Globální stmívání

Příčina tohoto jevu je dána především změnami ve složení pevných částeček v oblacích za posledních několik desetiletí. Oblaka v neznečištěné atmosféře obsahují vodní páru, ale i přirozené (neantropogenní) pevné částice (například fragmenty mořské soli, písku apod.), na které může vodní pára přilnout a kondenzovat. Za posledních 30 let se objem těchto částeček zvýšil na desetinásobek, a zatímco dříve převládala zkondenzovaná voda, schopná propouštět dopadající světlo, při současném znečištění atmosféry se stále znatelněji projevuje odrazivost právě těchto pevných částeček, a kvůli nim určité procento slunečního záření na zemský povrch neproniká a odráží se zpět do vesmíru. (Toto v menší míře platí i pro záření odražené od povrchu Země.)

Nezávislé výzkumy v Indii a Nizozemsku ukázaly,^[zdroj?!] že během posledních cca 40 let dochází k poklesu množství slunečního záření, které pronikne na povrch Země. Rychlost poklesu, aproximovaná na povrch celé planety, přitom vychází asi 2–3 % na desetiletí. Tato aproximace je ovšem velmi hrubá, neboť různé části zemského povrchu mají různý příjem slunečního záření a z bodových měření se na chování takto heterogenního celku velmi špatně usuzuje. Navíc jednotlivé měřící přístroje, používané v průběhu let, nemusely být shodně nakalibrovány.

Rozsáhlý výzkum mnoha nezávislými metodami, s mezinárodní účastí a za 26 milionů dolarů došel k závěru, že za poslední čtyři desítky let došlo k poklesu záření globálně asi o 10 %, lokální pokles závisí na poloze. Nejvyšší pokles, související s nejvyšší mírou atmosférického znečištění, je odhadován pro střední severní šířky (kde je koncentrována většina nejvyspělejších států) a je udáván kolem 22 %.

Srovnáváním velkého množství dat o zemědělské produkci (včetně lokálně působících místních rolníků, u nichž nelze očekávat výrazné rozdíly v intenzifikaci zemědělství), neukázalo žádný signifikantní pokles výnosů. Ovšem produkce lanýžů jasně vykazuje velké ztráty pouze kvůli zhoršování životního prostředí. Francie za posledních 100 let vykazuje v produkci lanýžů ztráty z 2000 tun ročně na dnešních 20 tun ročně.[2] Primární produkce se významně neliší ani v jiných typech ekosystémů, včetně otevřených oceánů.[3]

Dle některých informačních zdrojů[4][5] nebyl zaznamenán významný rozdíl v odrazu slunečního záření od mraků. Z toho plyne, že záření musí být pohlcováno přímo v atmosféře. Toto pohlcení by mohly zajistit tmavé partikule, ovšem jejich pokles by zákonitě vedl spíše k ochlazení (nedocházelo by k pohlcování části záření atmosférou a toto záření by se po jeho proniknutí až na povrch zčásti odráželo pryč do vesmíru).

Ukazuje se také, že albedo Země, měřené jako množství záření dopadajícího na přivrácený povrch Měsíce, bylo v období 1984-2003 výrazně nejnižší v období 1999-2001.[6]

Množství odpařené vody z volného povrchu kromě intenzity slunečního záření také závisí na relativní vlhkosti a větru. Ukazuje se ovšem, že tyto veličiny prochází rovněž dlouhodobými změnami a s ohledem na to, že tyto změny dosud nejsou uspokojivě zmapovány, sráží to údernost závěru získaného z tohoto poznatku.

Asi 2/3 planety jsou pokryty mořem a data o bilanci záření nad oceánem neexistují v potřebné míře.

Vzhledem k snaze snižovat znečišťování atmosféry lze očekávat, že procesy související s globálním stmíváním budou do budoucna intenzivnější (vzroste-li propustnost čistších mraků vůči slunečnímu záření, víc jej na povrch Země dopadne). To by mohlo vést k dalekosáhlým změnám v celosvětovém klimatu. V jistém smyslu se mohou znásobit důsledky omezení globálního stmívání a pokračujícího nárůstů koncentrace skleníkových plynů. Extrémní odhady počítají s nárůstem průměrných teplot vzduchu až o 10 °C do konce století. Navíc by se v souvislosti s táním grónského ledovce mohly změnit směry hlavních mořských proudů a v souvislosti s roztáváním permafrostu na Sibiři by se mohly uvolnit zdejší zásoby metanu, silného skleníkového plynu. Tato katastrofa by mohla být podobná změnám klimatu v období velkých vymírání v minulosti.

Uvedené důsledky jsou samozřejmě silně spekulativní. Je potřeba si uvědomit, že počítačové modely klimatu pracují s velmi malým množstvím vstupních dat (ve srovnáním s tím, jak je klima komplikovaný proces) a že představy vědců o budoucím vývoji klimatu se výrazně mění, jak jsou popisovány a kvantifikovány další procesy probíhající na Zemi.