Proces se Slánským

Proces byl zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od sovětské politiky. Stalin chtěl znemožnit odcizení dalších lidově demokratických států, jako se podařilo Titovi v Jugoslávii. K procesu došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s László Rajkem (září 1949) měli kontakty s československými komunisty.

Aby byla výstraha co nejsilnější, byli vybráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst. Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika zaujala proarabské stanovisko a byla zahájena antisemitská propagandistická kampaň. Tento postoj také později ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským.

První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim 1949. V říjnu 1950 následoval brněnský tajemník KSČ Otto Šling. Zatýkání pokračovalo v roce 1951, v lednu byl zatčen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London, v únoru Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti. Pozice Rudolfa Slánského v rámci strany byla dlouho zdánlivě bezpečná a ještě v červenci 1951 byly s velkou pompou a oficiálními poctami slaveny jeho 50. narozeniny. Záhy poté však Slánský začal být uvnitř nejužšího stranického vedení vystavován útokům pro nedostatečnou bdělost a nedůsledný postup v boji proti vnitřnímu nepříteli, počátkem září byl pak po vynucené sebekritice zbaven funkce generálního tajemníka (která byla oficiálně zrušena) a instalován na podřadnější místo vicepremiéra.

11. listopadu 1951 přijel do Prahy inkognito Stalinův blízký spolupracovník Anastáz Mikojan s pokynem od Stalina, aby byl Slánský neprodleně zatčen.[2] Klement Gottwald, pod sovětskou hrozbou, že sám bude do spiknutí vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení svého přítele Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ.

Sovětští poradci s pomocí Státní bezpečnosti zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka, a nakonec i Slánského, který byl jistou dobu za přípravu procesů zodpovědný.

Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. do 27. listopadu 1952. Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu a sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci.[3] Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako osoby židovského původu. Clementis byl Slovák, Šváb a Frank Češi bez židovských kořenů.[4] Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni.[3] Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu.[3] O vině a trestu se rozhodlo na ÚV KSČ a v Moskvě – ne u soudu.[3] Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.[5][3]

Obžalovány byly následující osoby:[6]

• Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
• Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
• Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
• Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
• Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
• Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
• Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
• Eugen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
• Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
• Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
• Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
• André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
• Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
• Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

Kromě vynesených trestů smrti měly všechny stranické čistky i své „vedlejší“ oběti. V rámci Procesu se Slánským zemřel například za nevyjasněných okolností Ing. Svatopluk Rada, báňský profesionál a vládní zmocněnec pro strategickou těžbu uranové rudy. Ekonomicky a společensky byly poškozeny manželští partneři a děti odsouzených osob.

Ve zprávě z osmého (závěrečného) dne procesu byl patrně poprvé použitý básníkem Ivanem Skálou slogan „Psovi psí smrt!“.[7] Podle dostupné literatury je autorství mylně připisováno i jiným umělcům (Ivanu Olbrachtovi, Marii Pujmanové[8][9]). Olbrachtovi nejspíše proto, že ze soudního líčení psal rovněž reportáže do Rudého práva, autorství Pujmanové nelze doložit. („Psovi psí smrt“, rusky собаке собачья смерть, je jinak staré ruské pořekadlo, zmiňované v literatuře už roku 1833;[10] tento výrok údajně vyslovil též car Mikuláš I., když se roku 1841 dověděl o smrti básníka Lermontova.)[11]

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.[3] Teprve v roce 1968 byla československá veřejnost o těchto skutečnostech podrobněji informována.

Prezident Ludvík Svoboda udělil 30. dubna 1968 některým odsouzeným řád či vyznamenání:[12]

• Vladimír Clementis, Hrdina ČSSR, in memoriam
• Josef Frank, Hrdina ČSSR, in memoriam
• Ludvík Frejka, Řád republiky, in memoriam
• Vavro Hajdů, Řád republiky
• Artur London, Řád republiky
• Rudolf Margolius, Řád republiky, in memoriam
• André Simone, Řád republiky, in memoriam
• Bedřich Geminder, Řád práce, in memoriam
• Eugen Löbl, Řád práce

15. března 2018 bylo v prostorách bývalého Výzkumného ústavu kovů – VÚK Panenské Břežany a. s. v likvidaci v Panenských Břežanech insolvenčním správcem nalezeno 20 skladových beden s filmovým materiálem. Jedná se o záznam procesu se Slánským, který zde byl patrně ukryt brzy po sametové revoluci a o jehož existenci se pouze spekulovalo. Materiály převzal Národní filmový archiv, později je musel předat Národnímu archivu.[13][14][15]

Část archivů byla využita pro dokument KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský scenáristy a režiséra Martina Vadase (2020). Tento film byl v roce 2021 nominován na Českého lva ČFTA v kategorii dokumentární film.[15]

Le Procès - Praha 1952, francouzský dokumentární film režiserky Ruth Zylberman pro ARTE France & Pernel Media měl světovou premiéru 18. ledna 2022 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů FIPADOC v Biarritzu.​ Nový film byl založen na filmových a zvukových materiálech, nalezených v Panenských Břežanech. Režisérka vypráví proces prostřednictvím potomků tří odsouzených: dcery a vnuka Rudolfa Slánského, syna a vnučky Rudolfa Margolia, oba po procesu popravených, a tří dětí Artura Londona, odsouzeného na doživotí.[16]