Sonic Youth

Vznik kapely sahá do doby, kdy se kytarista Thurston Moore na počátku roku 1977 přestěhoval do New Yorku.[2] Zajímal se o punk a po příjezdu do města založil kytarový kvartet Coachmen. Lee Ranaldo byl v té době studentem na Binghamtonské univerzitě a členem hudebního souboru okolo hudebníka Glenna Brancy. Stal se fanouškem Moorova kvarteta a brzy na to navázal s Moorem přátelství. Po rozpadu skupiny Coachmen začal Moore jamovat se Stanton Mirandovou, která hrála v kapele CKM společně s muzikantkou Kim Gordon.[3]

Thurston Moore a Kim Gordon spolu poté založili kapelu, která vystupovala jako Male Bonding či Red Milk než se na konci sedmdesátých let název ustálil na Arcadians. Jejich první koncert se odehrál na Noise festivalu v červnu 1981, kde vystupoval i Branca se svým doprovodem včetně Ranalda. Jejich vystoupení Moora natolik zaujalo, že se Ranalda přímo zeptal, zda by se nechtěl připojit k Arcadians, a Ranaldo souhlasil. Z počátku se členové střídali u bicí soupravy, pak našli svého prvního bubeníka Richarda Edsona.[4] Moore skupinu brzy přejmenoval na Sonic Youth. Sonic byla původně přezdívka, kterou používal Fred „Sonic“ Smith, člen kapely MC5. Youth je pak narážkou na časté přidávání tohoto slova ke jménu reggae muzikantů (např. Big Youth).

V prosinci roku 1981 členové Sonic Youth nahráli v newyorském Radio City Music Hall pět skladeb, jež byly pak vydány na EP pod názvem Sonic Youth. Nedlouho po nahrání tohoto alba opustil bubeník Edson skupinu a zahájil hereckou kariéru, jeho místo obsadil Bob Bert.[5]

Thurston Moore, jeden ze zakladatelů a tvůrčí osobnost Sonic Youth

Členové Sonic Youth během prvních dnů strávených na newyorské hudební scéně navázali přátelství se členy skupiny Swans. Brzy na to vyrazili na své vůbec první, dvoutýdenní turné, které začalo v listopadu 1982 na jihovýchodě Spojených států. Na další turné se Sonic Youth vydali se Swans následující měsíc, tentokrát po středozápadu USA. Moore začal kritizovat bubnování Boba Berta, a ten byl nucen kapelu opustit. Zastoupil ho Jim Sclavunos, který roku 1983 nahrál s kapelou první studiové album Confusion Is Sex. V létě roku 1983 Sonic Youth podnikli krátké turné po Evropě, během něhož Sclavunos kapelu opustil. Sonic Youth požádali Berta, aby se znovu vrátil ke skupině, a ten přijal za podmínky, že nebude z kapely opět vyhozen, jakmile turné skončí.[6]

Během následujícího evropského koncertování roku 1984 skupina hrála mimo jiné v Londýně, kde přestalo fungovat technické vybavení kapely a Moore ze vzteku rozbil svou kytaru. Tato událost však měla za následek bouřlivé recenze v časopisech Sounds a NME, a jakmile se Sonic Youth vrátili do New Yorku, byli natolik populární, že hráli prakticky každý víkend.[7] Ještě roku 1984 se Gordon a Moore vzali a kapela s producentem Martinem Bisim vydala album Bad Moon Rising, které přilákalo značnou pozornost undergroundového tisku.[5] K albu vyšel i singl „Death Valley '69“, na kterém se podílela americká básnířka a muzikantka Lydia Lunch. Skladba „Death Valley '69“ byla inspirována zločincem Charlesem Mansonem a patří k nejznámějším skladbám Sonic Youth. Ve Spojeném království se za půl roku prodalo pět tisíc kusů alba. Bert se však vyjádřil, že ho již nudí neustálé hraní Bad Moon Rising a opustil kapelu. Na jeho místo nastoupil Steve Shelley, zakládající člen skupiny Crucifucks. Členové Sonic Youth byli Shelleyovým bubnováním natolik uneseni, že ho přijali bez zkoušky.[8] Shelley i Bert si později spolu zahráli ve videoklipu k „Death Valley '69“.

Steve Shelley, bubeník Sonic Youth

Jelikož album Bad Moon Rising zaznamenalo poměrně silný ohlas, začala se o kapelu zajímat i některá větší vydavatelství.[5] Sonic Youth zanedlouho podepsali smlouvu s vydavatelstvím SST Records a začali pod ním nahrávat své nové album EVOL. Za producenta si už po několikáté vybrali Martina Bisiho. Díky smlouvě s novým vydavatelstvím se Sonic Youth rázem ocitli v hlavním proudu newyorské hudební scény,[9] což se ještě žádné kapele z prostředí no wave nepodařilo. V roce 1987 vyšlo další album Sonic Youth s názvem Sister. Brzy se ho prodalo 60 000 kusů a vyšlo na něj poměrně velké množství pozitivních recenzí. Navzdory tomu začali být členové kapely nespokojení se SST Records, zejména co se týče finančního zajištění.[10] Kapela se proto rozhodla následující LP Daydream Nation vydat pod hudebním vydavatelstvím Enigma Records. Album bylo přijato pozitivně, avšak kvůli problémům s distribucí bylo často velmi těžké ho sehnat, a členové Sonic Youth proto začali opět hledat jiné vydavatelství.[11]

Živák v Nizozemsku, 1991

Skupina brzy našla zázemí u vydavatelství Geffen Records. Pod ním vydala v roce 1990 své album Goo. V roce 1991 následovalo turné s Nirvanou, které je zachyceno ve filmu 1991: The Year Punk Broke. O rok později vydavatelství Geffen vydalo další album Sonic Youth Dirty. K albu vyšel singl „100%“, ke kterému režisér Spike Jonze natočil videoklip. V roce 1994 se Kim Gordon a Thurstonu Mooreovi narodila dcera Coco Hayley Gordon Moore, jejíž hlas několikrát zazněl v nahrávkách nejen Sonic Youth. Téhož roku kapela vydala album Experimental Jet Set, Trash and No Star, jehož některé písně nebyly nikdy hrány živě, jelikož kvůli těhotenství Kim Gordon kapela nepodnikla jinak obvyklé turné na podporu alba.

Již od počátku fungování kapely Kim Gordon občas odložila basu a chopila se kytary. V době, kdy Sonic Youth vydávali album Washing Machine, začala hrát na kytaru pravidelně.[12] Proto kapela začala hledat dalšího, pátého hráče. Členové kapely v tomto období začali pracovat i na svých vlastních projektech.[12] Gordon začala spolupracovat s Free Kitten, zatímco Moore a Ranaldo začali hrát s muzikanty jako William Hooker, Nels Cline, Tom Surgal, Don Dietrich, Christian Marclay nebo Mission of Burma. Steve Shelley založil vlastní vydavatelství Smells Like Records.

Jim O'Rourke se stal členem kapel mezi lety 2000–2005

Roku 1998 kapela vydala další album A Thousand Leaves. Na přelomu století skupina začala dále experimentovat se zvukem a nahrávala nové, vesměs instrumentální písně ve svém nově založeném vydavatelství Sonic Youth Recordings v New Jersey. Sonic Youth začali vydávat řadu alb v různých jazykových verzích pod názvy SYR1, SYR2, SYR3, SYR5 a SYR6. SYR4 s podtitulem Goodbye, 20th Century (Sbohem, 20. století) bylo od ostatních alb odlišné. Na albu se vyskytují skladby od umělců jako John Cage, Yoko Ono, Steve Reich a Christian Wolff, avšak v podání Sonic Youth a pozvaných muzikantů, mezi které paří Christian Marclay, William Winant a Wharton Tiers.

V roce 2000 se členem kapely v roli multiinstrumentalisty stal Jim O'Rourke.[13] Podílel se již na albu SYR3 a byl členem Sonic Youth do roku 2005. V roce 2002 skupina vydala další album s názvem Murray Street a o dva roky později Sonic Nurse. V červnu 2006 následovalo vydání alba Rather Ripped, které bylo nahráno v Evropě a proti předchozím albům obsahuje melodičtější písně.[14] Sonic Youth tehdy na webových stránkách oznámili, že na příštím turné s nimi bude hrát Mark Ibold, bývalý člen skupiny Pavement. V prosinci téhož roku časopis Rolling Stone označil album Rather Ripped třetím nejlepším albem roku.[15] Ještě na konci roku 2006 vyšlo kompilační album s názvem The Destroyed Room: B-sides and Rarities, které zahrnuje převážně skladby dosud přístupné pouze na vinylových deskách, dále B-strany singlů a materiál, který dosud nebyl vydán.[16] V srpnu roku 2007 Sonic Youth navštívili v rámci svého evropského turné po jedenácti letech i Česko a koncertovali v pražském divadle Archa.

V srpnu 2008 Thurston Moore prohlásil, že Sonic Youth budou v listopadu 2008 nahrávat nové album, které mělo vyjít na jaře 2009. Zatím poslední album s názvem The Eternal však oficiálně vyšlo až 9. června. Kapela zároveň opustila vydavatelství Geffen, nové album vyšlo u Matador Records.[17] 13. října 2011 Thurston Moore a Kim Gordon oznámili, že se rozcházejí,[18] čímž byla prozatím činnost kapely ukončena.

• Richard Edson – bicí nástroje (počátek osmdesátých let)
• Bob Bert – bicí nástroje (počátek osmdesátých let)
• Jim Sclavunos – bicí nástroje (počátek osmdesátých let)
• Jim O'Rourke – kytara a další nástroje (2000–2005)

• Confusion Is Sex (1983)
• Bad Moon Rising (1985)
• EVOL (1986)
• Sister (1987)
• Daydream Nation (1988)
• Goo (1990)
• Dirty (1992)
• Experimental Jet Set, Trash and No Star (1994)
• Washing Machine (1995)
• A Thousand Leaves (1998)
• SYR4: Goodbye 20th Century (1999)
• NYC Ghosts & Flowers (2000)
• Murray Street (2002)
• Sonic Nurse (2004)
• Rather Ripped (2006)
• The Eternal (2009)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sonic Youth na anglické Wikipedii.

• AZERRAD, Michael. Our Band Could Be Your Life. New York: Little, Brown, 2001. ISBN 0-316-78753-1. (anglicky)
• FOEGE, Alec. Confusion is Next: The Sonic Youth Story. New York: St. Martin’s Press, 1994. Dostupné online. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sonic Youth na Wikimedia Commons
• (anglicky) Oficiální web
• (anglicky) Geffen: Sonic Youth
• (anglicky) Detailní diskografie SY