Vlastislav Zátka

Vlastislav Zátka pocházel z Českých Budějovic, z rodiny JUDr. Augusta Zátky (1847-1935) a jeho ženy Jany, rozené Klavíkové (1859-1935), vnučky bývalého českobudějovického purkmistra Františka Josefa Klavíka.[1] Po absolvování českého gymnázia Jana Valeriána Jirsíka ve svém rodišti studoval v letech 1905-1909 práva na Karlově Univerzitě a semestr 1907/1908 strávil ve Vídni. Již roku 1905 podnikl cestu do Holandska za uměním. Po získání titulu doktor práv absolvoval dvouletou praxi v rodinném podniku Dr. F. Zátka Praha-Karlín. Měl advokátní praxi v Praze i v Českých Budějovicích. Po ukončení praxe u bývalého společníka svého otce, Dr. Jana Bartoše, se roku 1912 usadil v Českých Budějovicích a otevřel zde vlastní advokátní kancelář.

Jeho první ženou byla spisovatelka Marie Hennerová, se kterou se oženil roku 1912 a pro její nervovou labilitu o šest let později rozvedl. Za války se věnoval samostudiu svazků Dějin malířství Richarda Muthera a spisů Emila Schaffera „Die Frau in der venezianischen Malerei“. Po válce v letech 1920 a 1921 podnikl delší cesty do Itálie. Roku 1922 cestoval do Würzburgu, aby poznal fresky Giovanni Battisty Tiepola.[2] Jeho druhou ženou se roku 1926 stala Ludmila Marešová, dcera profesora a rektora UK Františka Mareše a sestra malířky Milady Marešové. Z manželství se narodili potomci Hana (1928–1941) a August (*14. září 1929).

Vlastimil Zátka byl činný ve správních radách Továrny na železné a kovové zboží a Českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích, První českobudějovické továrny na smaltované nádobí a Českobudějovické záložny, kde byl od r. 1923 starostou.[3] Od roku 1920 byl místopředsedou rodinné firmy Dr. F. Zátka v Praze-Karlíně. Od roku 1926 byl postupně členem dozorčí rady Svazu záložen v Praze, 1928 členem představenstva, 1931 jmenován místopředsedou. Od roku 1912 byl až do jejího zrušení (1925) jednatelem Matice školské, předsedou okresní komise pro péči o mládež, za první světové války předsedou Pomocného výboru.[4] Stal se členem kuratoria českobudějovického městského muzea a od roku 1928 jeho předsedou. Zde se zasloužil o soustavný sběr a nákupy gotických plastik i obrazů, které dnes tvoří součást sbírky jihočeské gotiky v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou.[5] Roku 1923 zadal sochaři Bohumilu Kafkovi zhotovení busty Augusta Zátky a později se zasloužil také o postavení pomníku Augusta Zátky od téhož sochaře v Českých Budějovicích. Šest metrů vysoký pomník s bronzovou sochou byl odhalen roku 1936 před českobudějovickou radnicí. Roku 1939 německé úřady daly pomník odstranit a někdy kolem roku 1943 byla socha roztavena.[6]

Roku 1936 kandidoval do obecního zastupitelstva Českých Budějovic za Stranu národního sjednocení.[7] Od roku 1937 byl stejně jako předtím jeho otec a dědeček starostou nejstaršího českého spolku, českobudějovické Besedy (zal. 1862).[8] Do roku 1939 byl členem českobudějovického městského zastupitelstva, kde byl navržen do funkce prvního náměstka starosty. Zasloužil se o opravu Samsonovy kašny, vydláždění náměstí podle návrhu architekta prof. Pavla Janáka či o projekt zakoupení Eggertovy vily pro zamýšlené muzeum 19. století (nyní Jihočeská vědecká knihovna). V dubnu roku 1939 byl proti své vůli dosazen na vedoucí místo budějovické pobočky Národního souručenství, ze kterého se mu podařilo ještě téhož roku odstoupit "ze zdravotních důvodů".[9]

Brzy po německé okupaci Československa, 1. září 1939, byl zatčen gestapem a dopraven do Lince, odkud měl být transportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Nakonec byl propuštěn, ale 6. února 1942 byla u něj provedena domovní prohlídka a byl mu zabaven majetek. Zátkův majetek byl 8. dubna 1942 "z důvodu jeho nepřátelského smýšlení" prohlášen za majetek Velkoněmecké říše. Zátka se uchýlil do Prahy ke své sestře Olze Balšánkové a do konce války působil v advokátní kanceláři Dr. Josefa Moráka. Malá část zkonfiskovaného majetku byla rodině Zátků navrácena roku 1946, ale po roce 1948 byly podniky, v nichž Vlastislav Zátka působil, znárodněny. Zároveň už nemohl vykonávat své veřejné funkce ani advokátní praxi (protože „neprojevil kladný poměr k lidově demokratickému režimu a nelze ho u něj ani očekávat“) a roku 1949 byl nucen opustit České Budějovice a přesídlit do Libníče u Českých Budějovic, kde (před znárodněním roku 1948) rodina vlastnila lesní statek a zůstalo jí tam zázemí ve vile[10] po otci Augustu Zátkovi.[5]

Po zbytek života se Vlastimil Zátka věnoval dějinám umění v souvislosti s jeho sbírkou, sepsal dějiny rodu Zátků a zachované listinné památky odborně zinventarizoval jako rodinný archiv. Z jeho knihovny, která čítala na 1600 svazků se dochovala pouze malá část asi 200 knih. Zbytek byl zničen ve stoupě anebo zavlečen. V AJG je umístěno 68 knižních svazků, které galerie odkoupila spolu s korespondencí V. Zátky od dědiců v roce 1980.[11] Vlastimil Zátka zemřel několik let po konfiskaci své sbírky komunistickým režimem, sužován migrénami, v Libníči roku 1964. Pohřben byl v rodinné hrobce na hřbitově sv. Otýlie v Českých Budějovicích.

• Marcela Rusinko, Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948-1965, MUNI a P&B Publishing, Brno 2018, ISBN 978-80-7485-157-5
• Michaela Filipa Dobešová, Sbírka vlámského a holandského malířství Vlastislava Zátky, diplomová práce, UDKU, KTF UK, Praha 2014
• Šárka Vošická, Umělecký mecenát jako nástroj reprezentace českobudějovické rodiny Zátků, diplomová práce, FF JČU v Českých Budějovicích 2014
• Lucie Swierczeková, Všední-nevšední život rodiny Zátků, Výběr, Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech XLVIII, č. 4, 2011, s. 222-232
• Stefan Bartilla, K dějinám Zátkovy sbírky, in: Stefan Bartilla, Flámské a holandské malířství od 16. do raného 18. století. Průvodce sbírkou Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou, 2009, s. 10-11
• Sbírka Zátkova, in: Nová encyklopedie českého výtvarného umění, dodatky, Academia Praha 2006
• Jaromír Šíp, Hynek Rulíšek: Flámské a holandské malířství 17. století. Hluboká nad Vltavou 1983
• Vlastislav Zátka: Sbírka Dra. Vlastislava Zátky v Č. Budějovicích. České Budějovice 1937

• Encyklopedie Českých Budějovic: Zátkové