Břetislav Benda

Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie.[2] První tři ročníky měšťanky vychodil v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem.[3] Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích.[2]

V roce 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde se stal žákem Josefa Václava Myslbeka. Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl v roce 1917 vážná poranění obou dlaní, avšak toto zranění mu v další tvorbě nebylo překážkou. Během léčení ve vojenské nemocnici na Strahově docházel do Myslbekova ateliéru. [2][3] V letech 1919 až 1922 pokračoval ve studiu na Akademii pod vedením Jana Štursy. Od roku 1923 byl členem S.V.U. Mánes.

V roce 1924 se oženil, s manželkou Bohumilou měli tři děti: Břetislava (Slávu), Alenu a Milana.

Břetislav Benda se brzy po absolvování Akademie stal uznávaným a vyhledávaným sochařem. Deset let pracoval v malém ateliéru v 5. poschodí domu na Starém Městě v |Křížovnické ulici.[3] V roce 1932 si postavil dům s velkým ateliérem v Praze na Ořechovce, ve kterém měl místnosti a zařízení potřebné pro svou tvorbu. V roce 1966 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1973 byl jmenován národním umělcem. K osmdesátým narozeninám byla v Letohrádku královny Anny uspořádána retrospektivní výstava Bendových prací, která se stala velkou kulturní událostí roku 1977. [2]

Zemřel roku 1983 v 86 letech a je pohřben na vyšehradském hřbitově.

Jeho umělecký projev nejvíce vystihují slova umělce: „Neznám motiv vzácnější, než je lidské tělo, a především ženské.“ Bendovo dílo je pevně novoklasicistní, jako dovršení odkazu Jana Štursy. Avšak i přes důsledné novoklasicistní vyznání se ve 20. letech věnoval sociálnímu uměním pod vlivem Otty Gutfreunda.

Prvním jeho zveřejněným dílem se stal reliéf Panny Marie na kapličce v Líšnici u Milevska. 5. července roku 1931 byla na rodném domku C. A. Straky v Milevsku (dnes čp. 118 v ulici 5. května) odhalena pamětní deska. Dále se věnoval především modelování ženského těla. Ženské postavy se staly hlavním tématem jeho sochařského díla. Kromě bronzových soch tvořil i mnoho soch z mramoru. Jeho díla byla často veřejně vystavena v městských parcích, jako součást staveb a ve veřejně přístupných budovách.

V prvním období své tvorby až do roku 1937 pracoval na řadě zakázek pro výzdobu budov v Praze i jiných obcích (Vltava a Dunaj pro Vojenský zeměpisný ústav v Bubenči, sochy vojáků pro průčelí budovy MNO v Dejvicích, národní banka v Užhorodě), zhotovoval sochy pro pomníky padlým a také portrétoval významné osobnosti nové republiky (T.G.Masaryk, E.Beneš, F.Kordač).

Během nacistické okupace Československa vytvořil soubor alegorickcých plastik, které vyjadřovaly utrpení českého národa a odhodlování bojovat za svobodu (Lidé bez domova, Spoutaná, Naše země, Odboj, Vítězství Stalingradu). Po válce pak vzniklo několik pomníků připomínajících statečnost lidí v boji proti okupantům ( Bernartice, Praha–Pankrác).

V posledním tvůrčím období po roce 1953 se Břetislav Benda vracel ke starším studiím ženských postav, které realizoval v nových variacích (Dívka na pláži, Jitro, Čtenářka, Opuštěná). Věnoval se i portrétní tvorbě (členové rodiny, Karel Holan, Jaroslav Seifert, Marie Podvalová). K závěru svého života často spolupracoval na svých dílech se svým synem Milanem Bendou (* 6. října 1941).[3]

Břetislav Benda, Dívka na pláži, 1962 až 1963, bronz

• Božena, 1922, mramor, získal za ni Cenu amerických Čechů [2]
• Eva, 1923, za tuto sochu byl Benda přijat do spolku Mánes [2]
• Démétér, bronz 1924, oceněno zlatou medailí na výstavě dekorativního umění v Paříži roku 1925
• Toaleta III, 1923 až 1924, bronz
• Noc, 1931, bronz
• pamětní deska - C. A. Straka, 1931, bronz, čp. 118 v ulici 5. května, Milevsko
• Žena s jablkem, 1932 až 1934, bronz
• Překvapená, 1934, bronz
• V koupeli, 1933, bronz
• Příchod jara, 1937, bronz
• Socha T. G. Masaryka pro Brandýs nad Labem, bronz
• Žena se džbánem, 1941, bronz
• Androméda, 1941, mramor
• Naše země, 1942, istrijský vápenec
• Stesk, 1942 až 1944, mramor
• Vítězství Stalingradu, 1943 až 1944, bronz, Po válce věnována městu Stalingrad, kde je instalována v muzeu stalingradské bitvy.[2]
• Múza (Smutek), 1942 až 1943, mramor
• Spoutaná, 1950, bronz
• Lidické děvčátko, 1948, bronz
• 

  Lidé bez domova (na paměť násilného vysídlení Sedlčanska), Břetislav Benda a Milan Benda, 1978
  Večer, 1955, bronz
• Svítání, 1956, mramor
• Mateřská láska, 1956 až 1957, mramor
• Pomona (Dívka s jablkem), 1957, bronz, sokl kámen; Praha 1 Chotkovy sady (roku 1998 odcizena)[4]
• Vzpomínka, 1960, bronz, Kaizlovy sady, Praha-Karlín
• Dívka na pláži, 1962 až 1963, bronz
• Chlapec s rybou, 1962 až 1967, bronz, Nádražní ul., Praha-Smíchov
• Žena vstupující do vody, 1969, bronz
• Klečící děvče, 1973, bronz
• Lidé bez domova, 1975, bronz, Sedlčany
• Dívka s tamburínou, 1976, bronz, v atriu budovy České televize na Kavčích horách, Na hřebenech II., Praha 4
• Opuštěná, 1978-1980, mramor, v atriu budovy České televize na Kavčích horách, Na hřebenech II., Praha 4
• Vítězství/Žena s pochodní, 1978, Diskařská/Maratónská ul., Praha 6
• Stojící žena, 1979, bronz, sokl kámen, dříve společenská hala hotelu Praha, Sušická, Praha 6-Dejvice; nyní pravděpodobně Galerie hl. m. Prahy
• Po lázni, osazena 1989, bronz, Bendova ulice, Praha-Řepy
• Busta na hrobě Ladislava Stehlíka