Václav Flajšhans

Narodil se v Praze na Malé Straně jako první ze tří dětí v česko-německé rodině tkalce a hudebníka Fridricha Fleischhanse a Ludmily, rozené Štolbové[1] V letech 1885–1890 vystudoval českou a klasickou filologii na Filosofické fakultě české univerzity v Praze, roku 1894 získal titul doktora za disertaci o Josefu Dobrovském.[2] Byl žákem a následovníkem českého jazykovědce Jana Gebauera. Od roku 1894 učil jako suplent na reálném a vyšším gymnáziu v Praze II. - Křemencově ulici, kde byl 15. listopadu roku 1906 potvrzen jako profesor[3]. Podle jiného zdroje v letech 1897–1898 učil na gymnáziu v Truhlářské ulici a dále až do roku 1919 na gymnáziu na Vinohradech.[4] Roku 1900 byl zvolen členem třetí, jazykovědné třídy České akademie věd a umění (ČAVU) a roku 1901 se stal členem Královské české společnosti nauk (KČSN). Několikrát zasáhl do boje o Rukopisy, nejprve roku 1896 obhajobou z gramatického a lexikálního hlediska, později se však připojil k jejich odpůrcům.[5]

Udržoval korespondenci s historikem F. M. Bartošem, básníkem Petrem Bezručem, literárním historikem a politikem Albertem Pražákem, literátem F. X. Šaldou, politikem a knihovníkem Zdeňkem Tobolkou a dalšími současníky zejména z literárních, jazykovědných či historických kruhů.[6]

Flajšhans podnikl několik studijních cest do zahraničí. Ve Skandinávii navštívil švédská univerzitní města Lund a Stockholm, Helsinky ve Finsku a Viborg v Dánsku. v roce 1899 navštívil město Kostnice v Německu. V tamějších knihovnách studoval dokumenty bohemikálního charakteru, po návratu do Čech výsledky své práce publikoval v odborném tisku.[7] Na pětiměsíční cestě po Rusku v roce 1906 pobyl například v Petrohradu.[8]

V letech 1921–1932 pracoval jako samostatný knihovník v knihovně ČAVU, kterou ve zprávě prezidentovi z roku 1921 popsal následovně: "Dne 1. května 1921 Knihovna Akademie nejen nevyhovovala ani nejmírnějším požadavkům knihovny ve Zlámané Lhotě, nýbrž přímo poškozovala ideální a hmotné zájmy národa."[9] Flajšhans kvůli řadě problémů, se kterými se knihovna potýkala, navrhl komplexní reformu. Zasloužil se o reorganizaci fondu po fyzické i obsahové stránce, zavedl řadu technicko-organizačních opatření (vazby publikací, žádankové formuláře, výpůjční lístky apod.), doporučil založit přírůstkový seznam. Za jeho působení došlo k významnému rozšíření spolupráce s vědeckými institucemi v zahraničí, na jejímž základě bylo možné získávat řadu odborných publikací formou výměny.

V roce 1932 své působení v knihovně ukončil a o rok později se členství v ČAVU vzdal.[4]

Zemřel roku 1950 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.

Flajšhansovo velmi rozsáhlé dílo zahrnuje – vedle mnoha odborných i popularizačních článků a příspěvků pro Ottův slovník naučný – práce jazykovědné, literárně historické a zejména vydavatelské. Přispíval do časopisů Naše řeč, Osvěta (literárně historickými statěmi) a do Národních listů, kde vycházely jeho fejetony pedagogické a badatelské povahy.[10][11] Mezi jeho nejvýznamnější práce patří:

• Počátky literární činnosti J. Dobrovského (1895) – disertace
• Podrobný seznam slov Rukopisu Královedvorského (Wiesner, 1897)
• Písemnictví české slovem i obrazem od nejdávnějších dob až po naše časy (1901) [12]
• Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého (1903) [13]
• Svatopluk Čech (1906) [14]
• Česká přísloví (2 sv., 1911–1913)
• Václava Hájka z Libočan Kronika česká (4 sv., 1918–1933)
• Česká kronika tak řečeného Dalimila (1920) [15]
• Modrý abbé (Melantrich, 1922)
• Náš jazyk mateřský. Dějiny češtiny a slovenčiny (1924)
• Klaret a jeho družina (2 sv., 1926 a 1928)

Soustavně se zabýval životem a dílem Jana Husa, sepsal na 150 článků a knih o Husovi[7] a vydával také jeho spisy:

• Literární činnost M. Jana Husi (1900) [16]
• Mistra Jana Husi sebrané spisy (1900–1911) [17] [18] [19] [20] [21]
• Spisy M. Jana Husi (1903–1908) [22]
• Hus - jeho život a dílo (1905) [23]
• Mistr Jan, řečený Hus z Husince (1915) [24]
• Mistr Jan Hus a český národ (1915)
• Mag. Io. Hus sermones in Bethlehem (1938–1947) [25] [26] [27] [28] [29] [30]

• V roce 1894 se oženil s Jindřiškou Flajšhansovou, rozenou Kakšovou (1868–1931), s níž měl tři děti.[3]. Manželka byla aktivní v ženském emancipačním hnutí, od roku 1910 zastávala funkci starostky Ženského výrobního spolku, byla redaktorkou Ženských listů a zasloužila se o vznik pomníku Elišky Krásnohorské.[31] Osud nejstaršího syn Václava (* 1896) není znám. Mladší syn Jan Flajšhans (̽narozen 1901) byl knihovníkem v Knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Dcera Jindřiška Hušková-Flajšhansová (1898–1980) se stala filoložkou. Specializovala se na rumunštinu, od roku 1968 působila jako profesorka na Univerzitě Komenského v Bratislavě.[32]