Barbarské státy

Mezi Konstantinopolí a Ostrogótskou říší byla uzavřena mírová smlouva.

Ostrogóti se mnoho nezajímali o zemědělství a proto byly do značné míry závislí na dodávkách Konstantinopole.

Jejich král Theodorich, než vstoupil na trůn, byl v Konstantinopoli vychován.

Romantický portrét krále Thedoricha

Jejich nejvýznamnějším králem se pak stal Thedorich, jenž slavně porazil Sarmaty a pak přesunul celou říši do oblasti Moesie, blíže ke Konstantinopoli. Král se však po čase stal natolik mocným, že začal ohrožovat samotnou Konstantinopol. Dokonce obsadil její předměstí a přerušil městský akvadukt. Na samotné dobytí Konstantinopole mu však zřejmě chyběly prostředky, které investoval především do svých nedobytných hradeb.

Stáhl se tedy k západů, což byl pravděpodobně nápad samotného císaře Zena, který se takto hodlal zbavit nebezpečného barbarského vládce západní části Říše Odoakera.

Theodorichovo tažení roku 488 připomínalo spíše stěhování celého národa – spolu s vojskem o síle asi 20 000 mužů šly ženy děti i starci, celkem kolem 100 000 lidí; vyrazili po žních a podél Dunaje směřovali na severozápad. Snažili se je zadržet Gepidové, ale neúspěšně. Když Ostrogóti dorazili k hranicím severní Itálie postavil se jim do cesty u Isonza na mostě přes Wippach sám vládce Itálie Odoaker. Theodorich si v bitvě vynutil přechod řeky a celý následující rok spolu obě armády bojovaly o nadvládu nad Itálii. To se Ostrogótům podařilo roku 491. Odoaker byl obklíčen v Ravenně a po dlouhém obléhání se oba vládci dohodli, že zanechají nepřátelství a budou nad Itálií vládnout společně. To byla ale od Ostrogótů pouze lest, neboť o dva roky později byl Odoaker, poslední Theodorichova překážka v cestě k absolutní mocí nad Itálií, při hostině zabit.

Ostrogóti se stali faktickými vládci Itálie a části Illyrika. Dále se jejich moc projevovala více méně jen v diplomatických kruzích, ale zato docela výrazně. Na poloostrově ovšem vládli poměrně pevnou rukou. Theodorich sice oficiálně neměl titul císaře, ale to mnohým Římanům nebránilo v tom, aby jej nazývali dominus (pán) nebo dokonce augustus (císař). Jeho vláda k nim byla totiž celkem shovívavá a dokonce ani příliš nezasahoval do činnosti senátu. Navenek se nijak nesnažil odtrhnout se od Římské říše a své impérium v podstatě považoval za její svrchovanou a autonomní součást.

Theodorich panoval svou silnou rukou až do roku 526, kdy zemřel. Jeho nástupcem se stal jeho nedospělý vnuk Athalarich. Za něj prozatímně vládla jeho matka, královna Amalaswintha. Ta otevřeně podporovala Konstantinopol a dokonce začala projevovat ochotu se jí podrobit. V té době ještě byla Ostrogótská říše velmocí, ale už dávno si ji východořímský císař Justinián I. plánoval podrobit. Jeho snem bylo obnovení Římské říše v její původní velikosti a Itálie přirozeně byla cílem nejdůležitějším. Hledala se jen vhodná záminka, ta přišla v podobě pádu a smrti královny Amalasunthy roku 534, za kterým stáli gótští šlechtici, nelibě nesoucí královniny vztahy s Konstantinopolí. Invazní vojska pod vedením Belisaria nejprve bez boje obsadila Sicílii a pak bez větších obtíží prošla až k Římu.

Pro neschopnost byl odstraněn král Theodahad, který vládl po smrti královny Amalaswinthy. Jeho nástupce Witigis byl mnohem schopnější a dokonce v Římě Belisaria oblehl. Belisarios byl ovšem skvělý vojevůdce, vzchopil se a zanedlouho naopak Witiguse oblehl v Ravenně a přiměl jej roku 540 ke kapitulaci. Zdálo se, že válka v Itálii je u konce, ale Gótové se ještě vzdát nehodlali. Roku 542 za svého vůdce zvolili Totilu a zahájili protiofenzívu. Římanům v jednu chvíli zbyla v moci jen Ravenna a několik dalších silně opevněných měst.

Válečně úspěchy se až do roku 551 přelévaly z jedné strany na druhou. Pak byl ale do Itálie Justiniánem vyslán eunuch Narses, který by mohl být srovnáván s Belisariem, ale který měl mnohem víc prostředků na vedení války. O rok později zasadil Ostrogótům zdrcující porážku u Busta Gallorum (nebo také u Taginae). V bitvě zahynulo 6 000 Gótů a také sám král Totila.

Roku 554 mohl císař Justinián vyhlásit svou „pragmatickou sankci“ a obnovit římskou civilní správu v Itálii. Tou dobou, ale už Ostrogóti byli jen vzpomínkou. V dlouhé válce byla Itálie zpustošena a naprostá většina Ostrogótů zahynula na bojištích nebo upadla do otroctví.[1]

Když jejich král Theodorich porazil Odoakara ovládl Itálii. Takto se dalo vzniknout nové říši, s centrem v Ravenně.

Snažili se tu o romanizaci obyvatelstva.

Museli odolávat útokům byzantského císaře Justiniána I., což vedlo k rozpadu říše po bitvě u Vesuvu r. 553 a pak i k vyvrácení Langobardy.