České země v 2. polovině 19. století

V 50. letech 19. století byla politická činnost v Českých zemích velmi potlačována. Teprve po vydání Říjnového diplomu v roce 1860 a Únorové ústavy v roce 1861 se konaly volby do zemských sněmů a byl obnoven politický a spolkový život. Na začátku 60. let vznikly v českých zemích dva politické směry. Šlechticko-konzervativní byl zastupován převážně vlastenecky smýšlející šlechtou v čele s hrabětem Clam- Martinicem a Lvem Thunem, druhý směr hájil zájmy měšťanstva a měl liberálními a nacionální rysy. Z tohoto liberálního politického směru se vyčlenily dvě linie české měšťanské politiky staročeši a mladočeši. Oba politické směry měly stejný politický cíl: obnovení českého státu v rámci federativně uspořádaného Rakouska. Mezi zástupce české měšťanské politiky patří historik František Palacký, právník František Ladislav Rieger, Karel Sladkovský a bratři Julius a Eduard Grégrovi.[3]

Období 60. a 70. let je nazýváno obdobím státoprávního boje, kdy se Češi snažili donutit císaře k rozdělení západní říše na dva celky za pomoci fundamentálních článků vydaných v roce 1871. K česko-rakouskému vyrovnání, ale nedošlo. Česká šlechta a měšťanští liberálové reagovali na události tzv. pasivní rezistencí, kdy opustili český sněm. V roce 1874 vznikla Národní strana svobodomyslná, kterou vedl Karel Sladkovský a bratři Grégovi.[3]

V roce 1879 se čeští poslanci do vídeňské říšské rady. Začali usilovat o jazykové, kulturní a hlavně hospodářské výdobytky pro českou společnost. Jedním z výsledků této politiky bylo rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou, rozšíření počtu českých středních a základních škol, zisk pozic v podnikatelských institucích či zavádění českého jazyka do státní správy. Česká měšťanská politika měla stále dvě strany: strana staročeská a strana mladočeská. Dělnická sociálně demokratická strana byla v Rakousku vystavena velkému pronásledování a díky nedemokratickým volebním řádům neměla šanci dostat své zástupce do zemských sněmů a říšské rady.[3]

Uvnitř rakouské monarchie České země zaujímaly ve vztahu k většině zemí soustátí významné postavení jako průmyslově nejrozvinutější region.[4] Na počátku 70. let se zde dokončil proces průmyslová revoluce, která významně změnila tvář krajiny a také sociální skladbu společnosti. V českých zemích byly velké zásoby nerostných surovin (uhlí, keramická hlína). Pěstovalo se obilí, len a cukrová řepa. K zpracování těchto potravin se zakládaly cukrovarnictví, lihovarnictví, olejářství a pivovarnictví. Vyvíjel se textilní průmysl, který začal zpracovávat vlnu a bavlnu, sklářský a keramický průmysl. Sklářský a keramický průmysl měl svá centra v hornatých pohraničních oblastech, obývaných především německy mluvícím obyvatelstvem. Těžký a zpracovatelský průmysl se rozvinul v blízkosti uhelných nalezišť, například v okolí Kladna, v severních Čechách na Teplicku a Mostecku, v okolí Ostravy, ale také v Brně a Plzni. Začaly se stavět železniční linky spojující Vídeň s Brnem, Ostravou, Prahou, Děčínem, Libercem, Plzní a Chebem, díky kterým se zrychlil převoz zboží a jeho cena se zlevnila. Velký význam pro vývoz zboží z Čech mělo usplavněné Labe. Vznik průmyslových oblastí šel ruku v ruce s přílivem dělnictva, které se stěhovalo do blízkosti továren a které zde žilo ve velmi nízkých životních podmínkách.[2][3]

Po polovině století se české země proměnily v jednu z nejprůmyslovějších oblastí střední Evropy. Do obecného povědomí vystupovaly taky podniky jako Vítkovické železárny, Škodova továrna v Plzni či plzeňský měšťanský pivovar. Neobyčejně hustá železniční síť spojila českomoravský prostor s Evropou i jednotlivá průmyslová centra v českých zemích. Prudký industriální rozvoj Podkrušnohoří (uhelné doly, chemická výroba), spojený s těžkou devastací krajiny nastal v závěru 19. století.[5]

Zájem státu o ovládnutí monopolu na vzdělání začal již osvíceneckou sekularizací školských struktur a pokusem o zevšeobecnění základního vzdělaní pro všechny. Byla zde zavedena alfabetizace po celém území, která zjednodušila dostupnost informací pro celou populaci. Vyšší vzdělání mělo na starost výchovu budoucích státních úředníků.[5] Velké školské reformy z konce 18. a z počátku 19. století doplnil 14. května 1869 Školní zákon Leopolda von Hasnera o všeobecné povinné školní docházce.[6] Hlavním orgánem školských reforem byla Vídeňská dvorská studijní komise, založena v roce 1760, pod které patřily české studijní komise zemské. Školy začaly zavádět němčinu do výuky k odstranění jazykové bariéry až do 60. let 19. století se čeština učila pouze v obecných školách, prvních ročnících hlavních škol. Fyzické tresty byly ve školách běžně praktikovány až do přijetí liberálního zákonodárství.[5] Ke konci 19. století byly zrušeny školy obecné, hlavní a vyšší a nahradila je pětiletá škola obecná a tříletá škola měšťanská.[6]

V 50. letech byl počet obyvatel hlavního města českých zemí větší než počet obyvatel jiných průmyslových měst v Českých zemích. Praha měla okolo 120 000 obyvatel. Růst Prahy byl dán urbanizací a dokončením státní dráhy, která spojovala Prahu s Vídní. V Praze začala masová výstavba domů a začaly se provádět velké technické práce. Vznikaly plány na budování vodovodů a kanalizace. Centrum Prahy se začalo propojovat s průmyslovými předměstími.[6]

Od 60. let se stavělo v empírovém a romantizujícím stylu, na Poříčí v novogotickém slohu a slohu novorenesančním. Místo paláců se začaly stavět činžovní domy s pilířovým schodištěm a s balkonem v prvním patře nad vrcholem, který byl situován do ulice.

Na místech, kde v minulosti stály hradby se pomalu stavěly restaurace, v jejich okolí vznikaly promenády. Vznikla první pasáž v Praze. Vedla z Ovocného trhu na Příkopy a nesla název Pařížská ulička. Objevily se zde první obchody s módním zbožím. Místo kočárů se začala uplatňovat dráha omnibusu i koňky, později elektrické tramvaje v městské dopravě.

Nejčastějším typem bydlení se stal jednopokojový byt s kuchyní. V přízemí nájemních domů byly zřizovány malé krámky, tzv. kvelby. V jejich suterénu se zřizovaly dílny, skladiště a sklepy na pevná paliva.[6]

Češi se podíleli 4 miliony obyvatel ve 30 milionovém Rakousku. České obyvatelstvo a Země Koruny české uvnitř Rakouska patřily k nejvyspělejším částem.[8]

Díky rychlému ekonomickému vývoji českých zemí ve druhé polovině 19. století docházelo ke změnám struktury společnosti. Vznikaly nové společenské vrstvy. Česká společnost v 19. století prošla třemi fázemi. První fázi tvořila sociální struktura období rozvíjení kapitalistických vztahů do poloviny 19. století. Ve druhé fázi docházelo k dovršení kapitalistických vztahů. Třetí fázi naplňoval monopolní kapitalismus od 80. let 19. století do 1. světové války.[6]

• Historie výtvarného umění v Čechách
• Žákem v 19. století
• staročeši a mladočeši
• Historie Rudolfina