Volba prezidenta Spojených států amerických
Volba prezidenta USA je volební proces, jímž je vybrán představitel federální výkonné moci ve Spojených státech amerických. Podle znění federální ústavy není prezident zvolen přímo občany Spojených států, nýbrž voliteli, kteří jsou pro potřeby volby ustanoveni v každém z členských států federace způsobem, který si stanoví příslušný stát, a jejichž počet se odvíjí od lidnatosti daného státu. V současné době občané-voliči prostřednictvím volebních lístků hlasují přímo pro kandidáty na prezidenta a následně se v každém státě sejdou volitelé a až na výjimky odevzdají hlas tomu kandidátovi na prezidenta, který v daném státě obdržel nejvíc hlasů voličů. Z formálního hlediska se tedy jedná o nepřímou volbu.
.jpg.webp)
Volba prezidenta je silně decentralizovaný proces. Federální ústava předepisuje jen některé náležitosti volby, z větší části je průběh volby řízen jednotlivými státy federace a volba tak nemá na celém území USA stejnou podobu.
Ústavní ustanovení o volbě
Způsob volby prezidenta Spojených států je popsán v článku 2 původního (z roku 1787) znění ústavy Spojených států. Volba je svěřena volitelům, přičemž každému státu náleží tolik volitelů, jaký je počet jeho zástupců ve federálním parlamentu. Je ponecháno na členských státech, jakým způsobem a koho učiní volitelem; ústava pouze zakazuje, aby jím byl držitel některého (i čestného) federálního úřadu. Volitelé se sejdou v rámci svých států (ten má být na celém území Spojených států stejný) a vyberou svého kandidáta na prezidenta. Seznamy vybraných kandidátů jsou pak zaslány do senátu federálního parlamentu, kde jsou hlasy sečteny; prezidentem se stane ten, kdo získal hlasy nadpoloviční většiny volitelů. Nemá-li nikdo většinu volitelů, senát zvolí prezidenta z kandidátů s nejvyšším počtem hlasů (to se stalo v letech 1800 a 1824).
V původním ustanovení měl každý volitel odevzdat dva hlasy, přičemž kandidát s druhým nejvyšším počtem hlasů se měl stát viceprezidentem. Dvanáctý dodatek k ústavě z roku 1804 upřesnil, že volitelé mají odevzdat hlas zvlášť pro prezidenta a zvlášť pro viceprezidenta a stanovil také volbu viceprezidenta senátem pro případ nedostatku většiny hlasů od volitelů (to nastalo v roce 1836). Zároveň jeden z obou volitelem navrhovaných kandidátů musí být z jiného státu než sám volitel.
Kandidovat na prezidenta může každý občan Spojených států, který získal občanství Spojených států narozením, je aspoň 35 let starý a nejméně 14 roků pobýval na území Spojených států.
Text ústavy z roku 1787 nestanovoval žádné omezení, kolikrát může být občan Spojených států zvolen prezidentem, nicméně od dob prvního prezidenta George Washingtona se vžila zvyklost zastávat nejvýš dvě funkční období. Poté, co byl v letech 1932 až 1944 Franklin Delano Roosevelt zvolen čtyřikrát po sobě, byl přijat v roce 1951 dvacátý druhý dodatek ústavy omezující počet funkčních období na dvě a nejvýše deset let v úřadu.
Způsobilost volit prezidenta USA (stejně jako volit poslance federálního parlamentu) není v původním textu federální ústavy z roku 1787 nijak stanovena, byla tedy ponechána čistě na vůli členských států. Patnáctý dodatek z roku 1870 zajistil hlasovací právo všem mužům bez ohledu na barvu pleti, devatenáctý dodatek z roku 1920 udělil hlasovací právo ženám, dvacátý čtvrtý dodatek z roku 1964 zakázal podmiňovat volební právo nezaplacením jakékoli daně a dvacátý šestý dodatek ústavy z roku 1971 snížil spodní věk voličů na osmnáct roků. Jakékoli jiné podmínky účasti občanů na volbě jsou záležitostí členských států (v některých z nich je tedy například právo volby odepřeno těžkým zločincům).
Sbor volitelů
Počet volitelů prezidenta a viceprezidenta Spojených států postupně narůstal jednak tím, že se ke Spojeným státům připojovaly nové státy, jednak tím, že vzrůstal počet obyvatel všech států. Od roku 1964 dodnes je celkový počet volitelů 538, prezidentem se tedy stane ten kandidát, který získá hlasy 270 volitelů. Počet volitelů pro každý stát je stanoven nově po každém sčítání lidu. Největší počet volitelů v současné době (2020) má Kalifornie – 55 volitelů – sedm nejméně lidnatých unijních států má nejmenší stanovený počet volitelů, tedy tři. Dvacátý třetí dodatek ústavy z roku 1961 přisoudil tři volitele také sídlu federálního parlamentu a vlády, Kolumbijskému okrsku, který není státem a jehož obyvatelé do té doby prezidenta volit nemohli.
Volitelé se scházejí k volbě v rámci každého státu (volitelé ze všech států se nescházejí dohromady), a to od roku 1936 první pondělí po druhé prosincové středě ve volebním roce, tedy zhruba měsíc po lidové volbě. Ve většině členských států všichni volitelé dají hlas tomu kandidátovi, který v daném státě získal nejvyšší počet voličských hlasů. Odlišné pravidlo platí ve státě Maine (od roku 1972) a Nebraska (od 1992) (a v některých dalších státech platilo v 19. století), kde jsou volitelé přiděleni kandidátům, kteří v lidové volbě zvítězili v rámci jednotlivých parlamentních obvodů, takže je možné, aby část volitelů z daného státu hlasovala pro jiného kandidáta než zbývající volitelé téhož státu. Prezidentem Spojených států se téměř vždy stane vítěz lidového hlasování, avšak zásada, že vítěz lidového hlasování v členském státě získá hlasy všech volitelů za daný stát, může způsobit, že v případě těsných výsledků méně úspěšného kandidáta v daném státě jakoby propadnou (nejsou zohledněny při převodu na hlasy volitelů) a určitý kandidát tak může ve výsledku získat více hlasů volitelů, než získal hlasů voličů. Doposud se to stalo čtyřikrát, ve volbách 1876, 1888, 2000 a 2016.
Volitelé nejsou federální ústavou nijak vázáni, kterému prezidentskému kandidátovi mají dát hlas. Formálně můžou hlasovat po kohokoli z kandidátů nebo dát dokonce hlas osobě, která ve volbách vůbec nekandidovala. Původním záměrem tvůrců ústavy bylo, aby občané zvolili jako prezidentské volitele ty své spoluobčany, kteří jsou nejlépe informovaní o kvalitách veřejně činných osob, a ti svobodnou a volnou úvahou následně vybrali osobu, která se podle jejich mínění nejlépe hodí za prezidenta.[1] Funkce sboru volitelů by se tak dala zhruba přirovnat k funkci kolegia kardinálů při volbě papeže.[2] Velmi brzy však začali být volitelé předem zavazováni, aby volili určitého kandidáta na prezidenta, což se prosadilo po dotvoření systému politických stran v 1. čtvrtině 19. století.
V současné době se ode všech volitelů požaduje, aby volili kandidáta na prezidenta, který získá většinu hlasů voličů v daném státě. Ne všichni volitelé však na schůzi volitelů volí podle očekávání. Volitelům, kteří dají hlas někomu jinému, než koho se zavázali volit, se říká nevěrní volitelé. Ve všech volbách do roku 2016 se vyskytlo celkem 165 takových nevěrných volitelů. Například při prezidentské volbě 2016 dva volitelé hlasovali pro své spolustraníky, kteří nezískali podporu své strany pro kandidaturu, čtyři volitelé hlasovali pro své spolustraníky, kteří se vůbec o funkci prezidenta neucházeli, a jeden hlas volitele získala indiánská aktivistka bez politické příslušnosti, která se rovněž o funkci prezidenta neucházela. Další tři volitelé se pokoušeli hlasovat pro jiné kandidáty než ty, kteří zvítězili v lidovém hlasování, jejich hlasy však byly zneplatněny. Hlasy nevěrných volitelů nicméně zatím nerozhodly výsledek žádné prezidentské volby.
V reakci na nevěrné volitele začaly státy přijímat zákony, které volitelům nařizují hlasovat podle toho, k čemu se předem zavázali, udělují pokuty takovým volitelům nebo umožňují nahradit volitele, kteří udělí hlas v rozporu se svým závazkem. V současné době takové zákony platí ve zhruba dvou třetinách států, volitelé v ostatních státech mají stále formální volnost dát svůj hlas komukoli[3].
.jpg.webp)
Záměru tvůrců ústavy o volné úvaze volitelů nejlépe vyhovoval systém, při němž v každém (pro tu příležitost vytvořeném) okrese daného státu voliči vybírali jednoho volitele, jména prezidentských kandidátů na volebních lístcích nebyla uvedena. Tento systém byl nevýhodný pro vůdce stran v jednotlivých státech, neboť nezajišťoval, že tak zvolení volitelé budou volit podle stranické disciplíny[4], přesto se okrajově udržel až do roku 1892. Velmi brzy, už od konce 18. století, však některé státy začaly volit své volitele parlamentem nebo byly voličům předkládány hlasovací lístky se všemi kandidáty na volitele pohromadě, aby bylo zajištěno, že všichni volitelé se zachovají stejně a dají hlas témuž prezidentskému kandidátovi. To bylo v rozporu s původním záměrem tvůrců ústavy a Alexander Hamilton a James Madison se neúspěšně pokusili prosadit dodatek k federální ústavě, který by stanovil povinnost států vybírat volitele jednotlivě v okrskových volbách.[5] Volba volitelů parlamenty států byla opuštěna v polovině 19. století a v té době se také v podstatě prosadila zásada, že všichni volitelé odevzdají hlas tomu prezidentskému kandidátovi, který získal ve státě většinu hlasů voličů.
V současné době vybírají kandidáty na volitele politické strany, které postavily kandidáta na prezidenta. Výběr probíhá v měsících předcházejících dni lidové volby prezidenta. V některých státech jsou kandidáti na volitele vybíráni v primárních volbách, v jiných kandidáty vybírá stranický sjezd dané strany nebo jsou za kandidáty na volitele vybráni státní úředníci dané stranické příslušnosti, v jednom případě je vybírá volební štáb daného prezidentského kandidáta. Většinou jsou vybíráni členové strany, a to ti, o nichž se předpokládá, že budou loajální ke kandidátovi na prezidenta vybranému stranou.
Kandidáti na volitele se voliteli za daný stát stanou tím, že v lidovém hlasování v daném státě zvítězí kandidát na prezidenta, s nímž jsou spojeni stranickou příslušností. Voliči na hlasovacích lístcích fakticky vyberou jméno prezidentského kandidáta, čímž formálně zvolí ty volitele, které daná politická strana předem v příslušném státě vybrala jako ty, kteří dají hlas dotyčnému prezidentskému kandidátovi. Zvítězí-li tedy v daném státě demokratický kandidát na prezidenta, stanou se oficiálními voliteli za onen stát kandidáti na volitele, které navrhla demokratická strana, a republikánští kandidáti na volitele se stanou voliteli za stát, pokud v lidové volbě zvítězí republikánský kandidát na prezidenta.
V prezidentských volbách v roce 2020 jen v osmi státech[6] byla jména kandidátů na volitele uvedena na volebních lístcích, v ostatních státech byla na lístcích vytištěna jen jména prezidentských kandidátů, přičemž bylo (většinou) pouze uvedeno, že hlas pro prezidentského kandidáta je hlasem pro jeho kandidáty na volitele (vynechávání jmen volitelů na volebních lístcích se prosadilo na počátku 20. století).
Zvolení volitelé jsou svoláni ministrem vnitra nebo jiným obdobným úředníkem daného státu. Volitelé hlasují buď zaškrtnutím jména z předtištěného seznamu nebo volně vepíší jméno na prázdný papír. Hlasování je v některých státech veřejné, v jiných tajné.
Volební proces
Výběr kandidátů
Přípravy na volby začínají dlouho před samotným volebním dnem. Uchazeči o úřad prezidenta dávají najevo svůj úmysl kandidovat obvykle už na jaře roku předcházejícího volebnímu roku. Samotný výběr kandidátů jednotlivých politických stran začíná počátkem volebního roku. Dvě největší současné strany, republikánská a demokratická, pořádají postupně ve všech členských státech primární volby nebo volební shromáždění. Primární volby jsou organizovány státními vládami, volební shromáždění si organizují politické strany samy. V některých státech se primárních voleb můžou účastnit pouze registrovaní členové dané strany, v jiných můžou volit i jejich sympatizanti a v některých státech se primárních voleb může zúčastnit kterýkoli volič. V primárních volbách i na shromážděních členové strany zvažují jednotlivé uchazeče o prezidentský úřad a následně volí delegáty na celostranický nominační sjezd. V téměř všech státech platí, že delegáti jsou vázáni na stranickém sjezdu volit určitého stranického kandidáta.
Primární volby a stranická shromáždění se nekonají na celém území Spojených států zároveň, nýbrž postupně v jednotlivých státech (či skupinách států). Výběr delegátů tradičně začíná v Iowě a New Hampshiru v únoru a březnu volebního roku a poté se přesouvá do dalších států; končí obvykle na začátku léta v Kalifornii a dalších státech na západě (ale i některých na východě). Den v únoru nebo březnu, kdy se primární volby nebo stranická shromáždění konají v největším počtu států, se nazývá superúterý a pro většinu uchazečů o kandidaturu na prezidenta bývá rozhodující zkouškou. Volby delegátů se pořádají i v (zámořských) teritoriích, jejichž obyvatelé nemají právo volit prezidenta Spojených států.
Delegáti zvolení v primárních volbách nebo stranických shromážděních se v létě sejdou na národních (celostranických) sjezdech, na nichž definitivně zvolí oficiálního kandidáta své strany. Jelikož je předem známo, jak bude hlasovat většina delegátů, jde z větší části o ceremoniální události, které mají přitáhnout pozornost případných voličů.
Stranická příslušnost kandidátů
První prezident USA George Washington byl zvolen (1788 a 1792) jako nezávislý kandidát. Počínaje jeho nástupcem Johnem Adamsem (1796) byli všichni vítězové prezidentských voleb členy jedné ze dvou tehdy největších politických stran. Již od 19. století čas od času kandidoval v prezidentských volbách zástupce některé menší politické strany, avšak pouze ve dvou volbách (1860 a 1912) se mu podařilo získat druhý nejvyšší počet voličských hlasů (a hlasů volitelů). Od 20. století se prezidentských voleb pravidelně účastní několik kandidátů za menší strany (občas jde o bývalé členy jedné z hlavních stran) a někdy i nezávislí kandidáti.
Volební kampaň
Vedení kampaně je organizačně složitá a nákladná záležitost. Ve všech státech dochází ke vzniku organizační sítě na podporu jednotlivých kandidátů, jejíž součástí jsou jak příslušné stranické struktury, tak četní dobrovolníci. Jednotliví kandidáti (zejména z obou největších stran) mají k dispozici rozsáhlé poradní týmy, které vytvářejí obraz daného kandidáta ve sdělovacích prostředcích a správné načasování a strategii kampaně na základě průzkumů. Jejich úkolem je najít slabá místa soupeřů a naopak zviditelnit morálnost a státnické schopnosti svého kandidáta. To vše je třeba náležitě zaplatit, takže velká pozornost je věnována tomu, jakou finanční podporu se jednotlivým kandidátům podaří získat od dárců.
Kandidáti se tradičně snaží oslovit co nejvíce možných voličů prostřednictvím televizních reklam, které jsou ovšem velmi nákladné, používá se také e-mailový a telefonní kontakt. Tyto způsoby nicméně nemají takový účinek jako osobní kampaň. Kandidáti obvykle nevedou osobní kampaň po celých Spojených státech, zaměřují se zejména na takzvané „kolísavé státy“, jejichž voliči se považují na základě průzkumů za nerozhodnuté.
V prezidentské kampani v roce 1960 se poprvé konaly (čtyři) veřejné debaty mezi prezidentskými kandidáty (Johnem Kennedym a Richardem Nixonem), přenášené navíc televizí, které se od té doby staly tradicí.
Hlasování voličů
Všeobecné hlasování voličů pro prezidentské kandidáty (formálně pro jejich volitele) se koná po celý Spojených státech v úterý po prvním listopadovém pondělí (tedy mezi 2. a 8. 11.) v takzvaný Volební den, kdy se zároveň koná mnoho federálních, státních a místních voleb a referend zároveň (všechny tyto volby bývají sdruženy do jednoho volebního lístku). Toto volební datum se ustálilo v 19. století, kdy podmínky pro cestování byly těžší než v současnosti. Listopadový měsíc byl vybrán, protože už bylo po podzimní sklizni ale ještě před nástupem zimního počasí, a úterní den, aby voliči měli možnost účastnit se nedělní pobožnosti a během pondělí dojet do často velmi vzdálené volební místnosti.[7]
Mnohé státy umožňují (to se týká všech druhů voleb, nejen prezidentských) odevzdat hlas před hlavním volebním dnem. Doba, během níž je možné odevzdat takové předčasné hlasy, se mezi státy, které ji umožňují, liší, sahá od čtyř do padesáti dnů před hlavním dnem voleb. Takové hlasy je možné odevzdat to buď osobně nebo poštou nebo vhozením do zvláštních schránek. V některých státech jsou veškeré nebo téměř veškeré volby uskutečňovány poštovním způsobem.
Ne všichni prezidentští kandidáti jsou předtištěni na volebních lístcích – to je podmíněno splněním pravidel, která se stát od státu liší (podmínky nesplní kandidáti některých malých stran nebo nezávislí kandidáti, kandidáti dvou největších stran jsou na lístcích vždy). Voliči nicméně mají možnost hlasovat pro kandidáta, kterého na volební lístek sami vepíší. Hlasy pro vepsané kandidáty však mohou být započítány jen, pokud před konáním voleb úřadům byla nahlášena jména kandidátů na volitele, kteří by dali hlas tak volenému kandidátovi ve sboru volitelů.
Předání úřadu
Hlasy volitelů jsou spočítány na spojené schůzi obou komor federálního parlamentu pod předsednictvím viceprezidenta Spojených států, který je zároveň předsedou senátu, 6. ledna v roce následujícím po volebním roce. Podle dvacátého dodatku federální ústavy z roku 1933 končí funkční období předchozího prezidenta 20. ledna. Ten den se zároveň koná slavnostní nastolení (inaugurace) nově zvoleného prezidenta. Do roku 1937 se zvolený prezident ujímal úřadu až 4. března, neboť bylo v dobách pomalejší dopravy třeba dostatečného času, aby mohly být hlasy volitelů dopraveny do sídla federálního senátu.
Kritika volebního procesu
.png.webp)
Způsob volby prezidenta Spojených států amerických vyvolává četné kritické připomínky. Kritika míří především na nedemokratičnost volby prostřednictvím volitelů, a to zejména, že prezidentem se může stát kandidát, který nezískal většinu hlasů voličů.[8] S tím souvisí i to, že menšinoví voliči ve státě, jehož voliči převážně podporují kandidáta jiné strany, nemají možnost celkový výsledek prezidentské volby ovlivnit, neboť všechny hlasy volitelů za daný stát podpoří většinového kandidáta (což je navíc obvykle známo už před lidovou volbou).
Skutečnost, že je kvůli existenci sboru volitelů předem znám výsledek z určitých států, zároveň vede k tomu, že kandidáti se během volební kampaně nesnaží oslovit rovnoměrně všechny voliče, ale obracejí se především na ty, kteří obývají nerozhodnuté (kolísavé) státy.[9]
Nevýhodou sboru volitelů je také to, že podle ústavy jsou volitelé přiděleni jen státům a Kolumbijskému okrsku, takže z možnosti hlasovat pro prezidenta jsou vyřazeni obyvatel (zámořských) teritorií. Způsob přidělení počtu volitelů státům mimo to dává neúměrnou váhu málo zalidněným státům (kterých je navíc poměrně velké množství), neboť jeden volitel v nich zastupuje menší počet obyvatel než volitel v lidnatých státech (jinými slovy, v lidnatých státech je na získání jednoho volitele zapotřebí (mnohem) víc voličských hlasů než v malých státech).[10]
Přidělování volitelských hlasů ve státech způsobem „vítěz bere vše“ navíc upevňuje systém dvou hlavních politických stran a znevýhodňuje menší strany.[11]
Kritizována bývá také posloupnost konání primárních voleb a stranických shromáždění v různých státech. Obyvatelé států, které tento výběr kandidátů začínají, mají větší vliv než obyvatelé států s pozdějším konáním výběru, neboť aktivita kandidátů a pozornost sdělovacích prostředků je na počátku největší. Obyvatelé Kalifornie a dalších států, kde se výběr kandidátů koná až na začátku léta, už nemohou mnoho přispět, neboť je většinou rozhodnuto, aktivita kandidátů i pozornost sdělovacích prostředků je už nízká.
Zastánci současného způsobu volby naopak zdůrazňují především to, že odráží federální povahu Spojených států. Skutečnost, že o celkovém výsledku volby rozhodují výsledky v jednotlivých státech, nutí kandidáty, aby brali v potaz i malé a málo lidnaté státy (pokud ovšem výsledek volby v nich není jasný předem) a nespokojili se se snahou získat jen lidnaté státy, jejichž početné obyvatelstvo by jim stačilo k dosažení vítězství ve všeobecné volbě.
Snahy o způsob změny volby
Od 20. století bylo předloženo vícero návrhů na reformu volby prezidenta Spojených států, většinou spočívají v úpravě nebo odstranění sboru volitelů.
Nejblíže ke schválení měl z těchto návrhů návrh poslance Sněmovny zástupců federálního parlamentu za New York Emanuela Cellera z roku 1969. Návrh reagoval na prezidentské volby z roku 1968, při nichž se znatelně lišily poměry hlasů, které získali kandidáti v lidovém hlasování, od poměru hlasů pro ně ve sboru volitelů. Návrh předpokládal odstranění sboru volitelů, prezidentem se měl stát kandidát, který získal většinu hlasů voličů, pokud to bylo nejméně 40%. Kdyby žádný kandidát nezískal takovou většinu, mělo se konat druhé kolo, do něhož by postoupili dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola, a prezidentem se měl stát vítěz druhého kola. Návrh byl schválen ve Sněmovně zástupců a dostatečný počet členských států nutných k potvrzení návrhu se k němu stavěl vstřícně nebo neutrálně, avšak nakonec ztroskotal ve federálním senátu na námitkách senátorů zejména malých států, že odstranění sboru volitelů by zmenšilo vliv jejich státu.
V roce 2019 bylo podáno ve Sněmovně zástupců několik návrhů na odstranění sboru volitelů, které na rozdíl od výše popsaného návrhu nevyžadovaly dosažení určité poměrné hranice pro vítězného kandidáta. Těmto návrhům se nedostalo širší podpory.
Jelikož všechny pokusy změnit ústavu se zatím ukázaly jako neprůchodné, uzavřely některé státy (a Kolumbijský okrsek) dohodu, že své volitele dají tomu kandidátovi na prezidenta, který zvítězí v lidové volbě v celých Spojených státech. V době prezidentské volby v roce 2020 k této dohodě přistoupilo 16 států s celkovým úhrnem 196 volitelských hlasů.
Přehled významných kandidátů
Tabulka ukazuje významné kandidáty v jednotlivých prezidentských volbách, politickou stranu, za kterou kandidovali (barevný podklad) a počet získaných hlasů volitelů (v závorkách). Jméno kandidáta zvoleného prezidentem je vytištěno tučně.
Vysvětlivka podkladových barev:
| barva | politická strana |
|---|---|
| nezávislý kandidát | |
| federalisté | |
| demokraté-republikáni | |
| demokraté | |
| národní republikáni | |
| anulisté | |
| protizednáři | |
| whigové | |
| strana svobodné půdy | |
| republikáni | |
| domorodí Američané | |
| jižní demokraté | |
| ústavní unionisté | |
| národní unionisté | |
| populisté | |
| pokrokáři (progresivisté) | |
| dixiekrati | |
| libertariáni |
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
(small).jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
.jpg.webp)
Odkazy
Literatura
- Říchová, B. et al: Komparace politických systémů I. VŠE, Fakulta mezinárodních vztahů, 2. vydání, 1999. ISBN 80-7079-994-3
- Cabada. L – Kubát, M. et al.: Úvod do studia politické vědy. Eurolex Bohemia, 2002.
Poznámky
- Alexander Hamilton: Federalista, č. 68.
- William C. Kimberling, Essays in Elections: The Electoral College (1992). [online]. [cit. 2020-11-08]. Dostupné online.
- Přehled (pro rok 2020): Appointment of 2020 Electors for President and Vice President of the United States (poslední sloupec).
- Slyšení před Senátem Kongresu Spojených států amerických 3.11.1961 [online]. U.S. Government Printing Office [cit. 2020-11-08]. Dostupné online.
- Draft of a Resolution for the Legislature of New York for the Amendment of the Constitution of the United States [online]. [cit. 2020-11-08]. Dostupné online.
- Arizona, Idaho, Jižní Dakota, Louisiana, Oklahoma, Rhode Island, Severní Dakota, Tennessee.
- YAN, Holly. Why Tuesday, why November, why elephants? Election riddles solved [online]. 6.11.2012 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online.
- Edwards III, George C. (2011). Why the Electoral College is Bad for America (Second ed.). New Haven and London: Yale University Press. pp. 1, 37, 61, 176–77, 193–94. ISBN 978-0-300-16649-1.
- TROPP, Rachel. The Case Against the Electoral College [online]. Harvard Political Review, 21.2.2017 (archivováno 1.4.2020) [cit. 2020-11-08]. Dostupné online.
- SPEEL, Robert. These 3 Common Arguments For Preserving the Electoral College Are Wrong [online]. 15.11.2016 [cit. 2020-11-08]. Dostupné online.
- FRESIA, Jerry. Third parties? [online]. Zmag.org, 28.2.2006 (archivováno 9.1.2009) [cit. 2010-08-26]. Dostupné online.
- Zvolen parlamentem.
- Kandidoval jako Dukakisův viceprezident.
- Kandidoval jako Kerryův viceprezident.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Volba prezidenta Spojených států amerických na Wikimedia Commons - (anglicky) Web Bílého domu (whitehouse.gov)
- Charakteristika prezidentských voleb v USA
