Atlético Madrid

Tým původně založili 26. dubna 1903 jako Athletic Club de Madrid tři baskičtí studenti žijící v Madridu. Viděli v něm jakousi větev týmu Athletic Bilbao. V roce 1904 se připojili k odpadlým hráčům z týmu Real Madrid. Začali hrát v barvách jako Athletic Bilbao, tedy v modré a bílé, ale od roku 1911 hrají ve svých současných barvách. Důvod této změny není znám s naprostou jistotou. V roce 1919 společnost Compañía Urbanizadora Metropolitana, která budovala podzemní komunikační systém v Madridu, získala půdu poblíž univerzity. Jako součást projektu zde byl vybudován sportovní stadión pojmenovaný Estadio Metropolitano de Madrid s kapacitou 35 800 diváků. Od roku 1923 jej měl pronajmutý právě klub Atlético de Madrid (tehdy ještě Athletic Club de Madrid) až do roku 1966, kdy se tým přestěhoval do svého současného působiště, tehdy nově vybudovaného stadiónu Estadio Vicente Calderón. Po přestěhování týmu byl Estadio Metropolitano de Madrid zdemolován a nahrazen budovami, které patří univerzitě.

Roku 1921 se Athletic Madrid stal nezávislým na Athleticu Bilbao a od roku 1923 se usadil na svém prvním stadiónu. Ve 20. letech zvítězil třikrát v soutěži Campeonato del Centro, v letech 1921 a 1926 skončil na druhém místě v poháru Copa del Rey. Na základě těchto výsledků došlo roku 1928 k pozvání klubu do soutěže Primera División La Ligy. Během první sezóny byl manažerem týmu Angličan Fred Pentland, avšak v roce 1930 klub sestoupil do nižší soutěže Segunda División. V roce 1934 se pod vedením Pentlanda opět vrátil zpátky do nejvyšší soutěže. O dva roky později tým znovu sestoupil poté, co jej v polovině sezóny převzal Josep Samitier. V témž roce však došlo k začátku španělské občanské války v jejímž důsledku byla klubu „udělena milost“ a jeho sestup společně s La Ligou byl pozastaven.

V roce 1939, kdy se La Liga opět rozběhla, se Athletic Madrid sloučil s týmem Aviación Nacional ze Zaragozy, tím vznikl tým Athletic Aviación de Madrid. Aviación Nacional byl původně založen roku 1937 členy španělského letectva. Bylo jim slíbeno účastnické místo v Primera División v sezóně 1939-40, ale španělská fotbalová federace toto zamítla. Klub se tedy sloučil s Athleticem, které během občanské války ztratilo 8 mužů sestavy. Tento celek se nakonec tohoto ročníku nejvyšší soutěže zúčastnil, avšak jen díky tomu, že půda, na níž hrál tým Real Oviedo, byla během konfliktu poškozena. S manažerem Ricardem Zamorou se tým následně stal v roce 1940 poprvé v historii mistrem Španělska, tj. vítězem La Ligy, následujícího roku jej obhájil.

V roce 1941 diktátor Francisco Franco zakázal týmům používat ve svých názvech cizojazyčná slova a jména. Tým se tedy přejmenoval na Atlético Aviación de Madrid. V roce 1947 se tým rozhodl ze svého jména odstranit vojenskou příslušnost a přejmenoval se na svůj současný název Club Atlético de Madrid. V témž roce se mu podařilo zvítězit na stadionu Metropolitano nad Realem Madrid 5:0, což je dosud nejvyšší vítězství týmu nad svým městským rivalem.

V letech 1950 a 1951 pod vedením manažera Helenia Herrery a s pomocí Larbi Benbareka, marockého fotbalisty a jedné z prvních afrických hvězd, získal Atlético Madrid další dva tituly mistra Španělska. S odchodem Herrery v roce 1953 však tým začal sklouzávat za Real Madrid a FC Barcelonu, po zbytek 50. let naň zbyly bitvy o třetí tým země s Atléticem Bilbao. V závěru 50. a během 60. a 70. let Atlético de Madrid bojoval s Barcelonou o pozici druhého nejlepšího týmu země. V sezóně 1957/58 obsadil post manažera čechoslovák Ferdinand Daučík (též Fernando Daucik) a dovedl tým až na druhé místo La Ligy. Tímto výsledkem se kvalifikoval do příštího ročníku PMEZ. Veden brazilskými útočníky Vavou a Enrique Collarem dosáhl klub semifinále poté, co porazil týmy Drumcondra FC, CSKA Sofia a FC Schalke 04. V semifinále však narazil na svého úhlavního rivala – Real Madrid. V prvním utkání zvítězil Real 2:1 na domácím hřišti, v druhém však na stadionu Metropolitano zvítězil Atlético 1:0. Rozhodující třetí duel se hrál na neutrální půdě v Zaragoze, vítězství a postup nakonec slavil konkurenční Real, který zde vyhrál 2:1.

Atlético nakonec Realu připravilo pomstu, pod vedením manažera José Villalongy, bývalého kouče městského rivala, porazili bílý balet ve dvou po sobě následujících finálích španělského poháru Copa del Rey v letech 1960 a 1961. Roku 1962 zvítězil v Poháru vítězů pohárů, když porazil v opakovaném finále Fiorentinu 3:0. O rok později došel opět do finále této soutěže, tentokrát však podlehl Tottenhamu Hotspur 5:1. Atlético táhl v této době Enrique Collar, který se stal vlivným hráčem, společně se záložníky Miguelem Jonesem a Adelardem. Toto nejlepší období v historii klubu se však shoduje s obdobím, kdy v letech 1961–1980 kraloval La Lize právě jiný madridský tým – Real Madrid.

Stadion Vicente Calderóna

Významní a důležití hráči hrávali za Atlético v této éře. Jednalo se zejména o veterána Adelarda a pravdielné skorující Luise Aragonése, Javiera Iruretu a José Eulogio Gárateho. Poslední jmenovaný získal třikrát za sebou v letech 1969–1971 Trofeo Pichichi. Tým mimo jiné angažoval také několik známých argentinských hráčů – Rubéna Ayalu, Panadera Díaze a Ramóna "Cacha" Herediu, mimo to také trenéra Juana Carlose Lorenza, taktéž Argentince. Lorenzo věřil v disciplínu, obezřetnost a narušení soupeřovy hry. I přes jistou kontroverznost jeho metody slavily úspěch a po vítězství v La Lize roku 1973, o rok později došel do finále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ).[6] Na cestě do něj vyřadil Galatasaray Istanbul, Dinamo Bukurešť, Crvenou zvezdu Bělehrad a Celtic Glasgow. Ve finále však narazil na silný Bayern Mnichov. Finálový duel skončil remízou 1:1, v odvetě však již kraloval německý velkoklub a zvítězil 4:0.

Krátce po porážce ve finále PMEZ angažovalo Atlético jako trenéra svoji bývalou hvězdu Luise Aragonése. Ten vedl tým v několika obdobích, konkrétně v letech 1974–1980, 1982–1987, 1991–1993 a 2002–2003. Jeho první úspěch přišel velmi brzy. Bayern Mnichov jako vítěz PMEZ odmítl účast na Interkontinentálním poháru, a tak jej jako druhý tým nahradilo právě Atlético. V tomto poháru porazilo celkově ve dvou zápasech (první 0:1, druhý 2:0) argentinský tým CA Independiente. Aragonés také tým dovedl k vítězství v Copa del Rey v roce 1976 a v La Lize v roce 1977.

Během jeho druhého období trénování dovedl tým na druhé místo v La Lize a vítězství v Copa del Rey. Velmi mu k tomu pomohl mexický kanonýr Hugo Sánchez, který nastřílel v lize 19 branek a obdržel Trofeo Pichichi. Ten stejný také skóroval dvakrát ve finále španělského poháru, ve kterém Atlético porazilo Athletic Bilbao 2:1. Sánchez v týmu strávil jedinou sezónu, poté se odebral přes město do Realu Madrid. I přes tuto ztrátu dovedl Aragonés tým k vítězství ve španělském superpoháru v roce 1985. O rok později dokormidloval tým do finále Poháru vítězů pohárů, kde však podlehl 3:0 Dynamu Kyjev.

Jesús Gil se stal prezidentem týmu v roce 1987. Atlético tehdy již deset let neslavilo titul La Ligy a zoufale se snažilo o nějaký úspěch. Gil přivedl několik velice drahých hráčů, např. Paula Futreho. Avšak titul zůstáuval stále nedotknutelný. Gil v následujících letech najal a propustil hodně manažerů, např. Césara Luise Menottiho, Rona Atkinsona, Javiera Clementa a vracejícího se Luise Aragonése v honbě za úspěchem. Až v roce 1996, kdy byl manažerem Radomir Antić, se sestavou obsahující jména jako José Luis Caminero, Luboslav Penev, Diego Simeone, Milinko Pantić, Juan Manuel Lopéz a Kiko, ten vytoužený úspěch přišel. Atlético tehdy vyhrálo jak ligu, tak národní pohár. Ale ani tento výsledek nijak nezměnil Gilovu taktiku, Antić se u týmu udržel ještě následující tři sezóny, poté byl v roce 1998 nahrazen Arrigem Sacchim. Následující rok se nakrátko Antić vrátil, avšak již záhy jej vystřídal Claudio Ranieri. Sezóna 1999/00 však skončila pro tým katastrofou. Ranieri byl vyhozen a třetí příchod Antiće selhal zabránění nevyhnutelného. I přes úspěch v Copa del Rey, kde tým dokráčel až do finále, došlo k sestupu do Segunda División, druhé nejvyšší španělské fotbalové ligy. Zde Atlético strávilo dvě sezóny. V roce 2001 se neumístilo na postupových pozicích, o rok později se stalo celkovým vítězem.

Finále Evropské ligy 2009/10

Před smrtí Jesúse Gila v roce 2004 se stal novým prezidentem klubu Enrique Cerezo. Nové tisíciletí ukázalo, že v tabulce by se Atlético mělo pohybovat okolo středu. V roce 2006 se k týmu přidalo několik velice zdatných fotbalistů – Fernando Torres, jeden z největších talentů nedávné minulosti španělského fotbalu, portugalští reprezentanti a internacionálové Costinha a Maniche a Argentinec Sergio Agüero. Přestože tým vynakládá nemalé finanční částky na platy svých kvalitních hráčů, dobré výsledky prosazuje jen s velkým úsilím. V červnu 2007 klub opustil Torres, který se upsal anglickému Liverpoolu, opačným směrem putoval jiný Španěl – Luis García. Z Villarrealu přišel reprezentant Uruguaye Diego Forlán.

V sezónách 2008/09 a 2009/10 klub hrál Ligu mistrů. V prvním případě vypadl v osmifinále s Portem a druhém se loučil se soutěží už po základních skupinách. Následně se ale dokázal v Evropské lize 2009/10 probojovat až k vítězství, když Atlético postupně vyřadilo Galatasaray, Sporting CP, Valencii a Liverpool, následně si ve finálovém zápase poradili s anglickým klubem z Londýna Fulhamem 2:1 po prodloužení. Tým pod vedením trenéra Quique Sáncheze Florese táhli hráči jako Sergio Agüero, Diego Forlán, Simão, José Manuel Jurado, José Antonio Reyes, Antonio López, Álvaro Domínguez nebo devatenáctiletý brankář David de Gea.

Triumf v Evropské lize si Atlético zopakovalo v sezóně 2011/12, když porazilo ve finále další španělský tým Athletic Bilbao 3:0. V základní skupině B Evropské ligy 2012/13 bylo Atlético Madrid (obhájce trofeje) přilosováno k týmům Académica de Coimbra (Portugalsko), Hapoel Tel Aviv (Izrael) a FC Viktoria Plzeň (Česko). Ve skupině obsadilo Atlético druhé místo za první Plzní (bilance 4 výhry, 0 remíz a 2 prohry, 12 bodů).[7] V šestnáctifinále bylo vyřazeno ruským klubem FC Rubin Kazaň poměrem 1:2 z dvojzápasu (domácí prohra 0:2 a venkovní výhra 1:0). Ve finále Copa del Rey 17. května 2013 porazilo Atlético 2:1 Real Madrid, skórovali Diego da Silva Costa a João Miranda. Byl to jubilejní desátý triumf klubu v této soutěži.[8]

V sezoně 2013/14 vyhrálo Atlético titul v La Lize, když udrželo za zády Real i Barcelonu. Ve finále Ligy mistrů UEFA 2013/14 proti Realu Madrid mělo na dosah celkový triumf, ale nakonec prohrálo s městským rivalem 1:4, když v nastaveném čase vedlo 1:0, ovšem chvíli před koncem vyrovnal Sergio Ramos na 1:1 a mužstvo se poté v prodloužení úplně zhroutilo.

Na začátku sezony 2014/15 získalo španělský Superpohár (Supercopa de España), když porazilo Real. Byla to druhá trofej klubu v této soutěži.[9]

S koncem sezóny 2016/17 přišlo i rozloučení se stadionem Vicente Calderóna. V nové sezóně se klub přestěhuje do supermoderního fotbalového stánku Wanda Metropolitano.[10] Někdy se označuje rovněž jako La Peineta. Původně se jednalo o městský stadión, jehož přestavba byla zamýšlena pro možné budoucí využití při olympiádě v Madridu. Nicméně město nikdy nevyhrálo volbu zaručující konání tohoto sportovního svátku v roce 2012. Proto v roce 2007 byla podepsána dohoda mezi radnicí, klubem a titulárním sponzorem pivovarem Mahou o rekonstrukci stadiónu na nový moderní fotbalový stánek pro Atlético Madrid. Kontroverze ovšem budí čínský sponzor Wanda Group. Ta se stala titulárním sponzorem Metropolitano, to rozlítilo některé fanoušky Colchoneros, kteří považují jméno čínského konglomerátu v názvu stadionu za výsměch historii klubu.[11] Kapacita činí 68 000 míst.

S novou sezónou 2017/18 přichází i modernizace klubového loga. Jedná se spíše o evoluci, která měla za úkol přiblížit logo nové éře Atlética. Vyznačuje se jednoduchostí, lehkostí, redukcí zdobných prvků a celkově zaoblenějšího tvaru.[12]

• Atlético Madrid „B“
• Atlético Madrid „C“
• Atlético Madrid Femenino
• Atlético de Kolkata – indický fotbalový klub, v letech 2014–2017 v částečném vlastnictví madridského Atlética
• Atlético San Luis – mexický fotbalový klub, od roku 2017 ve vlastnictví madridského Atlética

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Atlético Madrid na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky (španělsky)