Přípona (mluvnice)

Pojmem přípona se v lingvistice označuje jednotlivý afix, který se nachází ve slově, za kořenem slova, nejde-li o další kořen slova nebo o koncovku. Jde o synonymum k termínu derivativní sufix. Koncovkou se pak nazývá zejména ta část na konci slova, která se přidává nebo ubírá v jednotlivých tvarech při ohýbání (skloňování nebo časování) slova (flektivní sufix).

Pomocí přípony lze odvozovat slova, například měnit slovní druh. Volbou přípony lze v češtině jemně odstínit význam slova, např. rozlišit slova dřevní, dřevitý, dřevnatý, dřevěný, dřevný, slovesný vid, zdrobňovat a podobně.

Přípon, podobně jako předpon, může být v jednom slově i více za sebou. Příklady lze hledat mezi nejdelšími českými slovy: nejneobhospodařovávatelnějšími, nejnevykrystalizovávatelnějšími či nejnerestrukturalizovávatelnějšími. Přípona -ovat vyjadřuje činnost odvozením slovesa z podstatného jména, -ovávat systematickou, opakovanou činnost, -tel- označuje způsobilost objektu strpět činnost, -ější je přípona druhého stupně přídavného jména.

Označení přípona se nepoužívá jen v přirozených jazycích, ale i v umělých kódech. Přípona souboru je závěrečná část názvu počítačového souboru, popisující jeho typ. Příponou se také někdy nazývá označení domény nejvyššího řádu na konci internetové adresy. Přirozené jazykové koncovky přídavných jmen využil Vojtěch Šafařík v jedinečném českém umělém názvoslovném systému oxidů.