Tomar

Tomar je malé město v centrální části Portugalska, na břehu řeky Nabão, v distriktu Santarém. Bylo sídlem Řádu templářských rytířů v Portugalsku. Klášter Řádu Kristova, který po sobě zanechali, patří k nejvýznamnějším evropským památkám a byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO.

Tomar
Tomar
Tomar a řeka Nabão

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice39°36′ s. š., 8°25′ z. d.
Nadmořská výška342 m n. m.
StátPortugalsko Portugalsko
ProvincieRibatejo
DistriktSantarém
Administrativní dělení16 městských částí
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha351,2 km²
Počet obyvatel42 983 (2006)
Hustota zalidnění122,4 obyv./km²
Správa
StarostaAntónio Paulino da Silva Paiva
Oficiální webwww.cm-tomar.pt
PSČ2300-550
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poloha

Tomar leží v centrálním Portugalsku na břehu řeky Nabão v distriktu Santarém. Historicky je součástí regionu Ribatejo („u řeky Tejo“), který patří k nejúrodnějším oblastem celého Iberského poloostrova. Převažuje zemědělství a potravinářský průmysl. Dle členění NUTS II leží v regionu Alentejo (Alentejo Central).

Historie

Úrodný kraj byl příčinou, že na místě dnešního Tomaru vznikly již na počátku našeho letopočtu římské osady Nabantia a Sellium. Obyvatelům kraje se také v té době říkalo Nabantinci. Po skončení maurské nadvlády byl kraj v době portugalské rekonquisty v roce 1159 darován Řádu templářských rytířů. Velmistr řádu v Portugalsku, Gualdim Pais, položil v roce 1160 základní kámen kláštera a hradu (Convento de Cristo), který se stal hlavním sídlem Řádu.

Templáři disponovali značnou vojenskou silou a dařilo se jim úspěšně bránit kraj proti maurským útokům a nájezdům. Např. roku 1190 bylo město bezúspěšně obléháno silným vojskem muslimského vládce Jakuba Marockého. Kromě toho i po stránce politické a ekonomické byla vláda templářů na tehdejší dobu velmi liberální. Důsledkem toho byl příliv imigrantů a ekonomický růst.

Rostoucí síla a moc templářského řádu znepokojovala evropské panovníky. Francouzský král Filip IV. Sličný dosáhl toho, že na počátku 14. století papež Kliment V. Řád v Evropě zcela zakázal. Pod papežským tlakem rozhodl i portugalský král Dinis o zrušení řádu a převedení majetku na nově založený Řád Kristův (Christi Militia). Tento nový řád nejprve přesídlil do Casto Marim v provincii Algarve, ale v roce 1356 se vrátil do Tomaru.

Na počátku 15. století se stal velmistrem Řádu princ Jindřich Mořeplavec, který se proslavil podporou objevitelských cest do Afriky a Atlantiku (Kanárské ostrovy, Madeira). Traduje se, že k úspěšnosti objevů využil nejen finančních prostředků, ale i tajných znalostí obou Řádů. V každém případě karavely s řádovým křížem na plachtách brázdily oceány a katolické misie v objevených zemích byly řízeny představenými kláštera v Tomaru až do roku 1514.

Bohatství, které plynulo z objevitelských cest využil Jindřich nejen k rozšíření kláštera, ale i ku prospěchu města. Vybudoval přehradu na řece Nabão, aby zabránil povodním, nechal vysušit bažiny a rozšířil město podle racionálního urbanistického plánu. Ulice a náměstí jsou, na rozdíl od jiných středověkých měst, uspořádány šachovnicovým způsobem. Tento moderní urbanistický model byl znovu použit při obnově Lisabonu po katastrofálním zemětřesení v roce 1775. Svou konečnou podobu ve stylu manuelské renesance získal klášter za vlády Manuela I.

V roce 1438 se do Tomaru uchýlil před morem král Eduard I. Portugalský a zde také zemřel. Po vypuzení Židů ze Španělska v roce 1492 se řada uprchlíků usadila v Tomaru a významně přispěla k rozvoji obchodu a řemesel. Doposud je možné navštívit synagogu pocházející z této doby. Pod tlakem španělských králů byl nucen i portugalský král vydat edikt, kterým se nařizovalo aby Židé v Portugalsku byli považováni za křesťany, současně jim však zakázal emigrovat, neboť se obával odlivu financí i obchodního know-how. Židé tak v Portugalsku žili navenek jako křesťani a to až do ustavení inkvizičního tribunálu ve městě o několik desítek let později. Řada bohatších Židů uprchla a další konvertovali. Nicméně stovky židů, včetně konvertitů, byly uvězněny, mučeny a skončily svůj život na hranici. Tato krvavá perzekuce vyvrcholila okolo roku 1550 za vlády Jana Zbožného Stalo se přesně to, čeho se král Manuel I. obával. Město ekonomicky upadalo a ztratilo pověst obchodního centra.

V roce 1581 zasedaly ve městě cortesy, které zvolily španělského krále Filipa II. králem portugalským, který v Portugalsku nesl jméno Filip I. a přivedl tak na portugalský trůn dynastii Habsburků.

V průběhu 18. století se Tomar stal jedním předních průmyslových regionů. Královna Marie I. Portugalská i proti odporu Řádu podporovala rozvoj textilního průmyslu. Řeka Nabão sloužila jako zdroj energie pro četné továrny (papír, sklo, keramika, hedvábí, mýdlo). V parku Parque do Mouchao, na ostrově uprostřed řeky, lze dodnes spatřit funkční mlýnské kolo.

Během napoleonských válek byl Tomar okupován Francouzi, proti nimž se místní obyvatelé postavili prakticky v partyzánské válce. Město posléze osvobodil polní maršál Arthur Wellesley, známý jako vévoda z Wellingtonu.

V roce 1834 byly všechny církevní řády, včetně Řádu Kristova, v Portugalsku rozpuštěny.

Nejvýznamnější památky

Klášterní kostel
Manuelské okno
  • Hrad a klášter Řádu Kristova

Vynikající soubor architektury 12.16. století. Jedna z nejvýznamnějších staveb Portugalska. V roce 1983 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Kruhový kostel kláštera byl vybudován podle Omarovy mešity v Jeruzalémě, kterou křižáci mylně pokládali za Šalomounův chrám. Okno chrámu, tzv. Manuelské okno, je vrcholným díle portugalské pozdní gotiky zvané manuelský sloh nebo manueline. Pozoruhodné jsou rovněž zdobené klášterní ambity.

Synagoga v Tomaru
  • Synagoga

Nejlépe dochovaná středověká synagoga v Portugalsku. Byla postavena v okolo roku 1430 a je pozoruhodná valenou klenbou na čtyřech pilířích. Bohoslužby se zde naposledy konaly roku 1497. Po vypovězení Židů ze země sloužila jako vězení, seník a sklad. Dnes zde sídlí malé židovské muzeum Museu Luso-Hebraico de Abraham Zacuto. Nese jméno významného portugalského astronoma a matematika 15. století.

  • Kostel Santa Maria do Olival

Tento gotický kostel ze 13. století byl postaven jako pohřebiště templářských rytířů. V průběhu staletí byl několikrát zrestaurován, zachoval si však gotické průčelí a rozetové okno. Je zde pohřben velmistr Gualdimo Paise a další templářští mistři. Kostel svým významem daleko přesahoval Tomar – ve věku objevů byl mateřským stánkem námořníků. Podle pověsti odtud vede tajná chodba do kláštera Řádu Kristova.

Kostel sv, Jana Křtitele v Tomaru
  • Kostel São João Baptista

je pozoruhodný překrásným manuelským portálem a osmibokou věží. Uvnitř je zdobená kamenná kazatelna a vynikající obrazy ze 16. století, například Poslední večeře a Stětí Jana Křtitele od Gregória Lopese (14901550). Na náměstí před kostelem se v červenci pořádá okázalá Festa dos Tabuleiros, slavnost pohanského původu, při níž dívky v bílém nosí na hlavách mísy s chlebem a květinami. Oproti kostelu stojí radnice ze 17. století a pomník Gualdima Paise, zakladatele kláštera.

Kaple Nossa Senhora da Conceição
  • Kaple Nossa Senhora da Conceição

Kaple postavená v letech 15321540 architekty João de Castilho a Diogo de Torralva v čistě renesančním slohu a byla zamýšlena jako hrobka krále Jana III.. Zvnějšku jednoduchá stavba kontrastuje s mohutnými korintskými sloupy v interiéru. Jedna z nejkrásnějších renesančních staveb Portugalska.

  • Kostel a klášter Saint Iria

Kostel stojí na břehu řeky u mostu Ponte Velha z 15. století. Podle legendy stojí tato renesanční kaple na místě, kde byla v 7. století umučena svatá Iria.

  • Kostel a klášter Sao Francisco

V klášterní budově dnes sídlí Muzeum sirek (Museu do Fósforos). Údajně největší sbírka v Evropě obsahuje více než 40 000 krabiček.

Literatura

  • Jan Klíma: Dějiny Portugalska, Praha: Lidové noviny, 1996, ISBN 80-7106-164-6
  • Antonio Ubieto Arteta (a další): Dějiny Španělska, přel. Simona Binková, Praha: Lidové noviny, 1995, ISBN 80-7106-117-4
  • Kolektiv: Nejkrásnější divy světa : kulturní památky a přírodní ráje naší planety pod záštitou UNESCO; Díl 2, přel. Dušan Zbavitel, Praha: Knižní klub, Balios, 2001, ISBN 80-242-0665-X

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.