Jazykový zákon z roku 1615

15. června 1615 byly českými stavy na generálním sněmu přijaty artikuly O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho, které se někdy označují pojmem jazykový zákon. Hlasovali pro něj přitom i němečtí členové češtinu neovládající. Nikdy nebyl za dobu své platnosti (1615–1627) uveden v praxi, nicméně se na něj odvolávala větší část obran českého jazyka 17. a 18. století, byl zapracován i do předmluvy k prvnímu číslu Hlasatele českého (ed. Jan Nejedlý, 1806) a stal se součástí programu národního obrození.

Základní body artikulů byly:[1]

1. každý nový osídlenec musel dát své děti učit česky;
2. osoba znalá češtiny měla přednostní dědické právo na nemovitosti;
3. u soudů byla určena jako jednací řeč čeština;
4. kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země;
5. bez znalosti češtiny nemohl šlechtic dostat tzv. inkolát (právo obyvatelské).