny 19. století, na rozcestí cest na Bernartice, Javorník a Vidnavu.[20]

hrobka rodiny Latzel

• Tančírna v Račím údolí[21]

V obci se nachází mateřská škola, základní škola nižšího stupně (1.-5. ročník) a Střední odborná škola a Střední odborné učiliště zemědělské[22] (v části Horní Heřmanice).

budova základní školy

V Bernarticích se narodil kartograf Josef Jüttner (1775–1848).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bernartice na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Bernartice v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Bernartice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Statistické údaje ČSÚ