William Seward Burroughs

Harvardské období přivedlo Burroughse do newyorské gay subkultury, kterou ale po celý život pohrdal („Z místnosti plné uječených buzíků na něj padala hrůza,“ napsal v autobiografické novele Teplouš). Navštěvoval však všechna tehdy vyhlášená místa – Harlem i Greenwich Village, tehdy ve společnosti zámožného spolustudenta Richarda Sterna. Ten se málem stal první obětí jeho posedlosti střelnými zbraněmi. Kulka z nezajištěného revolveru, která jej minula jen těsně, jakoby předjímala události příští.

V období harvardských studií vznikla další nedochovaná povídka Poslední záblesk soumraku (angl. Twilight's Last Gleaming), již napsal spolu s dávným přítelem ze školy Kellsem Elvinsem. Je to cynický příběh o potápějícím se Titanicu, ze kterého jako první utíká s revolverem v ruce kapitán převlečený za ženu. Tuto povídku nabídli časopisu Esquire, ale byli odmítnuti.[1]

Graduoval v roce 1936 v oboru anglická literatura a lingvistika. Byl vynikajícím znalcem Shakespeara, ze kterého byl schopen citovat nekonečné pasáže zpaměti. Jeho rodiče mu přiřkli výnos z majetků Cobbleston Gardens, což byla v té době nemalá suma, která mu umožnila žít nezávisle a potloukat se na hranici polosvěta, který ho po celý život fascinoval.

Po ukončení Harvardu se Burroughs dále formálně nevzdělával, ačkoliv flirtoval s různými obory. Krátce studoval medicínu ve Vídni, ale pobyt v Rakousku byl spíše jedním homosexuálním večírkem. Kupoval si chlapce, navštěvoval sauny, žil v jednom víru, jehož divoký rytmus se později odrazil i na jeho tvorbě. Krátce pobýval i v Praze.

Ve Vídni se potkal také s Ilse Klapper, Židovkou utíkající před nacismem. Ačkoliv se téměř neznali, Burroughs se s ní navzdory protestům rodiny, obávající se finančních ztrát způsobených rozvodem, oženil v Chorvatsku, a umožnil jí tak získat americké občanství a vycestovat z Evropy. Záhy se rozvedli, ale dlouhá léta zůstali přáteli.

Během chicagského období Burroughs propadl opiátové závislosti. Došlo k tomu téměř nepozorovaně: zakoupil pro další prodej od jakéhosi drobného zloděje větší množství vojenských morfiových syret na jedno použití. Většinu prodal a něco si nechal. Do užívání morfinu jej (a Allena Ginsberga) zasvětil Herbert Huncke, kultovní postava beat generation [1]. Výsledkem byla těžká závislost. Třebaže Burroughs později chválil apomorfinovou léčbu, přízrak fetování jej nadosmrti nepustil, pokaždé skončil v relapsu. Užívání halucinogenů všeho druhu a příležitostnou konzumaci nejrůznějších psychofarmak vnímal jako součást procesu osvobozování mysli, faktem zůstává, že narkomanie byla jeho prokletím. Ve společnosti dvou přátel, Luciena Carra a Davida Kammerera, opustil Chicago a přesunul se do New Yorku.

V roce 1944 začal Burroughs žít s Joan Vollmer-Adamsovou v bytě, který sdílel s Jackem Kerouacem a jeho první manželkou, Edie Parkerovou. Kerouac a Burroughs se dostali do problémů se zákonem kvůli křivému svědectví ve věci vraždy (Lucien Carr zabil v hádce Davida Kammerera). Burroughs v té době příležitostně prodával heroin a stále rostoucí potřebu peněz způsobenou návykem řešil i další drobnou kriminalitou, počínaje okrádáním opilců v metru a konče falšováním receptů na opiáty.

I Vollmerová užívala drogy – její návyk byl ale amfetaminového typu, užívala převážně Benzedrin. Její závislost a společnost, ve které se pohybovala, přiměly jejího manžela Adamse, aby se s ní neprodleně rozvedl. Tehdy se stala Burroughsovou manželkou. Novomanžel byl ale brzy zatčen v souvislosti s drogami a rozhodl se vrátit do St. Louis.

Drogy působily Vollmerové problémy psychotického rázu, byla jí odebrána dcera Julie a sama byly umístěna v psychiatrické léčebně. Poté, co si Burroughs odkroutil své „domácí vězení“ v St. Louis, vzal si ženu z léčebny. Brzy s ním otěhotněla. Jejich syn William Seward Burroughs III. (1947–1981) získal pod jménem Billy Burroughs jistou proslulost jako nadaný spisovatel a zemřel na následky užívání drog o šestnáct let dříve než jeho otec. Po jeho narození se rodina přestěhovala do New Orleans.

Přibližně v této době se Burroughs úzce sblížil s kontroverzním rakouským vědcem Wilhelmem Reichem a jeho orgonovou teorií. Reich byl psycholog a psychoanalytik prosazující myšlenku jakýchsi částic života, orgonů. Těmito orgony je podle něj nabita atmosféra, jedná se o částice životní energie.

I Burroughs měl jeden orgonový akumulátor na své zahradě. V roce 1947 začala americká FDA (Food And Drug Administration) Reicha vyšetřovat. Byl uvězněn na dva roky za obchod s orgonovými akumulátory. V srpnu 1957 byla většina jeho teoretických prací spálena policií. Teorie Wilhelma Reicha se Burroughs nikdy nevzdal.

Po zatčení během domovní prohlídky, při které policie našla dopisy mezi ním a Allenem Ginsbergem týkající se obchodu s marihuanou, Burroughs utekl do Mexika a manželka ho následovala. Plánovali tam zůstat nejméně pět let, dokud nevyprší promlčecí lhůta.

V roce 1951 po návštěvě Bounty Baru v Mexico City Burroughs svou manželku Joan Vollmerovou před očima jejich syna zastřelil, když chtěl sehrát variaci na Viléma Tella a hodlal sestřelit z její hlavy šampusku. Došlo k tomu na večírku u Johna Halyho, Američana z Milwaukee. Tak to podal tisk, ale další den to Burroughs popřel a uvedl, že nabitá zbraň upadla na stůl a samovolně vystřelila.

Byl opět zatčen a očekával, že bude odsouzen za vraždu. Avšak jeho bratr zaslal značnou sumu pro nejlepšího dostupného právníka i mexické úřady, takže byl propuštěn na kauci už po třinácti dnech. Oficiální verze obhajoby zněla, že k výstřelu došlo náhodně při upadnutí zbraně. V situaci, kdy očekával výsledek balistické expertizy, uprchl Burroughsův advokát z Mexika kvůli problémům se zákonem (shodou okolností také zastřelil člověka). Burroughs se rozhodl celou věc „skončit“ a vrátit se do USA. V nepřítomnosti byl odsouzen za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti ke dvěma letům vězení. Trest byl promlčen. Děti manželů Burroughsových byly svěřeny do výchovy prarodičům.[1]

Raný Burroughs používal metodu, kterou nazval faktualismus. Tvrdil, že čtenáře nezajímá nic jiného než fakta, resp. holé, na maximální možnou míru omezené sdělení. Tuto ranou lakonickou formu však opustil poměrně záhy. Po zastřelení manželky nakonec neodcestoval do USA, ale opačným směrem – do Brazílie, kde se potloukal mezi Indiány i podivnými euroamerickými ztroskotanci hledaje drogy, o kterých slyšel, že mohou probouzet telepatické schopnosti, stavy podřízenosti a další. Během této cesty Burroughs jednak načerpal obrovské množství metafor a obrazů, a současně v dopisech Allenu Ginsbergovi objevuje novou techniku psaní, techniku čísla. Korespondence byla publikována pod titulem Dopisy o yagé (San Francisco City Light Books, 1963). Číslo je v podstatě divoké povídání, prorocká zvěst a pábení, které popírá klasickou syžetovou formu kauzálních souvislostí.

Burroughs však přesto stále cítil, že jeho psaní cosi chybí. Podle vlastních slov bylo další zlomovou událostí v jeho životě setkání s americkým malířem a spisovatelem Brionem Gysinem (1916–1986). Přes Řím odcestoval do Tangeru v Maroku a jeho proměna ze spisovatele v „možná jediného žijícího spisovatele, kterého lze označit za génia“ (Norman Mailer) se započala.

Brion Gysin, malíř, naučil svého přítele Burroughse metodu střihu. Napsané texty rozdělil na čtvrtky a tyto skládal k sobě – vznikala tak četná zaskakující slovní spojení, otevírala se brána k podvědomí. Burroughs, který jako lingvista po celý život cítil velkou nedůvěru k jazyku samotnému, cítě v něm prostředek ovládání a obávaje se kontroly lidského mozku skrze jazyk, přijal tuto metodu za svou. Kladl vedle sebe fragmenty, útržky konverzací, novinové články, citáty spisovatelů a motivy z vlastní tvorby a to vše smíchal v mozaiku bez zřejmé ústřední ideje. Často pak z celé stránky takto vzniklého textu použil třeba jen jednu větu. Jeho střihy se liší od klasických koláží a dada především v tom, že autor se nezříká kontroly nad výsledkem, nehledá poetiku nonsensu, hledá cosi nového, co racionálně posuzuje. V kombinaci s divokou obrazností, cynickým humorem, jazykovou výbavou zahrnující všechny úrovně angličtiny od shakespearovské až po jazyk ulice se tak rodí dílo, které nemá obdoby. Metoda střihu se měla stát prostředkem odtržení se od romantických představ, útlocitu, osobních asociací a pout k vlastním slovům.

Metoda střihu taktéž měla ohrozit to, čemu autor říkal ovládací mašinerie, tedy jakýkoliv politický systém, který pomocí represí a sociální hierarchie zajišťuje moc menšině a podrobení většiny – a tento stav se snaží zakotvit pomocí institucí jako policie, církev, vzdělání a masmédia. Burroughs tvrdí, že masmédia dokáží kontrolovat běh událostí různými metodami, např. zdůrazňováním a úpravami jistých informací, propagací či vybranou zábavou. „Stříhání“ pak znamená rozkouskování tohoto škodlivého vlivu, paralyzování síly těchto médií.[2]

Přesto je nutné zohlednit, že střihu podobná metoda se vyskytuje v celé řadě děl už před Burroughsem a že s nimi obeznámen byl. Zárodky postupů, které ho proslavily, se v jeho díle objevují už před příchodem Briona Gysina, stejně tak před další známostí, které přikládal váhu, s Ianem Sommervillem.

Ačkoliv Burroughs svůj marocký pobyt dramatizuje, lze předpokládat, že mu tam nic nechybělo a byl velmi spokojen, o čemž svědčí mimo jiné i to, že pozval syna, aby tam žil s ním. Nesnesli se ale, a Billy se vrátil do Palm Beach.

Tehdy vznikl monumentální rukopis Smečka slov (The Word Hoard), ze kterého byl ve spolupráci s Ginsbergem a Kerouacem vybrán text knihy Nahý oběd (a následně byly zbylé materiály použity v knihách Hebká mašinka (1961), Lístek, který explodoval (1962), a Nova Express (1963).

Narativní rovina je v Nahém obědě poprvé zcela rozbita. Jeho dějištěm je Interzóna, čili halucinovaně a s jízlivou nadsázkou pojatá mezinárodní zóna Tanger, do které se promítají v podstatě všechny krajiny, ve kterých Burroughs žil, i zcela fiktivní.

Poprvé lze mluvit o kompletní mytologii – v této mytologii jsou aplikovány feťácké zkušenosti podle způsobů hmyzí říše na lidi. Jednotlivé postavy na sebe mají drogové návyky, sadistické a kyberpunkové scény se prolínají s halucinovanou pornografií, lyrikou i sžíravou satirou. Burroughsovi příznivci mluví o proroctvích vyskytujících se v jeho textech. Nahý oběd poprvé publikoval majitel pornografického nakladatelství Olympia Press Maurice Girodia v roce 1959. Totéž nakladatelství zpřístupnilo světu Jamese Joyce i Vladimira Nabokova.

Kniha si získala značnou popularitu v intelektuálních kruzích Evropy ještě před tím, než se ji jako obscenitu pokusili zakázat v americkém státě Massachusetts. V roce 1960 Burroughs navštívil Londýn a navázal tam přátelství s Anthony Burgessem, pozdějším autorem slavné knihy Mechanický pomeranč. Během pozdějších londýnských pobytů patřil mezi Burroughsovy podporovatele (platil mu nájem) mimo jiné Paul McCartney ze skupiny The Beatles.

V roce 1966 Nejvyšší soud státu Massachusetts rozhodl, že Nahý oběd není obscenita, a takto se skončil poslední – a možná největší – proces v dějinách USA, kde na lavici obžalovaných seděla literatura.

„Představme si životní formu B parazitující na životní formě A,“ říká Burroughs v polovině padesátých let, a předjímá tak memetiku. Virus je mentální nákaza, možná mimozemského původu, šířící se prostřednictvím slov. Úkolem intelektuála je odhalovat působení tohoto mimozemského viru, pronásledovat jeho nositele a zastavit mimozemskou invazi. V Místě slepých cest Burroughs agituje s nesmírnou přesvědčivostí (Volvox Globator, 2001): „Nikdo z těch, kdo se přihlásí, nebude vyřazen. Nikdo se nemůže hlásit, dokud není připraven. Přes kopce a daleko, daleko, do Západních zemí. Kdokoliv se vám postaví do cesty, ZABIJTE HO. Tato planeta je trestaneckou kolonií a nikomu není povoleno ji opustit – na cestě ven proto budete muset zabíjet. Zabijte stráže a jděte.“ Na jiném místě téže knihy píše: „Jistěže, stále ale zůstávají bacilonosiči, nositeli viru. Jak lze ovládnout žlutou zimnici? Nejdřív je nutný vybít moskyty, jasný? A teďko poslouchejte, někteří bacilonosiči jsou silnější, než ostatní. Krucinál, jen se koukněte na Ježíše Krista. Jakožto nedílná součást Programu sráčocidy budou dominantní bacilonosiči zaměřeni a zabiti. Pánové, vy a frekventanti kurzu, kteří přijdou po vás, jste vybráni, abyste se stali elitou, řídícími mozky úžasných SS.“ [3]

W. S. Burroughs, archanděl apokalypsy je pro beat generation tím, čím byla Gertrude Steinová pro ztracenou generaci – teoretikem jazyka. Očistil své vnímání a použil metodu střihu jako způsob objektivního reprodukování vlastního vědomí. Kritici často nechápali jeho přínos a posuzovali jeho knihy jako nepodařenou sci-fi. Marshall MacLuhan k tomu podotýká: „Je to jako kritizovat oděv a slovní projev člověka, který klepe na dveře, aby nás upozornil, že nám hoří střecha nad hlavou.“[4]

Jakkoli obsah Burroughsova díla zůstane obscénní pro puritány, jeho poselství je přesto rozluštitelné a varující.

Burroughs a David Woodard v Lawrence, Kansas, s Dreamachine (1997)[5]^:s.98–101

Do města Lawrence v Kansasu se Burroughs přestěhoval v roce 1983 a dožil tam ve společnosti mnoha koček, které hrály značnou roli v jeho soukromé mytologii, a velkých demižonů laciné vodky z blízkého supermarketu. Zde se také začal realizovat jako malíř, když objevil techniku brokovnicové malby, která spočívala v tom, že vystřelil do plechovek s barvou před plátnem. Na sklonku svého života – ač je to k neuvěření – vydělával na svých obrazech více než na ostatních tantiémách.

Ve spolupráci s dalšími osobnostmi opiátové subkultury, mj. Nickem Cavem a Tomem Waitsem, publikoval v roce 1987 sbírku krátkých próz Smack My Crack, později vydanou jako mluvené album.

V roce 1991 natočil režisér David Cronenberg rozpačitou filmovou adaptaci Nahého oběda, se kterou sice nebyl spokojen ani Burroughs, ani jeho příznivci, která ale přesto vzbudila další vlnu zájmu o něj. O dva roky později vstupuje Burroughs do společnosti The Illuminates of Thanateros založené v roce 1978 britskými okultisty Rayem Shervinem a Peterem Carollem, vyznavačů magie chaosu.

Burroughs zemřel 2. srpna 1997 v 18.50 následkem srdečního selhání, ke kterému došlo předchozího dne, ve městě Lawrence ve státě Kansas. Duchovní cvičení tibetské školy Ňingma nad jeho tělem po čtyři dny prováděl jeho blízký přítel a básník John Giorno. 6. srpna kolem desáté hodiny se dostavili James Grauerholz a Ira Silverberg, aby připravili Burroughse na cestu do zásvětí.

Do rakve mu dali osmatřicítku s pěti náboji, neboť Burroughs tvrdil, že v žádné situaci nemůže být člověk dost ozbrojen, dávku heroinu, něco marihuany, zlatou minci do kapsy, na klopu řád francouzské i americké Akademie, vycházkovou hůl s kordem uvnitř, oblíbený klobouk, červený šátek, vestu, kterou dostal od Briona Gysina, a několik dalších předmětů včetně oblíbené propisovačky. Uložen byl do rodinné hrobky v Bellefontaine Cemetry v St. Louis ve státě Missouri na 38.690310° severní šířky a 90.231720° západní délky.[6]

Několik měsíců po jeho smrti byly vydány Burroughsovy rané literární počiny pod názvem Word Virus (editory se stali Grauerholz a Silverberg). Vydání sbírky časopiseckých dílek z pozdního období pod titulem Evil River se neustále odkládá.

• Beat generation

• Obrázky, zvuky či videa k tématu William Seward Burroughs na Wikimedia Commons
• Osoba William Seward Burroughs ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je William Seward Burroughs
• Profil na stránkách Festivalu spisovatelů Praha^{[nedostupný zdroj]}
• William Seward Burroughs v Databázi knih