Dadaismus

Divadlo Dada, 1927, Milča Majerová v Cocteauově hře "Svatebčané na Eifelce"

Původ slova Dada je nejasný a existuje několik teorií o vzniku tohoto slova:

1. Jak uvedl Tristan Tzara, jedná se o slovo bez jakéhokoli významu, které si dadaisté prostě vymysleli.[1]
2. Slovo pochází od rumunských umělců (T. Tzary a Marcela Janca), kteří často používali slova „da, da“, znamenající „ano, ano“.
3. Při vzniku hnutí dadaisté přemýšleli jak toto hnutí pojmenovat, a tak náhodně zabodli nůž do francouzsko-německého slovníku – „Dada “ je ve francouzštině dětské slovo pro „houpacího koně“. Francouzština má také hovorový výraz „c'est mon dada“ znamenající „to je má záliba“.

Za počátek dadaismu bývá považováno datum 5. února 1916, kdy se v Curychu v Kabaretu Voltaire sešla řada umělců a intelektuálů (velmi často emigrantů), kteří svými protiválečnými a pesimistickými postoji vytvořili toto hnutí. Velmi brzy se dadaismus dostal do USA a Německa, kde se rozvíjel nezávislým způsobem.

V roce 1917 byla otevřena galerie Dada a začal vycházet dadaistický časopis. V roce 1920 se centrem dadaismu stala Paříž. Po roce 1924 začal dadaismus plynule přecházet do surrealismu, a tím se dadaismus stal jakýmsi zakladatelem moderního umění.

Kabaret Voltaire postupně upadal, až přestal fungovat úplně. V roce 2002 byl zabrán skupinou umělců, kteří prohlašovali, že jsou neo-dadaisté, po jejich soudním vystěhování zde bylo založeno muzeum dadaismu.

Bajonety armád uřezávaly si navzájem hlavy. Dadaista by řekl, že to byly snad nejrozumnější operace, které lze na člověku podniknouti. Lidé, kteří neměli to štěstí asistovati při těchto chirurgických zákrocích, bavili se jinak, keťasili, zpívali správné vlastenecké písně, sváděli opuštěné manželky, aby se nenudily, vynalézali způsoby přeměny nábytku v pokrmy, objevovali nové filosofické systémy národního aktivismu a energie, modlili se za vítězství „našich zbraní" a mnoho jich našlo zábavu v zdechnutí hlady. Nedivme se tedy, že se našlo několik lidí, kteří si vzpomněli, že by se mohlo začít dělat také nějaké umění. (...) Pojila je nenávist proti měšťákovi. (...) Na rozhraní dějin, za hroucení měšťáckého řádu byl čas likvidovati také umění, morálku, filosofii tohoto světa, neboť v těchto zásekách se buržoa cítil nejjistějším, to byly posvátné ohně, jichž byl strážcem. (...) Dada bylo počátkem onoho relativizačního procesu našeho myšlení, kladouc pode vše pochybnost. (...) Nechtělo napravoval, chtělo jen ničit. (...) Každý systém je svod, každý bůh dobrou příležitostí pro finančníky. Dadaista vše odvrhuje a pokládá za důležitější tvar svých bot a oděvů. Světový názor je mu míchaninou slov.

—František Halas, Dadaismus, předneseno na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity dne 10. 12. 1925 (výňatky)[2]

Ve výtvarném umění prosazovali osvobození věcí z jejich obvyklých vztahů a následné položení věcí do nových, nečekaných a zcela nelogických vztahů. Jejich základními technikami byly tzv. objet trouvé – tzn. nalezený objekt a ready made. Obě tyto techniky znamenají rozebrání nějakého předmětu na části a jeho případného složení (nebo použití takto vzniklých částí) do něčeho jiného, čímž vznikne nová dosud neznámá věc. Je zajímavé, že tyto techniky, které byly považovány za šokující a velice nekomerční, daly podněty např. reklamě, filmu ale i typografii a fotografii.

Dadaistická literatura se projevila převážně v poezii, psaly se však také divadelní hry. Poezie si zakládá na nepochopení a boří tradiční koncepty básně. O podobě dadaistické básně i dadaistického umění obecně pojednává například Tristan Tzara ve svém Manifestu Dadaismu (1918), který je součástí Sedmi manifestů dadaismu (1924).

Z hlediska obsahu jsou básně iracionální a nelogické a jejich interpretace závisí čistě na čtenáři, důležitá je subjektivita. Pracují s volnými asociacemi a spontánností, hrají si se slovy. Je kladen důraz na slovo samotné, bourají se tradiční struktury jazyka, vymýšlejí se slova nová. „Nechci slova, která vymysleli ostatní. Všechna slova jsou vynálezem ostatních. Já chci vlastní, vlastní rytmus a vlastní souhlásky a samohlásky také, tvořící rytmus a celý můj. Pokud je tato pulzace sedm yard dlouhá, chci pro ni slova, která jsou sedm yard dlouhá,“[3] píše Hugo Ball ve svém Manifestu Dada (1916). Tato demontáž jazyka má vést k obnovení jeho nejčistší formy.

Z hlediska formy jsou básně různorodé, někdy jsou psány jednoduše, dále se pak hraje s jejich grafickou podobou. Často tak dochází k rušení hranice mezi výtvarným uměním a básní, kdy se básně skládají z koláží reklam, novinových článků a letáků. Další formou jsou simultánní básně, které jsou primárně určeny pro performace. Jedná se o básně složené z několika básní různě se prolínajících a čtených najednou, hrajících si se zvukovou podobou jazyka. Tyto básně měly umožňovat posluchači samotnému spojovat si vhodné asociace.  

Dadaismus dále přispěl k vývoji surrealismu či pop-artu. Klíčový byl pro konceptuální umění, jemuž položil základy.