Staroruština

Ve východoslovanské oblasti se vyvinulo temné /ɫ/, o jehož existenci svědčí změna kvality samohlásky ve skupině *TьlT → TъlT a podobně motivovaný rozvoj plnohlasí *TelT → *TolT → ToloT.[19][22] Mezi souhláskami chyběl zvuk /f/, který se objevoval pouze v slovech cizího původu a ve výslovnosti byl zaměňován za /p/ nebo /x/.[23] Obdobně bylo labiodentální /v/ ve výpůjčkách často nahrazováno hláskou /b/.[24]

Zpočátku se souhlásky rozlišovaly tvrdé, měkké a poloměkké.[25] Poloměkce se vyslovovaly původní tvrdé souhlásky před předními samohláskami. V průběhu 11. stol. došlo ke splynutí poloměkkých souhlásek s měkkými.[26]

Historicky tvrdé byly veláry /k/, /g/, /x/, alveoláry /t/ a /d/, jejichž změkčené protějšky podlehly změně *tj, *dj → /č/, /ž/, a labiály /p/, /b/, /w/, /m/, u jejichž měkkých variant se objevilo tzv. epentetické /l'/: *pj, *bj, *vj, *mj → pľ, bľ, vľ, mľ.[27] Měkké bez tvrdého protějšku byly souhlásky /š'/, /ž'/, /č'/, /c'/ a /j/. Párovou měkkostí byly spjaty alveoláry /s/ – /s'/, /z/ – /z'/, /n/ – /n'/, /ɫ/ – /l'/ a /r/ – /r'/.

Systém souhlásek staroruského jazyka 11. stol. lze rekonstruovat následovně:[28]

¹ Na jihu se z raženého ražené /g/ vyvinulo frikativní /ɣ/. Tato odlišnost je zároveň jedním z nejstarších dialektálních rysů výchoslovanských nářečí.[29]

² Tato výslovnost se zachovala ve skupině /žd͡ž'/, zachycené v písmu jako жч.[30]

Podstatnou fonologickou inovací jazyka byl zánik opozice krátkých a dlouhých samohlásek. Kdy přesně kvantitativní rozdíly mezi samohláskami zanikly, není zcela známo. V pozdním období však již neexistují žádné věrohodné doklady existence této opozice.[31]

V předhistorickém období zanikly nosovky, které nabyly nové hláskové kvality ѫ /ǫ/ → /u/, ѧ /ę/ → /ä/. Už v nejstarších východoslovanských literárních památkách je tak běžná záměna písmen ѫ a ѹ resp. ѧ a ıа.[32] U omezené skupiny slov proběhla změna náslovného *(j)e → о (psl. *jezero → strus. озєро).[27] Tento děj zasáhl také vlastní jména cizího původu (stsev. Helga → strus. Ольга).[33]

Praslovanské samohlásky *y, *ъ resp. *i, *ь v těsné blízkosti hlásky -j- splynuly a vytvořily tzv. napjaté jery *ъ̂, *ь̂, které se v staroruských dialektech dále vyvíjely různým způsobem:[34][35]

• *yj, *ъj → *ъ̂j → dial. yj, oj, ъj (psl. *moldъjь, *myjǫ → ukr. молоди́й, ми́ю × rus. молодо́й, мо́ю × rus. dial. молодə́й, мə́ю (Pskov))
• *ij, *ьj → *ь̂j → dial. ij, ej, ьj (psl. *šija → ukr. ши́я × rus. ше́я × strus. dial. шья (Žití sv. Nifonta))[36]
• *ji, *jь → *jь̂ → dial. jь, ji (psl. *jьdǫ, *5 ajьcь → ukr. йду, 5 яє́ць × rus. иду́, 5 яи́ц)[37]

Změkčení poloměkkých souhlásek způsobilo těsné sblížení barvy souhlásky a samohlásky v rámci slabiky. Protiklad předního a nepředního místa artikulace samohlásek dal vzniknout opozici předních a nepředních slabik typu: *ťi ~ *ty, *ťü ~ *tu, *tě ~ *to, *ťь ~ *tъ, *ťä ~ *ta.[26]

Inventář samohlásek staroruského jazyka 11. stol. a odpovídající grafémy knižního typu lze rekonstruovat takto:[38]

¹ Na výslovnost blízkou k /i/ a /u/ ukazují baltofinské výpůjčky (strus. крьстъ → fin. risti; strus. бълванъ → fin. pulvana).[39] Na přelomu raného a pozdního období dochází k vokalizaci jerů. Podle tradičního schématu se mění sudé jery ъ → /o/ resp. ь → /e/.[40]

² Realizace písmene jať ѣ byla úzká /ê/ na většině východoslovanského území.[41] Počínaje pozdním obdobím se v některých dialektech dále zúžila na /i/.[42] V části severozápadních dialektů naopak existovala široká realizace /ä/, která se odráží v baltofinských přejímkách (strus. грѣхъ → fin. räähka) a v moderních ruských nářečích (např. яла „jedla“, кяп „cep“).[43]

³ V pozdním období se /o/ pod autonomním přízvukem či v zavřené slabice úží v /ô/.[44] V dobových literárních památkách se tato hláska zapisuje pomocí písmene omega ѡ.[45]

Nejdůležitější fonetické změny v jazyce jsou uvedeny chronologicky níže:[46]

• 2. pol. 9. stol.[47] - zánik nosovek
• 11. stol. - změkčení poloměkkých souhlásek¹
• ~ pol. 12. stol. - vokalizace jerů
• 12.-15. stol. - změna /'e/ → /'o/ před tvrdou souhláskou
• 12.-15. stol. - změkčení velár
• do 14. stol. - vznik akání²
• 14. stol. - ztvrdnutí /š'/, /ž'/

¹ Je možné, že na jihu a severozápadě Rusi existovaly dialekty, jimž se změkčení vyhnulo.[48][1]

² Akání se rozšířilo pouze na území dnešního Běloruska, jižního Ruska a severní Ukrajiny.[49][50]

Systém přízvuků rané fáze staroruštiny byl do značné míry podobný systému praslovanskému, který rozlišoval tři slabičné intonace (akut, neoakut, cirkumflex).[51] Na rozdíl od praslovanštiny však na východoslovanské půdě neexistovala fonologická opozice akut–neoakut a systém tak rozlišoval autonomní přízvuk na místě akutu i neoakutu a automatický přízvuk odpovídající cirkumflexu.[52]

Z fonologického hlediska spadaly všechny plnovýznamové slovní tvary do dvou kategorií. Rozlišovala se tzv. ortotona, provázená autonomním přízvukem, spjatým neodlučitelně s jednou ze slabik (např. головá, бъıлá), a enklinomena, která vlastní přízvuk neměla a v izolované pozici nabývala určitého prozodického zesílení na první slabice. Taková realizace fonetického slova se od autonomního přízvuku na první slabice lišila a označuje se jako automatický přízvuk (např. ˉголовѹ, ˉбъıло).[53]

Kmeny ohebných slov lze v souvislosti s výše uvedeným rozdělit na tři akcentuační paradigmata:[54][55][56]

(a) - Slova mají pouze ortotonické tvary se stálým přízvukem na kmeni, který si zachovává svou pozici zpravidla i v odvozených slovech:

сва́тъ -а, сва́тьба, srov. сва́тити сѧ

вѣ́ра -ъı, вѣ́рьнъıи, srov. вѣ́рити

чю́до -а, чю́дьнъıи, srov. чю́дити сѧ

(b) - Slova mají ortotonické tvary na první slabice koncovky nebo na poslední slabice kmene (došlo-li k couvnutí přízvuku z lichého jeru či nepočátečního vokálu s cirkumflexovou intonací):

коро́ль -ѧ́, король́къ, королє́ва

жєна́ -ъ́ı, жє́нъка, жє́ньскъıи, srov. жєни́ти сѧ

пєро́ -а́, пє́рьє, пє́рьнатъıи

(c) - Některé tvary jsou ortotonické, jiné patří mezi enklinomena. V tomto případě je rozhodující dominance jednotlivých morfů:

ˉгородъ -а, ˉза городъ, городъ́къ, городьскъ́ıи, srov. городи́ти

вода́ -ъ́ı, ˉна водѹ, во́дъка, водьнъ́ıи

ˉѹхо -а, ˉпо ѹши, ѹшько́, ѹшьнъ́ıи

Zánik rozdílnosti autonomního a automatického přízvuku vedl ke vzniku jediného dynamického přízvuku, který známe ze současných východoslovanských jazyků. Z původních enklinomen se staly tvary s přízvukem na první slabice fonetického slova (např. ˉнє бъıло → нє́ бъıло). V jakém období tato změna nastala není přesně známo.[57] Předpokládá se, že neproběhla současně na celém území a časově nebyla příliš vzdálena od zániku jerů. Z druhé strany je tato změna vymezena vznikem akání, v němž už se původní rozdíly mezi přízvuky neodráží.[58]

Stará ruština rozeznává trojí rod (maskulinum, femininum, neutrum) a 7 mluvnických pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokativ, instrumentál).

Při skloňování se dále uplatňuje zakončení kmene, označované na etymologickém základě podle starých indoevropských kmenů (ā-kmeny, o-kmeny, u-kmeny, i-kmeny, konsonantické kmeny). Přehled deklinačních typů substantiv je uveden v tabulce:[60]

¹ V důsledku první palatalizace před -e vok. sg. mužských o-kmenů dochází ke změně kmene zakončeného velárou -k-,-g-,-ch- → -č-,-ž-,-š- (např. богъ → божє). Podobně se následkem druhé palatalizace před -ě nebo -i diftongického původu mění kmen zakončený -k-,-g-,-ch- → -c-,-z-,-s- (např. нога → нозѣ).[62]

² Pro o-kmeny je možné vyčlenit kategorii jmen osobních, kterou provázejí jisté tvaroslovné zvláštnosti. Už v nejstarších písemných památkách se tato kategorie projevuje splýváním tvaru akuz. a gen. sg. u vlastních jmen a apelativ, která označují osobu mužského rodu. V dat. sg. těchto jmen se nezřídka objevuje koncovka -ovi (či -evi).[63][64]

³ Konsonantická deklinace se zachovala v úplnosti pouze u jmen označujících osoby. Její pozůstatky přežívaly také v gen. pl. maskulin локътъ, ногътъ, полътъ a дьнъ (srov. rus. dial. дён). Ostatní konsonantické kmeny zpravidla přizpůsobily skloňování jiným deklinačním typům; s původní koncovkou gen. a lok. sg. -e se lze setkat pouze v knižních textech.[65][66]

Pro toponyma je příznačné užívání bezpředložkového lokativu ve významu setrvávání uvnitř a bezpředložkového dativu s významem pohybu dovnitř (např. Къıєвъ → Къıєвѣ „v Kyjevě“ × Къıєвѹ „do Kyjeva“). Předložkové vazby se od počátku vyskytují pouze u ā-kmenů (např. Рѹса → въ Рѹсѣ × въ Рѹсѹ):[67]

кѹпилъ єси робѹ плъсковє – „Koupil jsi nevolnici ve Pskově.“ [dopis č. 109 – 12. stol.]

шьль ти єсьмъ кучькъву – „Šel jsem do Kučkova.“ [dopis č. 723 – 12. stol.]

Jména hromadná označující skupinu lidí (např. рѹсь, господа, братьѧ, дрѹжина) se s přísudkem shodují zpravidla ad sensum (přísudek stojí v plurálu):[68]

поєдуть дружина савина чадь – „Pojede družina, Sávovi lidé.“ [dopis č. 69 – 13. stol.]

какъ сє г^сдо мною попєцалуѥтє и моими дѣтми – „Jak se, pánové, postaráte o mne a mé děti?“ [dopis č. 49 – 15. stol.]

Výrazné zjednodušení distribuce přídavných jmen mezi jednotlivé deklinační typy proběhlo už v praslovanštině. Přídavná jména náleží pouze skupině původních o-kmenů a ā-kmenů, při jejichž tvoření se uplatňuje výhradně hledisko rodu.

Tvary adjektiv se rozlišují složené a jmenné. Jejich významový rozdíl se však již na počátku písemnictví začal stírat.[69]

• Jmenné tvary se zpočátku téměř neodlišují od podstatných jmen. Jediným morfologickým rozdílem je nahrazení původního tvaru vokativu nominativem.[70] V pozdním období začíná sbližování se složenými tvary ve všech pádech kromě nom. a akuz.[71]

• Složené tvary jsou rozšířeny o zájmeno *jь, které zde mělo původně platnost určitého členu. Tyto tvary prošly velmi brzy vývojem, který je přiblížil skloňování zájmen:[69][72]

		tvrdá varianta			měkká varianta
		m.	n.	f.	m.	n.	f.
singulár	nom.	новъıи	новоє	новаѧ	синии	синєє	синѧѧ
	gen.	нового		новоѣ	синєго		синєѣ
	dat.	новомѹ		новои	синємѹ		синєи
	akuz.	новъıи	новоє	новѹю	синии	синєє	синюю
	lok.	новомь		новои	синємь		синєи
	instr.	новъıмь		новою	синимь		синєю
duál	nom.-akuz.	новаѧ	новѣи		синѧѧ	синии
	gen.-lok.	новѹю/новою			синюю
	dat.-instr.	новъıима			синиима
plurál¹	nom.	новии	новаѧ	новъıє	синии	синѧѧ	синѣє
	gen.	новъıихъ			синиихъ
	dat.	новъıимъ			синиимъ
	akuz.	новъıє	новаѧ	новъıє	синѣє	синѧѧ	синѣє
	lok.	новъıихъ			синиихъ
	instr.	новъıими			синиими

¹ Od 13. stol. se v nepřímých pádech plurálu objevují stažené tvary (např. новъıхъ, новъıмъ, новъıми).[69]

Komparativ se tvoří připojením přípony -ějьš- (-ajьš-) nebo -'ьš- k adjektivnímu kmeni. Výjimku tvoří tvar nom.-akuz. sg. mužského a středního rodu, kde chybí -š (např. новѣи, хѹжии). Tvary komparativu mohou mít též funkci superlativu:

а хоцѹ ти въıрѹти въ тѧ лѹцьшаго новъгорожѧнина – „Hodlám kvůli tobě zabavit zboží nejváženějšího Novgoroďana!“ [dopis č. 246 – 11. stol.]

Staroruská zájmena se dělí na 2 velké skupiny – bezrodá, která nerozlišují rod, a rodová, rozlišující trojí rod.

• Osobní zájmena 1. a 2. osoby a zájmeno zvratné se řadí mezi bezrodá zájmena. U těchto zájmen rozlišujeme v dat. a akuz. příklonné (krátké) a plnopřízvučné (dlouhé) tvary.

Příklonné tvary dativu se používají v nepřízvučné pozici a dlouhé tvary při logickém důrazu nebo po předložce. Na rozdíl od krátkých tvarů dativních se krátké akuzativní tvary běžně používají i po předložce. Původními akuzativními tvary byly totiž tvary krátké, které se používaly s důrazem i bez důrazu, a až v předliterárním období začaly do akuzativu pronikat tvary genitivu, považované za nositele důrazu.[73]

Přehled tvarů bezrodých zájmen je uveden v tabulce:[74][75]

	singulár		duál		plurál		zvratné zájmeno
	1. os.	2. os.	1. os.	2. os.	1. os.	2. os.
nominativ¹	ѧзъ/ѧ	тъı	вѣ	ва	мъı	въı	—
genitiv	мєнє	тєбє	наю	ваю	насъ	васъ	сєбє
dativ	мънѣ, ми	тобѣ, ти	нама, на	вама, ва	намъ, нъı	вамъ, въı	собѣ, си²
akuzativ	мєнє, мѧ	тєбє, тѧ	наю, на	ваю, ва	насъ, нъı	васъ, въı	сєбє, сѧ
lokál	мънѣ	тобѣ	наю	ваю	насъ	васъ	собѣ
instrumentál	мъною	тобою	нама	вама	нами	вами	собою

¹ Funkci příklonných variant osobních zájmen v nominativu plní odpovídající tvary prézentu slovesa бъıти.[76]

² Zvratné zájmeno си se již v předhistorické době změnilo v částici. Ve své původní funkci je doloženo pouze u zvratných sloves.[77]

Osobní zájmeno 3. os. se ve funkci podmětu v nejstarších textech nepoužívá. V kombinaci se spojkami жє, а, и může být jeho role zastoupena ukazovacím zájmenem онъ nebo тъ.[78] V nepřímých pádech plní funkci osobního zájmena 3. os. zájmeno *jь, které má po předložkách variantní tvary začínající na n- (např. нь, нєго, ню).[75]

Vzory zájmenného skloňování jsou uvedeny níže:[79]

		tvrdá varianta			měkká varianta
		m.	n.	f.	m.	n.	f.
singulár	nom.	тъ	то	та	*jь	*je	*ja
	gen.	того		тоѣ	єго		єѣ
	dat.	томѹ		тои	ємѹ		єи
	akuz.	тъ	то	тѹ	и	є	ю
	lok.	томь		тои	ємь		єи
	instr.	тѣмь		тою	имь		єю
duál	nom.-akuz.	та	тѣ		*ja	*ji
	gen.-lok.	тою			єю
	dat.-instr.	тѣма			има
plurál¹	nom.	ти	та	тъı	*ji	*ja	*jě
	gen.	тѣхъ			ихъ
	dat.	тѣмъ			имъ
	akuz.	тъı	та	тъı	ѣ	ѧ	ѣ
	lok.	тѣхъ			ихъ
	instr.	тѣми			ими

• Ukazovací – odrážejí tři stupně vzdálenosti od mluvčího. Zájmeno сь, poukazuje na předmět blízký k mluvčímu, тъ na předmět vzdálený od mluvčího ale blízký k posluchači a онъ na předmět vzdálený od mluvčího i posluchače.[80] Původně jednoslabičné tvary nom. sg. m. сь, тъ jsou po zániku jerů vytlačovány tvary s připojeným zájmenem *jь (*sьjь → сєи, *tъjь → тои) či tvary zdvojenými (*sьsь → сєсь, *tъtъ → тот).[81][82]

• Přivlastňovací – jsou odvozena indoevropskou přivlastňovací příponou *-ios jednak od pronominálních základů *m-, *tw-, *sw- (tj. мои, твои, свои) a jednak od genitivních tvarů *nasъ, *vasъ (tj. нашь, вашь).[83]

• Tázací – jsou tvořena od základu *k- (např. каковъıи, какъıи, коликъıи, которъıи, къто, къıи, чии, чьто).[84] Tvary nominativu zájmena къто, чьто vznikly složením tvarů *kъ, *čь a zesilující částice *to. Obdobným způsobem vznikla zájmena къıи, чии připojením zájmena *jь.[85]

• Vztažná – mají dva synonymní typy tvoření. První typ zahrnuje zájmena od základu *j- s připojenou částicí *-že,[86] která mohou být dále rozšířena o částici *to (např. ижє, ижє то). Druhou skupinou jsou tvary od základu *k- (shodné s tázacími zájmeny), které mohou být rozšířeny o částici *že nebo *to (např. къто, къто жє, къто то).[84][87]

• Záporná – tvoří se rozšířením tvaru tázacího zájmena o částici *ni-, která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením. V raném období jsou tato zájmena dále provázena částicí *že (např. ничьто жє „nic“, ни на чьто жє „na nic“).[88][89]

• Neurčitá – ve významu libovolnosti se používají tvary shodné s tázacími zájmeny, které mohou být rozšířeny o částici *ljubo (např. къто любо „kdokoli“).[84][90] Ve významu vědomé neurčitosti se používají tvary tázacích zájmen s částicí *ně-, která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením (např. нѣкъто „kdosi“, нѣ къ комѹ „k někomu“).[91]

Podle významu a užití lze číslovky staré ruštiny rozdělit na základní, řadové, druhové a násobné. Často se zapisují pomocí cyrilských písmen opatřených titlem.[92]

• Základní – tvoří různorodou skupinu z hlediska tvarosloví i skladby; jejich přehled je uveden v tabulce:[93][94]

pořadí	cyril.	základní číslovka	pořadí	cyril.	základní číslovka
1	҃а	одинъ, -а, -о	20	҃к	дъва дєсѧтє
2	҃в	дъва, -ѣ, -ѣ	27	-	три дєсѧтє бєс трии[p. 2]
3	҃г	трьє, -и, -и	30	҃л	три дєсѧтє
4	҃д	чєтъıрє, -и, -и	40	҃м	чєтъıрє дєсѧтє/сорокъ
5	҃є	пѧть	50	҃н	пѧть дєсѧтъ
6	҃ѕ	шєсть	60	҃ѯ	шєсть дєсѧтъ
7	҃з	сємь	70	҃о	сємь дєсѧтъ
8	҃и	осмь	80	҃п	осмь дєсѧтъ
9	҃ѳ	дєвѧть	90	҃ч	дєвѧносъто
10	҃ı	дєсѧть	100	҃р	съто
15	є҃ı	пѧть на дєсѧтє	1000	҂а	тъıсѧчѧ

Číslovky одинъ, дъва a оба se skloňují podle tvrdého zájmenného vzoru (gen. одиного, дъвою, обою).[95] Číslovka дъва se může skloňovat také jako o-kmenové substantivum (gen. дъвѹ).[96] Nová koncovka nom.-akuz. duálu neuter -a začíná pronikat koncem 14. stol. (např. дъва лѣта).[72]

Skloňování číslovky трьє je nejčastěji i-kmenové. Kromě něj se používají též alternativní tvary v dat. /trьjьmъ/, akuz. /trьji/, lok. /trьjьchъ/ a instr. /trьjьmi/ vzniklé podle analogie s číslovkou чєтъıрє.[95] Samotná číslovka чєтъıрє má nepravidelné skloňování, částečně podle i-kmenové a částečně podle konsonantické deklinace.[97]

Číslovky 5-10 se chovají jako i-kmenová substantiva ženského rodu, která se shodují v rodě s rozvíjejícím přívlastkem (a zčásti též s příčestím perfekta):[98]

6 билъ моѧ – „6 mých veverek“ [dopis č. 754 – 14. stol.]

осьмь въıсѧгла – „osm /vojáků/ vyklouzlo“ [dopis č. 724 – 12. stol.]

Počítaný předmět stojí zpravidla v genitivu, nicméně již v nejstarším období lze najít případy, kdy se číslovka shoduje v pádě s počítaným předmětem:[99]

на дєсѧти гривнъ – „za deset hřiven“ [dopis č. 420 – 13. stol.]

40ми рѣзанами – „ohledně 40 rezan“ [dopis č. 247 – 11. stol.]

Číslovka дєсѧть zachovává v ustrnulých spojeních archaické tvary podle konsonantické deklinace a poukazuje na svou dřívější příslušnost mezi maskulina. Jedná se zejména o gen. sg. дєсѧтє v číselných výrazech pro poloviny desítek (např. полъ вътора дєсѧтє, полъ трєтьѧ дєсѧтє),[99] lok. sg. дєсѧтє ve spojení pro 11-19 (např. одинъ на дєсѧтє, дъва на дєсѧтє) a tvary nom. pl. дєсѧтє, gen. pl. дєсѧтъ ve složených tvarech desítek (např. чєтъıрє дєсѧтє, пѧть дєсѧтъ).[100]

Slovo сорокъ je ve významu čísla 40 doloženo poprvé v druhé polovině 12. stol.[101] a nadále si zachovává i původní význam měnové jednotky „svazek 40 sobolích kožešin“.[102] Číslovka съто patří mezi o-kmenová neutra (složené tvary дъвѣ сътѣ, три съта, пѧть сътъ apod.).[103] Do stejné skupiny patří také дєвѧносъто, doložené od druhé poloviny 12. stol.[104] Skloňování číslovky тъıсѧчѧ je jā-kmenové (složené tvary дъвѣ тъıсѧчи, три тъıсѧчѣ, пѧть тъıсѧчь apod.).[105]

• Dílové – tvoří zvláštní podskupinu číslovek základních.

Mezi nejpoužívanější patří полъ, половина, трєть a чєтвьрть. Číselné výrazy obsahující slovo полъ jsou značně rozšířeny na úkor složených číslovek označujících poloviny jednotek, desítek a stovek:[106]

поло трєтиıа рублѧ – „dva a půl ruble“ [dopis č. 689 – 14. stol.]

полъ пѧта дєсѧтє гривьнъ – „čtyřicet pět hřiven“ [dopis č. 902 – 12. stol.]

избіша ихъ полѹтора ста – „Zabili jich sto padesát.“ [Synodální rukopis: Novgorodský první letopis, 1142]

Číslovky vyššího počtu se odvozují příponou -ina, ale jsou doloženy řídce a zvl. s posunutým významem (např. чєтвьртина „¼ kádě“ /dutá míra/, осмина „⅛ kádě“, дєсѧтина „desátek“).[107]

• Řadové – adjektiva výhradně se složenými tvary (např. пьрвъıи, въторъıи, трєтии, чєтвьртъıи, пѧтъıи, шєстъıи, сємъıи, осмъıи, дєвѧтъıи, дєсѧтъıи). Pro číslovky druhé desítky se používají podobná spojení jako u základních číslovek (např. одинъıи на дєсѧтє, въторъıи на дєсѧтє).[100] S tvary jmennými se lze setkat pouze v ustrnulých spojeních.[99]

• Druhové – odvozují se od kmene číslovky příponou -er- a skloňují se jako adjektiva (např. чєтвєръ, пѧтєръ, шєстєръ, сємєръ, осмєръ, дєвѧтєръ, дєсѧтєръ). Výjimku tvoří tvary дъвои, обои, трои, které se touto příponou neodvozují a mají zájmennou flexi.[108]

• Násobné – tvoří se připojením tvaru -šьdy buď ke kmeni přes spojovací samohlásku (např. дъвошьдъı, тришьдъı, пѧтишьдъı, шєстишьдъı, сємишьдъı, осмишьдъı, дєвѧтишьдъı, дєсѧтишьдъı) nebo k nominativnímu tvaru základní číslovky (např. дъвашьдъı, чєтъıрєшьдъı). Mimo tento způsob tvoření stojí tvar одиною.[109][110]

Z hlediska morfologie rozlišují slovesa kmen prézentní a infinitivní. Prézentní kmen končí vždy souhláskou a kromě prézenta se od něj tvoří přechodník přítomný a imperativ. Ostatní tvary jsou tvořeny od kmene infinitivního, který může být zakončen souhláskou nebo (častěji) samohláskou.[111]

Podle prézentního kmene se slovesa dělí na atematická a tematická. U atematických sloves jsou koncovky prézentu připojeny bezprostředně ke kořeni. Ostatní slovesa jsou tematická, tj. mají kmenotvornou příponu.

Význam prézentu je těsně svázán s problematikou vidu. V staroruštině již samotné rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu prokazatelně existovalo, ačkoli zatím nemělo tak všeobecnou povahu, jako v současném jazyce. Mnohá slovesa (především bezpředponová) tak byla obouvidová a čistě vidové dvojice se nacházely teprve v procesu tvoření.[112]

Nejstarším způsobem tvoření dokonavého vidu byla prefixace, při které dávala předpona slovesu nový význam či významový odstín (např. казати → съказати).[113] Odvozování sekundárních imperfektiv se provádělo nejčastěji příponou -ъva- (např. съказати → съказъвати).[114][115] Sekundární imperfektiva na -jati pak byla tvořena od imperfekta sloves na -iti (např. промъıслити → промъıшлѧти).[116][117]

• Atematická slovesa tvoří prézens připojením koncovek -mь, -si, -tь, -vě, -ta, -ta, -my, -te, -jatь bezprostředně ke kořeni (v souladu s pravidly o kombinaci hlásek). Do této skupiny patří slovesa бъıти (kořen *es-), вѣдѣти (kořen *věd-), дати (kořen *dad-) a ѣсти (kořen *ěd-). Mezi atematické patří také knižní tvary slovesa имѣти (1. os. sg. имамь), kterým v dopisech odpovídají tvary tematické (1. os. sg. имѣю).[118][119]

Sloveso вѣдѣти je v korespondenci doloženo pouze v raném období a postupně je vytlačováno tematickým slovesem вѣдати (1. os. sg. вѣдаю).[118][120]

Tvary prézentu slovesa бъıти (1. os. sg. єсмь) ve funkci spony (a též pomocného slovesa perfekta vyjma 3. os. všech čísel) jsou příklonné a používají se pouze při nevyjádřeném podmětu.[76] Kromě nich existují plnopřízvučné tvary s významem „nacházet se, existovat“:[121]

чємѹ нє восолєши чєто ти єсємо водала ковати – „Proč neposíláš, co jsem ti dala vykovat?“ [dopis č. 644 – 12. stol.]

єсть градъ мєжу нобомъ и зємлєю – „Je město mezi nebem a zemí.“ [dopis č. 10 – 14. stol.]

• Tematická slovesa tvoří prézens připojením koncovek -u, -ši, -tь, -vě, -ta, -ta, -mъ, -te, -utь/-jatь ke kmeni, který může podléhat změnám. Přehled základních typů časování je uveden v tabulce:[122]

		atematická slovesa				tematická slovesa
		бъıти	вѣдѣти	дати	ѣсти	I. časování	II. časování
singulár	1. os.	єсмь	вѣдѣ	дамь	ѣмь	вєдѹ	хожю
	2. os.¹	єси	вѣси	даси	ѣси	вєдєши	ходиши
	3. os.²	єсть	вѣсть	дасть	ѣсть	вєдєть	ходить
duál	1. os.	єсвѣ	вѣвѣ	давѣ	ѣвѣ	вєдєвѣ	ходивѣ
	2.-3. os.	єста	вѣста	даста	ѣста	вєдєта	ходита
plurál	1. os.	єсмъı	вѣмъı	дамъı	ѣмъı	вєдємъ	ходимъ
	2. os.	єстє	вѣстє	дастє	ѣстє	вєдєтє	ходитє
	3. os.²	сѫть	вѣдѧть	дадѧть	ѣдѧть	вєдѹть	ходѧть

¹ Nová tematická koncovka 2. os. sg. -šь se začíná objevovat od druhé poloviny 12. stol.[123] Koncem pozdního období proniká i do odpovídajících atematických tvarů (např. даси → дашь).[124]

² V dopisech se vyskytují též tvary bez -tь / -stь (např. є, ходѧ).[124]

Organizace a funkce systému staroruských minulých časů není v úplnosti jasná a jejím nejdiskutovanějším problémem je, jakého postavení nabyly prosté minulé časy – aorist a imperfektum. V 11.–13. stol je na Rusi možné předpokládat stav, kdy aorist sice chybí v hovorovém jazyce, ale běžně se používá v knižním stylu a mluvčí mu bez obtíží rozumějí. Tento stav později zaniká v souvislosti s tím, jak mizí pasivní znalost aoristu. Týž vývoj, avšak dříve završený, lze předpokládat i pro imperfektum.[125]

• Aorist je prostý minulý čas, užívaný zvláště v knižním jazyce. V živé řeči se zachovaly pouze aoristové tvary slovesa бъıти jako součást podmiňovacího způsobu.[126] Podle zakončení infinitivního kmene se rozlišují dva základní typy tvoření:[127]

		zakončení inf. kmene
		souhláska	samohláska
singulár	1. os.	нєсохъ	кѹпихъ
	2.-3. os.	нєсє	кѹпи
duál	1. os.	нєсоховѣ	кѹпиховѣ
	2.-3. os.	нєсоста	кѹписта
plurál	1. os.	нєсохомъ	кѹпихомъ
	2. os.	нєсостє	кѹпистє
	3. os.	нєсошѧ	кѹпишѧ

• Imperfektum je prostý minulý čas, užívaný výhradně v knižním jazyce. Vlivem stažení skupiny -ēa- → -'a- došlo k značnému zjednodušení distribuce jeho koncovek. Od této sjednocené skupiny se tak odlišují pouze kmeny s příponou -a- (ve staženém tvaru -aa- → -a-):[128]

		zakončení inf. kmene
		na -a-	jiné
singulár	1. os.	зъвахъ	видѧхъ
	2.-3. os.	зъвашє	видѧшє
duál	1. os.	зъваховѣ	видѧховѣ
	2.-3. os.	зъваста	видѧста
plurál	1. os.	зъвахомъ	видѧхомъ
	2. os.	зъвастє	видѧстє
	3. os.	зъвахѹ	видѧхѹ

• Perfektum je opisný minulý čas, který původně označoval v současnosti platný stav vzešlý z děje v minulosti. V hovorovém jazyce se z něj stal univerzální tvar minulého času. Tvar perfekta sestává z pomocného slovesa бъıти v přítomném čase, jež se fakticky používá pouze při nevyjádřeném podmětu v 1. a 2. os., a z příčestí perfekta. Zajímavé je, že v původním významu vystupuje perfektum velice zřídka v knižních textech; tam nejčastěji označuje stav minulý, vzešlý z jiného děje v minulosti (tj. pluskvamperfektum).[129]

• Pluskvamperfektum je opisný minulý čas, sestávající z perfekta slovesa бъıти a příčestí perfekta, který původně sloužil k vyjádření předčasnosti v minulosti. V tomto původním významu se používá pouze v knižním jazyce, kde mu konkuruje perfektum. V hovorové řeči pak označuje událost v minulosti jako takovou, bez vazby na přítomnost. Konkrétně se může jednat o události, které se staly včera (a ne dnes), loni (a ne letos), dávno (a ne nyní). Zároveň chybí sémantický element vyjadřující předčasnost vůči jiné události v minulosti.[130]

Tvary imperativu se tvoří od prézentního kmene. Příponou -ě-, se tvoří imperativ od sloves I. časování s kmenem zakončeným na tvrdou souhlásku. Přípona -i- se používá u sloves II. časování a sloves I. časování, jejichž kmen je zakončen měkkou souhláskou. Diftongický původ těchto přípon způsobuje změnu kmene zakončeného velárou -k-,-g-,-ch- → -c-,-z-,-s- (např. pomogu → pomozi).[131]

Pro jednotné číslo obvykle existuje jeden společný tvar na -i. Pouze několik málo sloves (zvl. atematických) si zde uchovává zvláštní tvar imperativu na -(ž)ь.[131]

¹ Koncové -i odpadá od kmenů zakončených na -j- nejpozději počátkem 12. stol. Není-li pod přízvukem, začíná koncem tohoto stol. odpadat i jinde.[123]

Tvary přechodníků jsou považovány za nesklonné a shodují se s řídícím jménem v čísle a rodě. Koncem raného období však dochází k oslabování shody a v pozdním období zůstává pouze tvar sg. m. pro všechny osoby i čísla.[132]

• Přechodník přítomný je prostředkem k vyjádření současnosti dvou dějů. Tvoří se od prézentního kmene koncovkami -a, -uči, -uče (např. мога, могѹчи, могѹчє), v měkké variantě -ja, -jači, -jače (např. ходѧ, ходѧчи, ходѧчє):

а нъıнѣ водѧ новѹю жєнѹ а мънѣ нє въдасть ничьто жє – „A nyní si bere novou ženu a mně nedá nic.“ [dopis č. 9 – 12. stol.]

• Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým. Tvoří se od infinitivního kmene koncovkami -ъ, -ъši, -ъše (прошьдъ, прошьдъши, прошьдъшє), které mají před samohláskou hiátové -v- (např. бъıвъ, бъıвъши, бъıвъшє):

продавъшє дворъ идитє жє сѣмо – „Prodejte dvůr a pojďte sem.“ [dopis č. 424 – 12. stol.]

• Příčestí činné (perfekta) tvoří nedílnou součást složených minulých časů a kondicionálu. Odvozuje se příponou -l- od infinitivního kmene a shoduje se s podmětem v čísle a rodě (sg. m. пришьлъ, sg. f. пришьла, pl. m. пришьли apod.):

а пришьла єсвѣ оли звонили – „A přišli jsme, když zvonili.“ [dopis č. 605 – 12. stol.]

• Příčestí trpné slouží k tvoření opisného pasiva. Odvozuje se příponou -n- nebo -t- od infinitivního kmene a shoduje se s podmětem v čísle a rodě (např. положєнъ, възѧтъ):

воскѹ кѹплєнъı 3 пи – „Vosku jsou koupeny 3 kapi.“ [dopis č. 439 – 13. stol.]

Od uvedených participiálních tvarů lze tvořit přídavná jména slovesná (např. мога → могѹчии, бъıвъ → бъıвъшии, дѣланъ → дѣланъıи).[132]

Přívlastek může zaujímat postavení jak před řídícím jménem, tak za ním.[133] Vznik případné mnohoznačnosti je přitom výrazně omezen pravidly tzv. opakování předložek, podle nichž se předložka opakuje před všemi shodnými přívlastky, ale nikdy se jí neužívá po přívlastku v kontaktní prepozici před řídícím jménem:[134][135]

ѹ моєго рода – „u mého příbuzného“ [dopis č. 748 – 12. stol.]

ко посадникѹ ко вьликомѹ – „k velkému posadnikovi“ [dopis č. 831 – 12. stol.]

за оцимомъ за моимъ за смєномъ – „ve vlastnictví mého otčíma Semjona“ [závěť Matfeje Vasiljeviče – 15. stol.]

Výjimku tvoří přivlastňovací a ukazovací zájmena, která mohou stát bez předložky také v kontaktní postpozici. Předložka se zpravidla neopakuje ani před neshodným přívlastkem.[136]

Často se lze setkat s případy, kdy je slovní spojení roztržené – dovnitř je vklíněno slovo (či skupina slov) na slovním spojení nezávislé. Nejčastější příčina narušení projektivity je spojena s působením Wackernagelova zákona. Mezi první a druhou taktovou skupinu jsou čistě mechanicky vsouvány příklonky bez ohledu na to, zda mezi nimi existuje syntaktická vazba nebo ne:[137]

мънога жє въı лѣта – „Mnohá léta vám!“ [dopis č. 503 – 12. stol.]

свѧтославъ жє ти ѡлговичь нє надоби – „Nepotřebuješ Svjatoslava Olgoviče!“ [Ipaťjevský letopis: Kyjevský letopis, 1151]

Podle zachovávání Wackernagelova zákona lze příklonky rozdělit na dvě skupiny:[138]

• silné – dodržují Wackernagelův zákon i za cenu narušení principu členské sounáležitosti (жє, ли, бо, ти, бъı).
• slabé – odchylky od Wackernagelova zákona jsou poměrně časté (zájmena v dat., zájmena v akuz., prézens slovesa бъıти):

	singulár		duál		plurál		zvratné
	1. os.	2. os.	1. os.	2. os.	1. os.	2. os.
nominativ	єсмь	єси	єсвѣ	єста	єсмъı	єстє	—
dativ	ми	ти	на	ва	нъı	въı	си
akuzativ	мѧ	тѧ	на	ва	нъı	въı	сѧ

Příklonné tvary pro 3. os. byly vytvořeny ze starých akuzativních tvarů zájmena *jь, které rozlišuje rod. Plnopřízvučnou funkci zde přebraly původní tvary genitivu.[139]

V průběhu staletí došlo k vytlačení slabých příklonek plnopřízvučnými tvary. Již v předhistorické době se v částici změnilo zvratné zájmeno си, které je ve své původní funkci doloženo velmi řídce.[77] V brzké době začíná též velmi pozvolný proces připojování zájmena сѧ k řídícímu slovesu, který je však dokončen teprve v 17. stol.[140]

V 11.-12. stol. začaly z jazyka mizet příklonky dativu plurálu a duálu patrně kvůli homonymii s akuzativními tvary. Během 13. stol. zanikají zájmenné příklonky v plurálu a duálu.[141] Od 14.-15. stol. přestávají mít oporu v živém jazyce i příklonná zájmena v singuláru a začínají být vnímána jako knižní prvky. Úplný zánik těchto příklonek nastal v 17. stol.[142] Přibližně ve stejné době vymizely z jazyka také příklonné tvary prézentu slovesa бъıти.[143]

Projektivita konstrukcí bývá nezřídka narušena i v jiných případech, zvláště ve spojení podstatného jména a jeho upřesnění:[144]

а съıнъ посади новѣгородѣ всѣволода на столѣ – „A syna Vsevoloda dosadil na stolec v Novgorodě.“ [Synodální rukopis: Novgorodský první letopis, 1117]

възєми ѹ тимощє одинѹ на дєсѧтѣ гривьнѹ ѹ въицина шѹрина – „Vezmi od Timošky, Vojcinova švagra, jedenáct hřiven.“ [dopis č. 78 – 12. stol.]

Ani zde se nejedná o anomální jev. Princip projektivity je normou knižního jazyka, zatímco hovorová řeč dává obvykle přednost jinému principu – na začátku hlavní část sdělení, potom upřesnění.[145]

• DERKSEN, Rick. Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon. Leiden: Brill, 2008. 726 s. ISBN 978-90-04-15504-6. (anglicky)
• DURNOVO, Nikolaj Nikolajevič. Izbrannye raboty po istorii russkogo jazyka. Moskva: Jazyki slavjanskoj kultury, 2000. 811 s. ISBN 5-7859-0097-1. (rusky)
• DYBO, Vladimir Antonovič. Slavjanskaja akcentologija: Opyt rekonstrukcii sistemy akcentnych paradigm v praslavjanskom. Moskva: Nauka, 1981. 272 s. (rusky)
• FILIN, Fedot Petrovič. Problemy istoričeskoj leksikologii russkogo jazyka. Voprosy jazykoznanija. 1981, čís. 5, s. 3–16. (rusky)
• GORŠKOVA, Klavdija Vasiljevna; CHABURGAJEV, Georgij Aleksandrovič. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. Moskva: Vysšaja škola, 1981. 359 s. (rusky)
• GRICKEVIČ, Julija Nikolajevna. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka: posobije dlja studentov zaočnogo otdelenija. Pskov: PGPI im. S. M. Kirova, 2003. 100 s. ISBN 5-87854-237-4. (rusky)
• CHABURGAJEV, Georgij Aleksandrovič. Stanovlenie russkogo jazyka. Moskva: Vysšaja škola, 1980. 191 s. (rusky)
• IVANOV, Vjačeslav Vsevolodovič. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. 3. vyd. Moskva: Prosveščenie, 1990. 400 s. ISBN 5-09-000910-4. (rusky)
• IVANOVA, T. A. Ob azbuke na stene sofijskogo sobora v Kieve. Voprosy jazykoznanija. 1972, čís. 3, s. 118–122. (rusky)
• JANIN, Valentin Lavrenťjevič. Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře. Překlad Jitka Komendová. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2007. 378 s. ISBN 978-80-86818-47-4. (česky)
• KRIVKO, Roman Nikolajevič. Drevnerusskaja orfografija XI - načala XII veka v svete supersegmentnych tembrovych oppozicij. Voprosy jazykoznanija. 1998, čís. 8, s. 60–78. (rusky)
• LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1987. 266 s. (česky)
• MALKOVA, O. V. Imelo li mesto vtoričnoe smjagčenie soglasnych pered [e], [i] v dialektach južnoj zony drevnerusskogo jazyka?. Voprosy jazykoznanija. 1980, čís. 6, s. 76–88. (rusky)
• MALKOVA, O. V. K istorii obrazovanija vostočnoslavjanskich jazykov. Voprosy jazykoznanija. 1984, čís. 4, s. 45–57. (rusky)
• MICHEJEV, Savva Michajlovič. 22 drevnerusskich glagoličeskich nadpisi-graffiti XI-XII vekov iz Novgoroda. Slovo. 2012, čís. 62, s. 63–99. (rusky)
• NAZAROVA, T. V. Akaňje v ukrainskich govorach. Moskva: Nauka, 1977. 211 s. (rusky)
• NIKOLAJEV, Sergej Lvovič. Sledy osobennostej vostočnoslavjanskich plemennych dialektov v sovremennych velikorusskich govorach. I. Kriviči. In: IVANOV, Vjačeslav Vsevolodovič. Balto-slavjanskije issledovanija 1986. Moskva: Nauka, 1988. S. 115–154. (rusky)
• NIKOLAJEV, Sergej Lvovič. Ranneje dialektnoje členenie i vnešnie svjazi vostočnoslavjanskich dialektov. Voprosy jazykoznanija. 1994, čís. 3, s. 23–49. (rusky)
• SCHRAMM, Gottfried. Altrusslands Anfang. Historische Schlüsse aus Namen, Wörtern und Texten zum 9. und 10. Jahrhundert. Freiburg im Breisgau: Rombach, 2002. 569 s. ISBN 978-3793092681. (německy)
• Slovar drevnerusskogo jazyka (XI - XIV vv.). Tom I-X. Redakce R. I. Avanesov, I. S. Uluchanov, V. B. Krysko. Moskva: Russkij jazyk, 1988-2013. (rusky)
• STANG, Christian. Slavonic accentuation. Oslo: Universitetsforlaget, 1957. 194 s. ISBN 978-82-00-06078-9. (anglicky)
• ŠACHMATOV, Aleksej Aleksandrovič. Istoričeskaja morfologia russkogo jazyka. Moskva: Učpedgiz, 1957. 401 s. (rusky)
• ŠAULSKIJ, Jevgenij Valerjevič; KŇAZEV, Sergej Vladimirovič. Russkaja dialektologija: fonetika. Moskva: PGPI im. S. M. Kirova, 2006. 20 s. (rusky)
• ŠILOV, Aleksej Lvovič. Pribaltijsko-finskaja leksika i vostočnoslavjanskoje jazykoznanie. Voprosy jazykoznanija. 2005, čís. 2, s. 7–28. (rusky)
• TRUBAČOV, Oleg Nikolajevič. V poiskach jedinstva. 3. vyd. Moskva: Nauka, 2005. 286 s. ISBN 5-02-033259-3. (rusky)
• VASMER, Max. Russisches etymologisches Wörterbuch. Bd I-III. Heidelberg: Winter, 1953-1958. (německy)
• VEČERKA, Radoslav. Altkirchenslavische Syntax. Bd I-IV. Freiburg i. Br.: U. W. Weiher, 1989-2002. (německy)
• WORTH, Dean S. Očerki po russkij filologii. Překlad K. K. Bogatyrjov. Moskva: Indrik, 2006. 432 s. ISBN 5-85759-362-X. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Protivopostavlenie otnositelnych i voprositelnych mestoimenij v drevnerusskom. In: IVANOV, Vjačeslav Vsevolodovič. Balto-slavjanskije issledovanija 1980. Moskva: Nauka, 1981. S. 89–107. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Ot praslavjanskoj akcentuacii k russkoj. Moskva: Nauka, 1985. 428 s. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Merilo Pravednoe XIV veka kak akcentologičeskij istočnik. München: Otto Sagner, 1990. 183 s. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič; JANIN, Valentin Lavrenťjevič. Novgorodskij kodeks pervoj četverti XI v. – drevnejšaja kniga Rusi. Voprosy jazykoznanija. 2001, čís. 5, s. 3–25. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnejšaja kirilličeskaja azbuka. Voprosy jazykoznanija. 2003, čís. 2, s. 3–31. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnenovgorodskij dialekt. 2. vyd. Moskva: Jazyki slavjanskich kultur, 2004. 872 s. ISBN 5-94457-165-9. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič; JANIN, Valentin Lavrenťjevič. Beresťanyje gramoty iz novgorodskich raskopok 2006 g.. Voprosy jazykoznanija. 2007, čís. 3, s. 3–10. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnerusskie enklitiki. Moskva: Jazyki slavjanskich kultur, 2008. 280 s. ISBN 978-5-9551-0232-0. (rusky)
• ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnerusskij i starovelikorusskij slovar ukazatel (XIV-XVII vv.). Moskva: Jazyki slavjanskich kultur, 2011. 352 s. ISBN 978-5-9551-0377-8. (rusky)

• Kyjevská Rus
• Staronovgorodský dialekt

• Obrázky, zvuky či videa k tématu staroruština na Wikimedia Commons