Paul Celan

Celan se na narodil roku 1920 v Černovicích na Bukovině v Rumunsku židovským[2] rodičům, původním jménem Paul Antschel. V roce 1939 složil maturitu a začal studovat medicínu v Tours ve Francii. Roku 1939 se Celan zapsal v Černovicích ke studiu romanistiky. O rok později připadly Černovice nejdříve Sovětskému svazu, než byly obsazeny roku 1941 německými a rumunskými vojenskými jednotkami. Následuje deportace Celanových rodičů. Celan je přiřazen do pracovního tábora v Rumunsku. Roku 1944 se Celan vrátil do Černovic, které jsou znovu pod Sovětským svazem a vrací se na podzim ke studiu. Od roku 1945 pracuje jako překladatel a lektor v nakladatelství v Bukurešti. První zveřejněné básně pocházejí z této doby. Na konci roku 1947 odchází Celan do Vídně, kde se seznámil se studentkou Ingeborg Bachmannovou (s níž posléze prožil milostný a literární vztah) a půl roku poté do Paříže.

Začíná studovat germanistiku a jazykovědu, ve stejném roce vychází jeho první sbírka básní. V roce 1951 se seznámil s výtvarnicí Gisèle Lestrange, s níž se o rok později oženil a která ilustrovala sbírky jeho básní. Roku 1955 se narodil jejich syn Eric. V šedesátých let se vyhrotila kauza s Claire Gollovou, která Celana nařkla z toho, že plagioval básně jejího muže Yvana Golla, které Celan překládal. Celana tato kauza značně psychicky poznamenala, následující roky strávil v psychiatrických léčebnách. Poté, co Celan ve stavu šílenství vztáhnul ruku s nožem na svoji ženu, se s ženou rozhodli žít odděleně. Přesto až do Celanovy smrti udržovali láskyplný vztah.

Pravděpodobně 20. dubna 1970 skočil z mostu Pont Mirabeau. 1. května je nalezen mrtev v Seině.

Hrob Paula Celana
na hřbitově v Thiais, u Paříže

Je pochován na Cimetière parisien de Thiais.

Celanovo lyrické dílo patří mezi nejvýznamnější básnická díla 20. století. Celanovy básně, které se vyznačují hořkou kritikou i utopickou touhou, jsou jazykovým experimentem. Nalezneme v nich magický hermetismus, stejně jako střízlivou preciznost, která Celanovi zajistila jak obdiv, tak strhující kritiku. Celanova počáteční tvorba je ovlivněna symbolismem a romantickými vlivy sahajícími od Hölderlina, přes Büchnera až po Trakla, Georgeho a Rilkeho. Stejně silně se v Celanově díle ale ozývá i vliv současné politické básně a konkrétní poezie. Básnická reflexe není u Celana namířena na volnou estetiku, nýbrž reflexi historie, především epochy německého nacionálního socialismu a holokaustu. Díky tematickému zpracování genocidy židů platí Celan za jednoho z nejvýznamnějších představitelů literatury holokaustu. Ve své tvorbě se musel vypořádat se zdrcujícím výrokem německého filozofa Theodora W. Adorna „po Osvětimi už nelze psát básně“. Tento výrok vyvrátil především temnými tóny stesku a důtklivostí žaloby, později rozšiřuje svou výtku na současné neměnící se poměry a bezvýchodnost až po kritiku civilizace. Celanovy básně vznikají převrácením významů, zkratkovitostí a přeskupováním běžné i básnické řeči, která zanechává dojem neologismů. Svou výpověď poskytuje báseň na hranici srozumitelnosti a poukazováním na nevyslovitelné. Čtenář je postaven před úkol mnohovýznamnost a souvislosti mezi slovy aktivně rozluštit. Celan demontuje tradiční poezii a využívá hudebních rytmů a protikladných výroků. V pozdější tvorbě Celan zcela upouští od metrických předloh a vytváří jakousi anti-poetiku.

Rodný dům Paula Celana v Czernowitzích.

• Der Sand aus den Urnen (1948, Písek z uren)
• Mohn und Gedächtnis (1952, Mák a paměť)
• Von Schwelle zu Schwelle (1955, Od prahu k prahu)
• Sprachgitter (1959, Mříže řeči)
• Die Niemandsrose (1963, Ničí růže)
• Atemwende (1967)
• Fadensonnen (1968)
• Lichtzwang (1970)
• Schneepart (1971)

• 1958 Brémská literární cena
• 1960 Cena Georga-Büchnera[3]
• 1964 Umělecké ocenění země Severní Porýní-Vestfálsko