Pařížská dohoda

Účel dohody je popsán v jejím článku č. 2 jako „zlepšení implementace“ Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu pomocí:[6]

„(a) Udržení nárůstu globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a úsilí o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, a uznání, že by to výrazně snížilo rizika a dopady změny klimatu;

(b) Zvyšování schopnosti přizpůsobit se nepříznivým dopadům změny klimatu a posilování odolnosti vůči změně klimatu a nízkoemisního rozvoje způsobem, který neohrozí produkci potravin;

(c) sladění finančních toků s nízkoemisním rozvojem odolným vůči změně klimatu.“

Všechny země musí usilovat dosažení „globálního zlomu v emisích skleníkových plynů co nejdříve“.

Každá smluvní strana bude pravidelně předkládat svoje vnitrostátně stanovené národní příspěvky (INDC), ve kterých stanoví svoje závazky snižování emisí skleníkových plynů. První příspěvky byly předloženy již v průběhu roku 2015 a to 187 státy. Doposud předložené INDC nejsou dostačující pro splnění cíle omezení nárůstu teploty. Z tohoto důvodu byly stanoveny pravidelné pětileté revize, které mají vést k navyšování ambice jednotlivých států a postupnému snížení emisí na požadovaný objem.[7]

Smluvní strany musí do roku 2020 prezentovat své emisní závazky, nízkoemisní strategie a plány do roku 2050. Rozvojové země musí připravit strategie, plány a akce pro svůj nízkoemisní rozvoj. Každá smluvní strana je zodpovědná za své emise, musí zveřejňovat status plnění svých závazků a provádět analýzu dopadů změny klimatu a účinnosti adaptačních opatření. Smluvní strany budou zvyšovat podporu, plánování a implementaci adaptačních opatření a také odolnost vůči změně klimatu.[7]

Vyspělé státy mají do roku 2020 vytvořit finanční mechanismus, pomocí kterého bude poskytnuto nejméně 100 miliard dolarů ročně na podporu opatření na ochranu klimatu v rozvojových zemích, a nastavit nový cíl financování opatření proti změně klimatu po roce 2025.[7] 

Dohoda také zdůrazňuje důležitost zapojení nesmluvních stran a vítá aktivity veřejného sektoru směřující k řešení změny klimatu (občanské společnosti, soukromého sektoru, finančních institucí, měst a dalších orgánů).[7]

Dohoda byla připravena k podpisu a k uložení ratifikačních listin od 22. dubna 2016 do 21. dubna 2017 v New Yorku, v sídle OSN. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016,[1] což bylo 30 dní poté, co minimálně 55 zemí reprezentujících minimálně 55 % globálních emisí dohodu ratifikovalo. K 20. únoru 2021 dohodu podepsalo 194 států a Evropská unie a 190 z těchto členů dohodu ratifikovalo.[2] Těchto 186 členů reprezentuje 89,4 % globálních emisí. Nejvýznamnější země, které ratifikovaly, jsou Čína, Spojené státy americké a Indie, tedy země s třemi největšími emisemi skleníkových plynů ze všech signatářů (asi 42 % dohromady).[8][9][10] Poslední země Evropské unie, která dohodu ratifikovala, byla Česká republika (předposlední bylo Nizozemsko, které tak učinilo 28. července 2017).[11] Dne 5. září 2017 dala Poslanecká sněmovna souhlas s ratifikací (dříve už tak učinil Senát),[12][13] prezident dokončil kroky k ratifikaci svým podpisem 14. září 2017. Ratifikace nastala 5. října, samotná dohoda pro Českou republiku vstoupila v platnost 4. listopadu 2017.[8][14]