Sanskrt

Sanskrt má původ v indoárijštině, ta zase v praindoíránštině a ta v praindoevropštině, ve všech případech se jedná o hypotetické prajazyky rekonstruované metodami historické lingvistiky. Nejstarší zaznamenanou formou sanskrtu je védský sanskrt, v němž byly zaznamenány posvátné texty védského náboženství, tedy především sanhity: Rgvéd, Sámavéd, Jadžurvéd a Atharvavéd, ale také bráhmany , áranjaky a starší upanišady. Védský sanskrt patří mezi nejstarší známé indoevropské jazyky a jeho vznik lze klást nejpozději do doby v 18. století př. n. l., kdy již muselo proběhnout jeho oddělení od íránské avestánštiny. Vznik Rgvédu, nejstaršího díla v tomto jazyce bývá kladen zpravidla do 15. až 10. století př. n. l., tento text byl poté přechováván v ústní podobě a v 7. století př. n. l. editován. V 6. až 4. století př. n. l. byl védský sanskrt nahrazen sanskrtem klasickým.[4]

Védský sanskrt se liší od klasického sanskrtu [5] tím samým způsobem, jako se liší homérovská řečtina od řečtiny klasické [6] .

Z pozdější podoby sanskrtu, tím, že zmizel z védského sanskrtu konjunktiv, se vyvinul předklasický sanskrt – v letech 500 až 400 př. n. l. Toto je sanskrt, jehož gramatická pravidla popsal Pánini s tak nesmírnou přesností ve spisu zvaném Aštádhjájí, že jeho pravidla platí až dodnes a jsou považována za nejpřesnější gramatická pravidla. Pánini v tomto spisu popisuje jak fonologii, tak i gramatiku védských hymnů.

Z období kolem roku 300 př. n. l. se datují první dochované písemné záznamy v tzv. prákrtech. Jedná se zejména o Ašókovy skalní a sloupové nápisy. Dokládají, že indoárijské jazyky se už v této době vyvinuly do podoby poměrně vzdálené sanskrtu a rozrůznily se přinejmenším do různých dialektů. Z těchto dialektů později vznikají moderní řeči jako hindština, paňdžábština a bengálština. Přesto trvá ještě dlouho – až do roku 1900 n. l., než tyto řeči vytlačí sanskrt z literatury.

Ve spisu Mahábhášja, který sepsal Pataňdžali v roce 200 př. n. l., který je komentářem Pániniho gramatických a fonetických pravidel, dokázal, že sanskrt je pořád ještě živá řeč, ale že dialekty odvozené z prákrtů tuto řeč zdeformovaly a že je nutná náprava a tím nutnost určitého gramatického pořádku. Toto dalo vzniknout klasickému sanskrtu a z této doby pochází termín sanskrtam (někdy samskrtam), což v češtině znamená dokonale složený.

Od začátku našeho letopočtu se sanskrt nepoužívá v běžné řeči, ale stává se jen řečí kulturní a náboženskou, aniž by měl přímé spojení s mluvenou řečí. Toto trvá až do 14. století, kdy tzv. neo-indické řeči, které se vyvinuly z prákrtů začínají dominovat a které nakonec v 19. století sanskrt jako literární řeč zcela vytlačí.

Pro akademické účely (převážně mimo Indii) se pro sanskrt užívá vedle dévanágarí také odborná transliterace latinkou obohacenou o speciální diakritická znaménka.

V současnosti jsou nejrozšířenější dva velmi podobné typy transliterace:

• standard ISO 15919 určený pro reprezentaci většího množství indických jazyků, které používají dévanágarí a příbuzná písma;
• standard International Alphabet of Sanskrit Transliteration (IAST), který používá jednodušší sadu diakritických znamének.

Historicky se způsob přepisu vyvíjel a zejména ve starší literatuře lze narazit na různé další varianty.

Jak je vidět z přehledu, dnes běžný český přepis sanskrtu nerozlišuje v řadě párů hlásek, zejména retroflexní hlásky od dentál (tedy například <t> pro transliteraci souhlásky v ट i त ). Používá se pro zápis jednotlivých přejatých slov, ale pro přepis delších textů není vhodný právě pro tuto nejednoznačnost.

Velká a malá písmena se v dévanágarí nerozlišují a proto se nepoužívají velká písmena ani v transliteraci delších souvislých textů. Ve vědeckých textech se ale mohou používat velká písmena v přepisu jednotlivých jmen a názvů.

Tradiční seznam hlásek sanskrtu (varna-samámnája) má 46 (někdy se uvádí 47) položek v pevně daném pořadí podle způsobu a místa vyslovování.

1. samohlásky:[7] a, ā, i, ī, u, ū, r̥, r̥̄, l̥, (l̥̄),[8] e, ai, o, au;
2. velární[9] okluzivy: k, kh, g, gh, ṅ;
3. palatální okluzivy:[10] c, ch, j, jh, ñ;
4. retroflexní[11] okluzivy: ṭ, ṭh, ḍ, ḍh, ṇ;
5. dentální okluzivy: t, th, d, dh, n;
6. bilabiální okluzivy: p, ph, b, bh, m;
7. polovokály:[12] y, r, l, v;
8. sykavky: ś, ṣ, s;
9. hláska h.

Dále existují dvě hlásky, které se vyskytují pouze na konci slabiky po samohlásce: ṁ (anusvára), ḥ (visarga).

Samohlásky a polovokály mohly být v určitých případech nazalizované. K přepisu nazalizace předchozí samohlásky nebo následující souhlásky se používá m̐ (čandrabindu, anunásika).

Tento přehled není zcela vyčerpávající. V recitaci konkrétních, zejména védských textů se vyskytují další hlásky.

Tradice pokládala fonetiku (šikšá) za jednu z pomocných věd při studiu Véd (védánga). Texty popisující výslovnost jednotlivých védských textů (žánr označovaný výrazem prátišákhja) dokumentují mimo jiné výslovnost jednotlivých hlásek a lze je datovat do doby 500-150 před n. l.[13] Jejich informace můžeme porovnávat s pozdějším vývojem těchto hlásek v indoárijských jazycích a také s tradiční výslovností sanskrtu v dnešní Indii. S ohledem na to můžeme rekonstruovat výslovnost jednotlivých hlásek následovně:

• Samohlásky se běžně rozlišují krátké a dlouhé; dlouhá varianta se v transliteraci vyznačuje vodorovnou čárkou nad písmenem. Kromě krátkých (hrasva) a dlouhých (dírgha) existuje i velmi dlouhá varianta vokálu (pluta) odlišovaná ve védských textech.
• Samohlásky a, ā se od sebe lišily nejen délkou, ale také stupněm otevřenosti. Krátké a se vyslovovalo zavřenější, jako [ə].
• "Samohlásky" r̥, r̥̄, l̥, (l̥̄) jsou vlastně slabičné likvidy, opět v párech krátké a dlouhé. Pokud můžeme věřit starým textům, slabičné l̥ se místem výslovnosti nelišilo od neslabičného l. V případě slabičného r̥ je situace složitější, tradičně se mu přisuzovala velární nebo retroflexní výslovnost, někdy se tento popis interpretuje jako výslovnost uvulární.[14] Dnešní výslovnost r̥ v Indii je v závislosti na konkrétní geografické oblasti /ri/ nebo /ru/, podobně se místo l̥ vyslovuje /lri/ apod.
• Hlásky e, ai, o, au se tradičně označují jako dvojhlásky. Patrně se v nejstarší době mohly skutečně všechny vyslovovat jako dvojhlásky, ale už v prvních popisech výslovnosti, které máme, je e dlouhé é a o dlouhé ó.
• Okluzivy v každé sadě jsou po řadě: neznělá neaspirovaná, neznělá aspirovaná, znělá neaspirovaná, znělá aspirovaná, nosová souhláska.
• Velární ṅ je /ŋ/.
• Palatální hlásky se dnes i v Indii vyslovují jako prepalatální afrikáty, nicméně staroindické texty je popisují jako hlásky vyslovované střední částí jazyka proti tvrdému patru a nenaznačují, že by šlo o afrikáty[15] (tzn. c by se podobalo spíš českému ť než č).
• Retroflexní a dentální hlásky se podobají českému /t/, /d/, /n/ (ale nejsou s nimi úplně totožné).
• Hláska r je popisovaná jako alveolární (a tedy místem výslovnosti podobná českému /r/) nebo později jako hláska retroflexní.
• Hláska ś je palatální sykavka a hláska ṣ retroflexní sykavka (tzn. obě jsou podobné českému š, ale nejsou s ním totožné). Někdy se místo ṣ vyslovuje /kh/.
• Hláska h se vyslovuje jako české znělé h (tj. [ɦ]).
• Visarga, tedy ḥ se původně vyslovovalo jako neznělé [h]. Dnešní indická výslovnost je taková, že se po této hlásce slabě opakuje předchozí samohláska.
• Anusvára, tedy ṁ je hláska, jejíž popisy se už od nejstarších dob rozcházejí. Mohlo jít prostě o nosové prodloužení předchozí samohlásky.

V nejstarší době měl sanskrt melodický přízvuk. Tento přízvuk se zachovává v recitaci védských textů.

Pánini (v dévanágarí पाणिनि) byl sanskrtský jazykovědec ze 4. století př. n. l. [16] znám svým spisem o sanskrtské gramatice a lingvistické morfologii zvané Aštadhjájí , což znamená "Osmero pojednání" (3959 pravidel), který je podkladem pro gramatická pojednání o sanskrtské literatuře, védángy (doslova 'údy véd'). Jsou to lingvistické disciplíny umožňující studium véd: šikšá (fonetika), kalpa (astrologie), vjákarana (mluvnice), nirukta (etymologie), čhanda (védská metrika) a džjótišá (astronomie).

Pániniho pravidla jsou psána v krátkých aforismech (sútra):

1.1.1 vrddhir áT-aiC

1.1.2 auT-éN gunáh

Velká písmena označují zdroj, sanskrtské výrazy vrddhir a gunáh jsou názvy jmenovaných hlásek. Tedy: 1. á a ai jsou v T a C vrddhir, 2. au a é jsou v T a N gunáh.

• Slovesa – sanskrtské sloveso má za svůj základ slovesný kořen; k němu se přidávají koncovky, předpony a hlásky se zvláštním významem. Všechna sanskrtská slovesa se rozdělují na dvě velké skupiny: tematická a atematická. Sanskrtská slovesa rozlišují v určitých tvarech tři rody: aktivum, médium a pasivum, tři čísla, tři osoby, čtyři způsoby (indikativ, imperativ, optativ a kondicionál) a pět časů (prézens, imperfektum, aorist, perfektum a futurum). Sanskrtská slovesa vytvářejí celou řadu dalších tvarů, např. různá participa, gerundium, absolutiv a infinitiv.
• Podstatná jména – rozlišují tři rody – mužský, ženský a střední, tři čísla – jednotné, dvojné a množné, a osm pádů – nominativ, akuzativ, instrumentál, dativ, ablativ, genitiv, lokál a vokativ, které jsou prakticky shodné s českými pády – 1. nominativ, 2. genitiv, 3. dativ, 4. akusativ, 5. vokativ, 6. lokativ a 7. instrumentál. Ablativ čeština nezná.

• Slovosled je v sanskrtu velmi volný a zejména ve verších dochází k volnému přeskupování slov podle potřeb védské metriky, ale převládá tendence umístit sloveso na konec věty.
• Otázka se liší od oznamovací věty jen intonací, kterou písmo nijak nezachycuje (otazník neexistuje) nebo tázací částicí kim (zda) nebo jinými tázacími složkami (kdo, jak, proč apod.).
• Podmět nemusí být ve větě (stejně jako v češtině) vůbec vyjádřen.

Sanskrt má obsáhlý systém pravidel pro změny koncových hlásek, případně počátečních hlásek následujících slov. Říká se tomu sandhiová pravidla (sandhi = „spojení“). Toto je důsledek toho, že sanskrt je mluvená řeč převedená písmem dévanágarí v úplně přesné zvukové podobě do písma. I v češtině se zvuky počátečních a koncových hlásek v běžné mluvě mění, čeština tyto změny ale nezaznamenává v písmu.

Například: setkají-li se dvě samohlásky, spojí se v jednu:

a + i = é --- adja iha ----- adjéha ------ (teď zde)

a + u = ó --- tathá uktah -- tathóktah --- (tak řečený)

a + r = ar -- tatra rkšah -- tatrarkšah -- (tam je medvěd)

a + é = ái -- adhuná éva --- adhunáiva --- (právě teď)

a + ó = áu -- atra óšadhih - atráušadhih - (zde je lék)

• Monier-Williams, Sir Monier (1990). A Sanskrit-English Dictionary, New Edition, greatly enlarged and improved, Motilal Banarsidass Publishers PVT. LTD., Delhi. ISBN 81-208-0069-9
• Zbavitel, Dušan PhDr. (1987). Sanskrt učební texty, Universita J.E. Purkyně, fakulta filozofická. Rektorát UJEP Brno a Geofyzika Brno. Oprávnění ministerstva kultury 21-514/79
• Scharpé, Adriaan Dr. (1943). Klassieke sanskrit, Kon. atheneum Berghen. N.V. De Vlaamsche drukkerij Leuven - Toelating Nr. 2769
• Zbavitel, Dušan, Upanišady, Ze sanskrtských originálů přeložil a úvodem a poznámkami doprovodil autor, Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2004, ISBN 80-86685-34-9
• Vavroušek Petr, z védského jazyka přeložil Oldřich Friš, Prameny Hinduismu, svazek 1, edici řídí Lubomír Ondračka, 3. rozš. a rev. vyd., DharmaGaia 2000, ISBN 80-85905-62-0

• Pánini
• Védy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sanskrt na Wikimedia Commons

• Slovníkové heslo sanskrt ve Wikislovníku
• Kategorie Sanskrt ve Wikislovníku
• Encyklopedické heslo Sanskrt v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• (anglicky) Whitney, William Dwight. A Sanskrit grammar: including both the classical language, and the older dialects (of Veda and Brahmana).
• (anglicky) Monier-Williams slovník - vyhledávání
• (anglicky) Monier-Williams slovník - tisk
• (anglicky) Sanskrtské dokumenty