Rámcová úmluva OSN o změně klimatu

Konference OSN o životním prostředí, zvaná také Summit Země, se konala 3. – 14. června 1992 a v průběhu jejího konání byly přijaty tři hlavní dohody usilující o změnu tradičního přístupu k rozvoji. Byly to Agenda 21, Deklarace Konference OSN o životním prostředí a rozvoji a Zásady obhospodařování lesů.

K nim navíc byly připraveny i dvě právně závazné úmluvy mající za cíl zastavení úbytku biodiverzity živočišných druhů a předejití globální klimatické změně.[2] Jednalo se o Úmluvu o biologické rozmanitosti a právě o Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla podepsána hned druhý den Summitu Země a to 4. června 1992. V platnost poté vstoupila 21. března 1994. Do konce roku 2015 se k Úmluvě připojil prakticky celý svět. Úmluvu ratifikovalo 196 zemí a EU[1], ty jsou poté nazývány jako smluvní strany.

K těmto dvěma Úmluvám přibyla v roce 1994 třetí Úmluva a to a Úmluva OSN o boji proti desertifikaci. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu je tedy pouze jednou ze tří „Úmluv z Ria”, které byly přijaty během a na základě Summitu Země. Do těchto tří přirozeně propojených úmluv byla také zahrnuta již dříve podepsaná Ramsarská úmluva o mokřadech.[3]

Základní principy, na kterých je úmluva postavena, jsou proto následující:

• Princip předběžné opatrnosti (který má kořeny ve 30. letech 20. století v Německu – Vorsorgeprinzip[4]), tedy vědomí, že s preventivní akcí nelze čekat až na výsledek definitivní vědecké analýzy rizik.
• Princip mezigenerační odpovědnosti (základní podmínka tzv. trvale udržitelného rozvoje), který stanoví, že současný ekonomický rozvoj může probíhat jen za okolností, které neohrozí potřeby příštích generací.
• Princip společné, avšak diferencované odpovědnosti, který v případě Rámcové úmluvy říká, že „rozvinuté země“ nesou hlavní odpovědnost za rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.

Úmluva je opatřena Dodatkem I, který zahrnuje průmyslově rozvinuté země a země s transformující se ekonomikou. Státy Dodatku I, mezi které patří i Česká republika, se především zavazují:

• Přijmout národní strategii a z ní vyplývající opatření, která omezí antropogenní emise skleníkových plynů a povedou k ochraně propadů a přirozených rezervoárů těchto plynů. Při tom by měl vzít v úvahu, že návrat k dřívějším hladinám antropogenních emisí dosažený koncem tohoto století přispěje k dosažení cíle Úmluvy.
• Šest měsíců po vstupu Úmluvy v platnost připravit Národní sdělení, které bude obsahovat zejména inventuru skleníkových plynů, předpokládané trendy a přijatá opatření (strategii).

Čl. 4.6. umožňuje zemím s transformující se ekonomikou, které jsou zahrnuty v Dodatku I, „jiný stupeň flexibility“, a to s ohledem na jejich historické hladiny emisí.

První konference smluvních stran Úmluvy (anglicky Conference of Parties, zkratka COP; jednotlivé konference se pak označovaly jako COP1, COP2 atd.) se konala 28. března – 7. dubna 1995 v Berlíně. Do té doby ratifikovalo Úmluvu 127 zemí, které se konference účastnily jako strany Úmluvy. Jak již bylo řečeno, Úmluva je rámcový dokument, který může být opatřen dalšími dokumenty (protokoly, dodatky apod.). To umožňuje, aby se agenda kolem Úmluvy rozvíjela, aniž by při vyjednávání dalších detailů byl otvírán základní text, který je výsledkem těžce dosaženého kompromisu. Příprava protokolů je tak nejschůdnější cestou k modifikaci Úmluvy, která umožňuje značnou flexibilitu vyjednávání.

Nejdůležitějším bodem programu berlínské konference bylo zkoumání adekvátnosti závazků. Podle čl. 4.2(d) úmluvy je první Konference stran úmluvy povinna takové zkoumání provést, aby bylo zřejmé, zda současné závazky dle čl. 4.2(a) a (b) odpovídají cíli Úmluvy (čl. 2). Již před Berlínskou konferencí byl předložen stranám Úmluvy návrh protokolu zpracovaný Asociací malých ostrovních států a dále dokument nazvaný „Elementy protokolu“, který připravilo Německo. V obou dokumentech je požadováno stanovení závazných emisních limitů a časových termínů.

Velkým úspěchem berlínské konference bylo přijetí takzvaného Berlínského mandátu (angl. Berlin Mandate). Berlínský mandát byl revizí stávající smlouvy Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu platné od 21. března 1994. Revize byla zaměřená na článek 4, konkrétně paragrafy 2(a) a 2(b) Rámcové úmluvy. Strany Rámcové úmluvy došly k závěru, že současné závazky nejsou adekvátní a že je třeba přijmout cíle jdoucí za rok 2000, a to včetně příslušných emisních limitů. Tyto nové ambicioznější cíle měly být obsaženy právě v revidovaných podparagrafech 2(a) a 2(b) článku 4. Toho mělo být dosaženo skrze přijetí protokolu nebo jiného zákonného instrumentu.[5] Vycházeje z obtížnosti vyjednávání a z neschopnosti první Konference stran rozřešit v krátkém čase velké množství otázek, strany Úmluvy ustavily Ad hoc skupinu pro další vyjednávání berlínského mandátu (AGBM). Úkolem této skupiny bylo připravit pro konferenci v Kjótu text dokumentu, který by obsahoval závazné kroky ke snížení emisí a jejich časový rámec.

V průběhu let 1996–1997 však AGBM neučinila velký pokrok. Nejradikálnější návrh na 15% snížení emisí do roku 2010 předložila Evropská unie, přičemž snížení se vztahovalo k roku 1990. Návrhu oponovala nejen celá řada zemí OECD, ale i země Organizace zemí vyvážejících ropu. Ještě několik hodin před zakončením konference v Kjótu nebylo zřejmé, zda text protokolu přijatelný pro všech 160 zemí bude přijat.

Nakonec byl poslední den konference, 10. prosince 1997, přijat text protokolu, který umožňuje zemím Dodatku I (průmyslově rozvinuté země) jistou flexibilitu a jako první krok této skupině ukládá povinnost zredukovat své emise o 5,2 %.

Ve dnech 7. až 18. prosince 2009 proběhla v dánské Kodani 15. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, na které měla být podepsán závazný mezinárodní dokument, který by nahradil Kjótský protokol po roce 2012. Byla však pouze vzata na vědomí nezávazná deklarace vyjadřují snahu bojovat se změnou klimatu a snížit emise skleníkových plynů.[6] Právně závazný dokument by mohl být podepsán v roce 2010 na 16. konferenci smluvních stran v Mexiku.[7]

Na šestnácté konferenci pořádné na přelomu listopadu a prosince 2010 (29. 11. – 10. 12.) si odsouhlasily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu tzv. Cancúnskou dohodu.[8] Dohoda představuje soubor rozhodnutí, z nichž nejdůležitější součástí je nový “klimatický fond”, který by měl pomoci rozvojovým zemím adaptovat se na změny klimatu a investovat do bezuhlíkových technologií. Rozvinuté státy se zavázaly, že budou do fondu společně přispívat od roku 2010 cca 10 mld USD ročně s postupným nárůstem až na 100 mld USD ročně v roce 2020. Důležitý pokrok byl dosažen také v oblasti mechanismu na ochranu pralesů a v oblasti podpory transferu technologií. Nepodařilo se naopak nalézt dohodu přímo v oblasti snižování emisí. Další vyjednávání budou směřovat na konferenci příští rok v Jihoafrické republice.[9] Dohodu ze všech zemí nepodpořila pouze Bolívie, informace o jejím nesouhlasu se stala součástí dokumentu.

Od 28. listopadu do 7. prosince 2011 se konala již sedmnáctá konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Hostící zemí byla tentokrát Jihoafrická republika. Po dvoudenním prodloužení trvání konference se nakonec podařilo dojednat druhé období platnosti Kjótského protokolu, konkrétní závazky pro snižování emisí skleníkových plynů však 35 signatářských zemí doplní teprve v květnu 2012. Do vyjednávání významně zasáhla Kanada, která oznámila, že odstupuje od svých závazků daných Kjótským protokolem z roku 1997. Delegáti 194 zemí se také shodli na harmonogramu přípravy nové globální klimatické dohody, která bude zahrnovat všechny významné znečišťovatele. Její podoba má být vyjednána do roku 2015 a platit by měla od roku 2020. Podpořeno bylo také fungování Zeleného klimatického fondu k financování klimatických opatření v rozvojových zemích, zdroje pro jeho financování však zůstaly otevřené. Příští konference smluvních stran se odehraje v Kataru ve spolupráci s Jižní Koreou.

Osmnáctou konferenci smluvních stran Úmluvy hostil ve dnech 26.11. – 7.12.2012 Katar. Mezi hlavní výstupy konference patří:[10]

1. Prodloužení platnosti Kjótského protokolu do roku 2020. K novým závazkům pro snižování emisí se zavázaly členské země EU, Austrálie, Bělorusko, Chorvatsko, Island, Kazachstán, Norsko, Švýcarsko a Ukrajina; není nicméně jisté, že všichni jmenovaní dodatek k Protokolu skutečně ratifikují. Během následujících osmi let mají tyto státy společně snížit emise o 18 % oproti úrovni v roce 1990, přičemž v roce 2014 má dojít k přehodnocení a eventuálnímu navýšení těchto cílů.

2. Byl schválen harmonogram práce na nové celosvětové klimatické dohodě, jejíž text má být schválen v roce 2015.

3. Bylo vybráno sídlo Zeleného Klimatického fondu, kterým bude jihokorejské město Songdo.

4. Německo, Spojené království, Francie, Dánsko, Švédsko a Evropská komise oznámily konkrétní výši finančních prostředků, které do roku 2015 vyčlení na mitigační a adaptační projekty v rozvojových zemích (celkem cca 6 mld USD).

19. konference smluvních stran se konala v listopadu 2013 v polské Varšavě, 20. konference se konala v prosinci 2014 v peruánské Limě.

21. konference se uskutečnila mezi 30. listopadu až 15. prosince 2015 v Paříži, zúčastnily se jí zástupci 177 zemí. Mimo jiné projednávali a rozhodovali, jaká cesta by měla být zvolena pro vlády a pro jednotlivce na cestě ke snížení emisí uhlíku a dalších skleníkových plynů.[11] Jednání vyústila v přijetí Pařížské dohody. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016.

22. konference smluvních stran se konal od 7. do 18. listopadu 2016 v marockém Marrákéši.[12] Měla za úkol upřesnit podmínky a přemýšlet, jak zajistit plnění celosvětové Pařížské dohody, která byla podepsána v prosinci 2015.[13]

První zemí (stranou), která Pařížskou dohodu formálně ratifikovala byl ostrovní stát Fidži a to 17. února 2016.[14] Fidži se ratifikací zavázalo k snížení emisí skleníkových plynů o 10 % do roku 2030, v případě zahraniční podpory však až o 30 %. Dále se zavázalo k tomu, že v roce 2030 bude 100 % spotřebované elektrické energie na Fidži z obnovitelných zdrojů.

Konference, známá také jako COP25, se konala v Madridu ve Španělsku ve dnech 2. až 15. prosince 2019 a zahrnovala 25. konferenci smluvních stran Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), 15. zasedání smluvních stran Kjótského protokolu (CMP15) a druhé setkání stran Pařížské dohody (CMA2).

Tato 26. konference, známá také jako COP26, se konala ve skotském Glasgow za předsednictví Velké Británie.[15] Ač původně plánovaná na rok 2020, z důvodu pandemie covidu se konala 31. října až 12. listopadu 2021.[16][17] Konference je 26. konferencí smluvních stran Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), 16. zasedáním smluvních stran Kjótského protokolu (CMP16) a třetím setkáním stran Pařížské dohody (CMA3).

Na této konferenci strany plánovaly se poprvé od zasedání COP21 zavázat k ambicóznějším cílům. Strany jsou totiž vázány rozhodnutím Pařížské dohody iniciovat každých pět let proces, známý hovorově jako „utahovací mechanismus“.[18]