Giovanni Battista Tiepolo

Giambattista Tiepolo pocházel ze zámožné benátské rodiny. Jeho učiteli malířství byli Gregorio Lazzarini a Sebastiano Ricci. V jeho díle však rozpoznáme také vliv dalších významných benátských malířů, a to nejen Tiepolových součaníků, jakým byl například Giovanni Battista Piazzetta, ale především benátských malířů šestnáctého století: Paola Veronese, Jacopa Robustiho zvaného Tintoretto, Jacopa Bassaniho a Tiziana. V roce 1717 jako samostatný malíř vstoupil do malířského cechu.

Roku 1719 se G. B. Tiepolo oženil s Marií Cecilií Guardi, sestrou malířů Francesca a Giovanniho Guardi, s níž měl devět dětí.[1] Synové Domenico a Lorenzo se též věnovali malířství (Domenico rytectví). Nedosáhli ovšem otcova věhlasu. Pracovali v otcově dílně a pomáhali mu při velkých zakázkách.

Zpočátku pracoval Tiepolo především v horní Itálii (Benátky, Udine, Bergamo, Milán). Pro významnou benátskou rodinu Dolfinů vytvořil ve dvacátých letech několik prací, které vzbudily velký ohlas a přinesly mu další zakázky. Získal si jméno rychlostí své práce i tvůrčí invencí. Při práci na freskách využíval pomocníky, ale přípravné kresby a návrhy zhotovoval sám. [1] [2] Kromě nástěnné výzdoby církevních staveb a paláců tvořil i samostatné obrazy (např. oltářní obraz Umučení sv. Šebestiána v Diessenu z roku 1739). [1] Už jako vyhlášený freskař byl v roce 1750 povolán knížetem-biskupem Karlem Philippem von Greriffenklau do německého Würzburgu k výzdobě biskupské rezidence. Během tří let zde vytvořil nástěnný cyklus v Císařském sále, oltářní obrazy pro zámeckou kapli a nástropní fresky. [1]Stropní malba nad schodištěm s námětem Alegorie planet a kontinentů o rozměrech asi 19 x 33 m patří mezi jeho mistrovská díla. Mytologické výjevy zde propojil s portréty současníků, včetně svého autoportrétu. [2]

Roku 1753 se vrátil Benátek a mezi léty 1755-58 byl ředitelem malířské akademie v Padově. Nakonec se roku 1762 odebral na pozvání španělského krále Karla III. do Madridu, aby maloval stropy královského paláce. [3] Působil zde až do své smrti v roce 1770.

Kromě fresek se z jeho díla zachovalo na 800 maleb, více než dva tisíce kreseb a několik leptů s fantastickými výjevy (Capricci z let 1740-1742 a Scherzi di Fantasia z let 1743-1757). [2]

Sláva Španělska 1762

Tiepolo nejen završuje řadu významných benátských koloristů, ale také řadu významných italskách barokních freskařů. Není proto divu, že jeho malba září světlými, jasnými a teplými barvami. To platí především o freskách, ale do jisté míry i o závěsných obrazech malovaných na plátno technikou olejomalby. Část olejomaleb, především z raného období tvorby, je temnosvitných (např. Obětování Izáka 1715-1716).[1] Tiepolovým dílem vrcholí také barokní malířský iluzionismus, který můžeme sledovat především na monumentální freskové výzdobě. Dokonale zvládnutá malovaná iluzivní architektura často kombinovaná s krajinou a téměř vždy otevřená do atmosférického, oblačného nebe se zde organicky pojí s bohatou figurální složkou, tvořenou řadou výrazně promodelovaných postav. Často volí příběhy z historie a mytologie, ale nevyhýbá se ani náboženským tématům. Malíř přitom zcela suverénně používá množství odvážných perspektivních zkratek, což je nejlépe vidět na nástropních freskách, kde jsou postavy i architektura malovány z výrazného podhledu. Malířská suverenita se projevuje také v dokonale zvládnuté kompozici a barevném podání maleb, stejně jako v lehkém a přitom zcela přesném a jistém vedení štětce.

• Únos Európé (1720-2)
• Alexandr a Kampaspes v Apellově dílně (1725-6)
• Nalezení Mojžíše (1740)
• Apollón a Dafné (1743-4)
• Fresky v paláci Labia – Setkání Antonia s Kleopatrou (1747-50)
• Klanění tří králů (1753)
• výzdoba biskupské rezidence ve Würzburgu - Alegorie planet a kontinentů (1752-1753)
• Dívka hrající na mandolínu (1758-60)
• Sláva Španělska, alegorie Statečnosti a Víry (1762-6)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Giovanni Battista Tiepolo na Wikimedia Commons
• Giovanni Battista Tiepolo na Web Gallery of Art