Vavro Hajdů

Narodil se v roce 1913 v Senici nad Myjavou na Slovensku v rodině židovského advokáta. Studoval na Masarykově reálném gymnáziu a poté na Právnické Fakultě UK v Bratislavě,[1] postgraduálně se vzdělával na Institut des hautes études internationales a École libre des sciences politiques v Paříži. Dále byl na studijní cestě v Londýně. Po studiu byl advokátským koncipientem. Posléze pracoval v právní kanceláři Vladimíra Clementise,[2] spolu s kterým v roce 1939 odešel do emigrace do Francie.[1]

Svou spolupráci s komunisty začal již před rokem 1939. Po 15. březnu 1939 byl pro svou komunistickou činnost zatčen a poté emigroval do Francie, kde spolupracoval s dalšími emigranty, např. s Vladimírem Clementisem a Marií Švermovou. Svou činnost rozvíjel jako člen komunistické buňky v československé armádě. Po porážce Francie odjel spolu se svou jednotkou do Anglie, kde byl držen v internačním táboře za účast na vzpouře v Cholmondeley. Po 8 měsících znovu vstoupil do československé armády a nadále působil v komunistické buňce. Po svém zranění a následném odchodu z armády pracoval nejen na Ministerstvu zahraničních věcí v Londýně, ale také zde vedl československý rozhlas. Po návratu do ČSR začal pracovat, již jako člen komunistické strany, na Ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Jako vedoucí nebo člen československých delegací se účastnil mezinárodních konferencí, např. v Paříži, v Londýně, v Bělehradě nebo ve Varšavě.[2] Byl také zástupce vedoucího československé delegace v OSN.[3] Dále pracoval jako náměstek ministra zahraničních věcí. Hajdů byl za svou práci vyznamenán československými i mezinárodními řády a vyznamenáními. Od roku 1949 vedl katedru mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Po svém zatčení roku 1951 a následné rehabilitaci roku 1956 pracoval na Ústavu státu a práva na Akademii věd ČSR. Pracoval také jako redaktor časopisu pro mezinárodní právo. V neposlední řadě byl uznávaným odborníkem na Německo: účastnil se mezinárodních konferencí a publikoval vědecká díla o německé otázce a také díla týkající se evropské bezpečnosti.[3][4]

Rozsudek z 27. listopadu 1952 obvinil Vavra Hajdů ze špionáže a odsoudil ho k doživotnímu trestu odnětí svobody.[5] Dalších 13 bylo obviněno z velezrady, vyzvědačství, sabotáže a vojenské zrady. K trestu smrti bylo odsouzeno 11 z nich. Zbylí dostali stejný trest jako Hajdů.[6] Obžalovaní se neodvolali a jejich žádost o milost nebyla vyslyšena. Hajdů byl roku 1956 zbaven obžaloby a následně rehabilitován, díky stížnosti generálního prokurátora pro porušení zákona.[1][7][8]

Zemřel v červenci roku 1977 při cestě do Mnichova na mozkovou mrtvici[1]

• Hajdu, Vavro – Vznik a postavení Německé demokratické republiky z hlediska mezinárodního práva. Hajdu, Vavro.  In: Slovanský přehled. Praha : Academia; Ústav jazyků a literatur ČSAV; Ústav dějin evropských socialistických zemí ČSAV 50, č. 5, (1964,) s. 270–277.
• HAJDŮ, Vavro. Německá otázka 1945–1963. 1964.
• HAJDŮ, Vavro. Právní postavení obou německých států. ČSAV, 1961.
• Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 s. Dostupné online.

• Rudolf Slánský
• Proces se Slánským
• Židobolševismus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vavro Hajdů na Wikimedia Commons
• Únor 1948 a perzekuce zaměstnanců ministerstva zahraničních věcí
• Hajdů, Vavro – MZV
• Slánského spiklenecké centrum odsouzeno Archivováno 3. 4. 2017 na Wayback Machine