Rutenština

Soudobý název byl руски езыкъ – ruski ezyk, čili „ruský/rusínský jazyk“. V některých textech se označuje jako prosta(ja) mova, čili „jednoduchý jazyk“. Zejména litevské a anglofonní texty jazyk od 20. století nazývají rutenština/rusínština (angl. „Ruthenian“ podle soudobého historického latinského ekvivalentu tehdejšího výrazu „ruski“ – ruský/rusínský).

Na Ukrajině je dnes někdy nazýván staroukrajinština.

V běloruské historiographie nazýván "старабеларуская мова" – staroběloruština.

V Rusku je "западнорусский" – západnoruština.

Jak se postupně východní Evropa osvobodila ve 14. století zpod tatarské okupace, nárokovala si čtyři knížata titul velkovévody nad územím. Dva z nich si začali připojovat další východoslovanská území, jeden sídlil v Moskvě, druhý ve Vilniusu. Tyto aktivity měly za následek vznik dvou hlavních států – Moskevského velkoknížectví (z něho se později vyvinulo Rusko) a Litevského velkoknížectví (pokrývalo přibližně území dnešního Běloruska, Ukrajiny a Litvy, později se spojilo s Polskem za vzniku Polsko-litevské unie). V obou státech se navázalo na používání literárního jazyka Kyjevské Rusi, ale (za podpory resp. inspirace polštinou na západě a církevněslovanského vlivu na východě) se vyvinuly dva odlišné jazyky: staroběloruština v Litvě (nadále úřední, nikoliv litevština) a ruština v Moskevské Rusi.

Od vzniku Lublinské unie v roce 1569 se jižní území Litevského velkoknížectví (dnešní Ukrajina) dostala pod přímou správu polské koruny, zatímco sever (dnešní Bělorusko a Litva) si udržel samosprávu. Mělo to za následek rozdíly týkající se statusu staroběloruštiny jako úředního jazyka a velikosti polského vlivu na tento jazyk. Ačkoliv se v obou částech unie obývaných východními Slovany staroběloruština dostala na úroveň lingua francy, byla stále častěji nahrazována polštinou jako jazykem literatury, náboženství a úředních dokumentů, avšak status státního jazyka si zachovala až do roku 1699.

Se začátkem romantismu v 19. století vystoupily do popředí běloruština a ukrajinština, které se vyvinuly z nářečí staré běloruštiny. Mezitím si ruština udržela část vyššího církevněslovanskýého slovníku, takže v současnosti jsou nejvýraznější lexikální rozdíly mezi ruštinou na jedné straně a běloruštinou a ukrajinštinou na druhé straně – ve větším počtu církevněslovanských prvků v ruštině a polonismů v ukrajinštině a běloruštině.

Přerušení literární tradice bylo obzvláště drastické u běloruštiny: v Polsko-litevské unii polština rozsáhle nahrazovala starou běloruštinu v administrativě a literatuře. K tomu během třináctileté války s Moskvou (1654–1667) bylo přibližně 50% Bělorusů vyvražděno. Města a školství byly zničeny. Od té doby běloruština přežívala pouze jako venkovský hovorový jazyk bez písemné literární tradice až do poloviny 19. století.

Na rozdíl od Bělorusů a ostatních Ukrajinců, západní Ukrajinci, kteří žili v Rakousko-Uhersku, si udržovali nejen jméno Ukrajinci a Rusíni, ale měli mnohem více církevněslovanských prvků v jazyce.

Od roku 1800 se ze staroběloruského jazyka vyvinuly tři současné jazyky: běloruština, ukrajinština a rusínština.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stará bieloruština na slovenské Wikipedii.

• Kyjevská Rus
• Staroruština

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rutenština na Wikimedia Commons