David Woodard

David Woodard ( /ˈwʊdɑːrd/; * 6. dubna 1964 Santa Barbara, Kalifornie) je americký dirigent, spisovatel a potomek prominentní koloniální rodiny.[1]:s.250 V roce 1990 přišel s novým slovem prekviem (zkratka pro preemptivní requiem), kontaminací, který popisuje jeho buddhistický postoj skládání hudebních děl, která mají být předváděna v průběhu nebo těsně před úmrtím daného subjektu.[2][3]

David Woodard
Woodard v 2020
Rodné jménoDavid Woodard
Narození6. dubna 1964
Santa Barbara,
Kalifornie, USA
Povoláníspisovatel, dirigent
StátSpojené státy americké
Alma materKalifornská univerzita v Santa Barbaře
Eugene Lang College of Liberal Arts
San Marcos High School
Žánrpostmoderna
Manžel(ka)Sonja Vectomov
DětiMelia Ethel Woodard
John Floyd Woodard
oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vzpomínkové bohoslužby v Los Angeles, kde mimo jiné Woodard uvedl svá hudební díla, zahrnuje v roce 2001 občanský obřad, který se konal na dnes již zaniklé lanové dráze Angels Flight, kde se ctila vzpomínka zesnulého Leona Praporta a jeho zraněné vdovy Loly, pro tuto příležitost byla celá Hill Street uzavřena.[4][5]:s.125 Dirigoval také divoké zádušní mše, mimo jiné pro pelikána kalifornského na bermě, části pláže, kde zvíře zemřelo.[6][pozn. 1] Při přípravě hudebních partitur používá pestrobarevné inkousty.[7]:s.173

Timothy McVeigh se obrátil s prosbou na Woodarda. Žádal, aby v předvečer jeho popravy oddirigoval mši prequiem. Ačkoli Woodard připomněl, jakého „hrozného činu“ se McVeigh dopustil, chtěl mu poskytnout útěchu. Woodard souhlasil s tím, aby proběhla premiéra jeho cody ze skladby Ave Atque Vale s místním lokálním dechovým sborem v kostele Svaté Máří Magdaleny, poblíž federálního vězení v Terre Haute v Indianě, před posluchači, mezi kterými byli svědci následujícího rána.[8]:s.240–241 Arcibiskup Daniel M. Buechlein a později i kardinál Roger Mahony požádali papeže Jana Pavla II., aby Woodardovu hudbu požehnal.[9][10][11]:s.34–41

Woodard je známý pro jeho kopie přístrojů Dreamachine, které byly vystaveny v uměleckých muzeích po celém světě. V Německu je známý příspěvky pro literární časopis Der Freund, včetně spisů o mezidruhové karmě, rostlinného vědomí a paraguayské usedlosti Nueva Germania.[12]

Z otcovy strany je Woodardovou 9. prababičkou Frances Lathamová, které se dnes také říká „matka guvernérů“. Ta se v roce 1638 usadila na ostrově Aquidneck Island (Portsmouth), který se brzy stal součástí kolonie nesoucí oficiální název „State of Rhode Island and Providence Plantations“.[13] Prostřednictvím Lathamové je Woodard také přímým potomkem evropských předků, Boleslava I., Haralda Modrozuba a Alfréda Velikého.[14]

Vzdělání

Woodard získal své vzdělání na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, The New School a Kolumbijské univerzitě.

Nueva Germania

V roce 2003 byl Woodard zvolen jako radní města Juniper Hills (Los Angeles County) v Kalifornii. V rámci této funkce navrhl sesterský vztah s kolonií Nueva Germania. Aby mohl postoupit svůj plán, Woodard cestoval do vegetariánské utopie a setkal se s jejím vedením obce.[15] Po prvni návštěvě, když spatřil populaci v „morálním a intelektuálním úpadku“,[16]:s.39 se rozhodl nepokračovat v sesterských vztazích, našel ale v komunitě předmět pro svá studia pro pozdější spisy. Co Woodarda zvláště zajímá, jsou proto-transhumanistické pilíře (např. sebe-vyhnanství) spekulativního plánovače Richarda Wagnera a Elisabeth Förster-Nietzscheové, která spolu se svým manželem Bernhardem Försterem založila a žila v kolonii v letech 1886 až 1889.[17]:s.28–31

Woodard a Burroughs s Dreamachine, kolem roku 1997[18]:s.98–101

V uznání zakládajících ideálů kolonie, Woodard složil sborovou hymnu, „Our Jungle Holy Land“.[19][20]:s.41–50

Od roku 2004 do roku 2006 Woodard vedl četné výpravy do Nueva Germania, s podporou tehdejšího amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho.[21] V roce 2011 Woodard udělil švýcarskému spisovateli Christianovi Krachtovi povolení k uveřejnění jejich značné osobní korespondence, a to především o kolonií Nueva Germania, vyšla ve dvou svazcích v rámci univerzity v Hannoveru ve vydavatelství Wehrhahn Verlag.[22]:s.180–189 Tomáš Dimter popisuje práci jako „hravý text, ve kterém se oba aktéři baví s notnou dávkou ironie o vzkříšení projektu Nueva Germania, rasově čisté vesnice v Paraguayi.“[23] Frankfurter Allgemeine Zeitung poznamenal korespondence „inscenace patří k životu jako gin s tonikem“[24] Der Spiegel předpokládal, že první díl Five Years,[25] „je duchovní přípravnou prací“ k následnému románu Krachta Impérium.[26]

Podle Andrewa McCanna se Woodard vypravil „na cestu za tím, co z tohoto místa zbývá a kde potomci původních osídlenců žijí v drasticky zhoršených podmínkách.“ Nabyté dojmy ho vedly k „propagaci kulturního profilu této komunity a k vybudování miniaturní kopie Bayeruthského operního domu na místě, kde dříve stávala rezidence rodiny Elisabeth Förster-Nietzcheové.“[27][pozn. 2] Z obce Nueva Germania se během posledních několika let stala mírnější, přívětivější destinace, kde se nachází hotely poskytující nocleh a snídani a provizorní muzeum historie.

Dreamachine

Souběžně od roku 1989 do roku 2007, Woodard stavěl kopie Dreamachine,[28][29][30] stroboskopického mechanizmu navrženého Brionem Gysinem a Ianem Sommervillem, který se skládá z plochého válce, vyrobeného z mědi nebo papíru, a otáčí se kolem elektrické lampy - když jej pozorujete se zavřenýma očima, stroj může vyvolat duševní aberace srovnatelné s intoxikací drog nebo sněním.[31][pozn. 3]

Poté, co přispěl přístrojem Dreamachine k vizuální retrospektívě Ports of Entry Williama Sewarda Burroughse v roce 1996 v LACMA,[32][33] Woodard se spřátelil s autorem a obdaroval ho „bohémským modelem“ (papír) Dreamachine k jeho 83. a posledním narozeninám.[34][35]:s.23 Sotheby's vydražil první stroj do soukromé sbírky v roce 2002, druhý zůstává v dlouhodobém zapůjčení od Burroughs estate v Spencer Museum of Art v Lawrence, Kansas.[36]

Odkazy

Poznámky
  1. Při dirigování pelican rekviem nepoužil Woodard taktovku, nýbrž dirigoval kleštěmi.
  2. Švýcarský klasický filolog Thomas Schmidt připodobňuje Woodardův korespondenční styl k vedlejší postavě v románu Thomase Pynchona.
  3. V roce 1990 Woodard vymyslel fiktivní psychoaktivní stroj, Feraliminální Lykantropizér, jehož účinek je údajně opačný jako u Dreamachine.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku David Woodard na anglické Wikipedii.

  1. Finnell, A. L., The Order of Americans of Armorial Ancestry: Lineage of Members (Baltimore: Clearfield, 1997), str. 250. (anglicky)
  2. Carpenter, S., „In Concert at a Killer's Death“, Los Angeles Times, 9. května 2001. (ang.)
  3. Rapping, A., Portrét Woodard (Seattle: Getty Images, 2001). (obrázek)
  4. Reich, K., „Family to Sue City, Firms Over Angels Flight Death“, Los Angeles Times, 16. března 2001. (ang.)
  5. Dawson, J., Los Angeles' Angels Flight (Mount Pleasant, SC: Arcadia Publishing, 2008), str. 125. (ang.)
  6. Manzer, T., „Pelican's Goodbye is a Sad Song“, Long Beach Press-Telegram, 2. října 1998. (ang.)
  7. Kracht, C., & Nickel, E., Gebrauchsanweisung für Kathmandu und Nepal: Überarbeitete Neuausgabe (Mnichov: Piper Verlag, 2012), str. 173. (německy)
  8. Siletti, M. J., Sounding the last mile: Music and capital punishment in the United States since 1976, doktorská disertační práce pod vedením prof. J. Magee, Univerzita Illinois v Urbana Champaign, 2018, str. 240–241. (ang.)
  9. Wall, J. M., „Lessons in Loss“, The Christian Century, 4. - 10. července 2001, str. 37. (ang.)
  10. Vloed, K. van der, Položka o Woodardovi, Requiem Survey, 5. února 2006. (ang.)
  11. Woodard, D., „Musica letitiae comes medicina dolorum“, přel. S. Zeitz, Der Freund, Nr. 7, březen 2006, str. 34–41. (něm.)
  12. Carozzi, I., „La storia di Nueva Germania“, il Post, 13. října 2011. (italsky)
  13. Tracy, L., „An Historic Strain of Blood in America: Frances Latham, Mother of Governors“, The Journal of American History, 1908. (ang.)
  14. Austin, J. O., ed., Genealogical Dictionary of Rhode Island (Albany: J. Munsell's Sons, 1887). (ang.)
  15. Kober, H., „In, um und um Germanistan herum“, Die Tageszeitung, 18. května 2006. (něm.)
  16. Tenaglia, F., Momus—A Walking Interview (Turín/Milán: Noch Publishing, 2015), str. 39–40. (ang.)
  17. Lichtmesz, M., „Nietzsche und Wagner im Dschungel: David Woodard & Christian Kracht in Nueva Germania“, Zwielicht 2, 2007, str. 28–31. (něm.)
  18. Chandarlapaty, R., „Woodard and Renewed Intellectual Possibilities“, v Seeing the Beat Generation (Jefferson, NC: McFarland & Company, 2019), str. 98–101. (ang.)
  19. Horzon, R., The White Book (Berlín: Suhrkamp, 2022), kap. 21. (ang.)
  20. Scheidemandel, N., „Der Traum in der Maschine“, Der Freund, Nr. 1, září 2004, str. 41–50. (něm.)
  21. Epstein, J., „Rebuilding a Home in the Jungle“, San Francisco Chronicle, 13. března 2005. (ang.)
  22. Woodard, „In Media Res“, 032c, léto 2011, str. 180–189. (ang.)
  23. Dimter, T., „Impérium vrací úder“, A2, 19. listopadu 2014.
  24. Link, M., „Wie der Gin zum Tonic“, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 9. listopadu 2011. (něm.)
  25. Kracht, C., & Woodard, Five Years (Hannover: Wehrhahn Verlag, 2011). (něm., ang.)
  26. Diez, G., „Die Methode Kracht“, Der Spiegel, 13. února 2012. (něm.)
  27. McCann, A. L., „Allegory and the German (Half) Century“, Sydney Review of Books, 28. srpna 2015. (ang.)
  28. Allen, M., „Décor by Timothy Leary“, The New York Times, 20. ledna 2005. (ang.)
  29. Stirt, J. A., „Brion Gysin's Dreamachine—still legal, but not for long“, bookofjoe, 28. ledna 2005. (ang.)
  30. Connor, S., Dream Machines (Londýn: Open Humanities Press, 2017), str. 131. (ang.)
  31. Woodard, Poznámky, Program Initiative for Art and Architecture Collaborations, Listopad 2006. (ang.)
  32. Knight, C., „The Art of Randomness“, Los Angeles Times, 1. srpna 1996. (ang.)
  33. Bolles, D., „Dream Weaver“, LA Weekly, 26. července—1. srpna 1996. (ang.)
  34. Velvyslanectví USA v České republice, „Literární sté výročí“, října 2014.
  35. Woodard, „Burroughs und der Steinbock“, Schweizer Monat, března 2014, str. 23. (něm.)
  36. Spencer Museum of Art, Dreamachine, University of Kansas. (ang.)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.