Sicilské nešpory

Několikaleté spory císaře Fridricha II. a papeže Inocence IV. o vládu nad severní Itálií pokračovaly i po císařově smrti (1250) s jeho nástupcem a synem Konrádem IV. Promítly se v rozhodnutí papeže Inocence IV. neudělit Konrádovi po smrti jeho otce Království sicilské jako papežské léno.

S tím nový císař nesouhlasil, ale než mohl podniknout vojenské tažení, nečekaně v roce 1254 zemřel. Správu Království sicílského přenechal hraběti Bertholdovi z Hohenburgu. Proti němu vystoupil Konrádův nevlastní bratr Manfréd, který se za papežovy podpory zmocnil Sicílie a zásluhou podpory Arabů z Lucery získal na svou stranu i jihoitalská města. Spojenectví s papežem však skončilo záhy. Papež Manfréda v roce 1255 vyobcoval z církve a Království sicilské nabídl anglickému králi Jindřichovi III. pro jeho mladšího syna Edmunda. Manfréd však na Sicílii získal silnou pozici a roku 1258 se v Palermu nechal korunovat sicilským králem.

Korunovace Karla z Anjou sicilským králem (1266)

V roce 1263 uzavřel papež Urban IV. s Karlem z Anjou, mladším bratrem krále Ludvíka IX. a vládcem Provence dohodu. Papežská kurie mu měla udělit Království sicilské v léno a nový panovník se na oplátku neměl snažit získat nadvládu nad celou Itálií. Karel měl spojence v severní Itálii (florentští a sienští bankéři), Manfrédovi byla věrná města v Toskánsku a ghibellini. V roce 1265 Karel vytáhl do Itálie a roku 1266 v bitvě u Beneventa Manfréd padl. Téhož roku papež Klement IV. udělil Království sicilské v léno Karlovi z Anjou a korunoval jej sicilským králem. Štaufové vkládali své naděje do nezletilého Fridrichova vnuka a Manfredova synovce, Konradina. Karel z Anjou a Konradin se v roce 1268 setkali v bitvě u Tagliacozzo, kde byl teprve šestnáctiletý Konradin poražen a poté v Neapoli popraven stětím.

Karel se jako sicilský král snažil zajistit si oporu své moci novým rozdělením půdy francouzským šlechticům, kteří s ním odešli z Francie. Přenesl své sídlo z Palerma do Neapole. Vyšel také vstříc církvi tím, že zrušil některá opatření Fridricha II. a v Království sicilském mohla působit inkvizice. Papež na oplátku podporoval Karla v jeho expanzivních plánech namířených proti Byzantské říši.

Ke Karlovým nepřátelům naopak patřila aragonská koruna. Aragonský král Petr III. měl za manželku Manfrédovu dceru Konstancii a domníval se, že je legitimním pokračovatelem štaufské politiky na Sicílii. Také proto jej podporovali ghibellini v severní Itálii. V Aragonii rovněž žila řada uprchlíků ze Sicílie. Aragonský král měl podporu i mezi sicilskou šlechtou, které vadily výhody udělované Francouzům. A s podporou mohl počítat i mezi měšťany, které si král Karel pohněval rostoucím daňovým zatížením.

Sicilské nešpory (povstání)
Obraz Francesca Hayeze I Vespri siciliani (1821/1822)
trvání: 1282–1302 místo: primárně Sicílie a další oblasti Středozemní: Aragonie, Katalánsko a Mezzogiorno výsledek: rozdělení Sicilského království na království Trinacrii náležící Aragonské koruně a Neapolské království Anjouovců
strany
Aragonská koruna Aragonská koruna Království Trinacria Byzantská říše	Neapolské království Francouzské království Mallorské království Janovská republika Janovská republika
velitelé
Petr III. Aragonský	Karel I. z Anjou

Král Petr III. připlouvá do Trapani (středověká iluminace)

Cizí nadvláda a vysoké daně zaviněné Karlovou expanzivní politikou vedly k povstání místní šlechty, které získalo název Sicilské nešpory. Povstání vypuklo o nešporách na Velikonoční pondělí dne 30. března 1282 v Palermu poblíž kláštera sv. Ducha a během měsíce se rozšířilo na celý ostrov (s výjimkou Messiny). Povstalci pocházeli z řad šlechty i měšťanů, kteří získali i podporu církve. Povstání bylo podpořeno financemi byzantského císaře Michaela VIII. Oběťmi krvavého masakru se stalo několik tisíc Francouzů. Rebelující ostrovní část království nabídla královskou korunu aragonskému králi. Dne 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září jej v Palermu sněm sicilské šlechty zvolil sicilským králem jako Petra I. pod podmínkou, že obnoví v království zvyklosti z normanského období. Karel z Anjou se proti Petrovi III. vypravil s loďstvem, které však bylo v sicilské úžině poraženo.

• Lexikon des Mittelalters. sv. VII. Planudes bis Stadt, München: LexMA Verlag 1995, ISBN 3-7608-8907-7, s. 1948-1950 a 1960-1964
• G. Procacci, Dějiny Itálie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1997, ISBN 80-7106-152-2, s. 34-37, 422-423, 429-430
• A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992. ISBN 80-7113-008-7, s. 161-163
• Steven Runciman, Die sizilianische Vesper. Eine Geschichte der Mittelmeerwelt im Ausgang des 13. Jahrhunderts. München 1959 (engl. 1958, mehrere Nachdrucke).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sicilské nešpory na Wikimedia Commons