Povstání Imricha Tökölyho

Vznik Tökölyho povstání se spojuje s centralistickými snahami Habsburků v Uhersku, potlačením Wesselényiho spiknutí, útlakem poddaných a rekatolizací.[1]

Od roku 1663 Osmani v Uhersku dobyli Nitru, Levice, Hlohovec, Nové Zámky a podnikli pustošivé výpady na Trenčín, Bojnice, Záhoří a na Moravu. V následujícím roce habsburský císař Leopold I. 1. srpna 1664 zvítězil v bitvě u Svatého Gottharda a 10. srpna 1664 uzavřel mír ve Vasváru, který byl však nevýhodný pro Uhersko (například Osmanům zůstalo území mezi Váhem a Hronem a strategická pevnost Nové Zámky). Malý zájem císařského dvora o definitivně vyhnání Turků vyvolal mezi uherskými velmoži velkou nevoli. Navíc mnozí představitelé císařského dvora se domáhali omezení jejich stavovských výsad a svobod, tak jak se stalo v Česku po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Záminkou pro takový krok bylo Wesselényiho spiknutí, ve kterém spiklenci plánovali unést císaře na hrad Muráň a donutit ho, aby se vzdal uherské koruny. Čtyři hlavní aktéři skončili v roce 1671 na popravišti a Uhersku byla zrušena autonomie a v roce 1673 byla zavedena guberniální správa na čele s Kašparem Ampringerem, čímž bylo Uhersko přímo podřízeno císaři. Proběhla vlna konfiskaci a více než 400 protestantských kazatelů a učitelů bylo pro podezření z vlastizrady v mimořádných soudech pod hrozbou trestu smrti přinuceno vzdát se své víry (nebo utéct).[2]

Poražená spiklenecká šlechta a protihabsbursky naladěni vojáci – kuruci uprchli kvůli pronásledování do Sedmihradska.[3] Tito uprchlíci (povstalci) koncem léta 1672 uskutečnili vojenský vpád na východní Slovensko, čímž začala série srážek s labanci (císařskými vojsky). Násilí ze strany císařských vojáků a jejich velitelů Johanna Sporcka a Wolfganga Friedricha Cobba, kteří po bitvě u Ďurkova v říjnu 1672 nechali brutálně popravit množství povstalců, přispívalo k nárůstu počtu kuruců.[1] Hnutí bylo nekoordinované a sedmihradská šlechta se ho snažila využít pro své cíle.[4]

Po určitou dobu se boje a snahy kuruců obešly bez zásahů ze zahraničí. Po napadení Holandska Francií vstoupil Leopold I. do války na straně Holandska. Francie intervenovala u Vysoké porty ve prospěch uprchlíků a navázala (přes svého velvyslance ve Varšavě) spojení s vedoucími osobnostmi kuruců Michalem Apafim, Michalem Telekim a v lednu 1677 uzavřela dohodu o podpoře kuruckého hnutí.[4] Vojenská podpora přišla i od Polska.[1] О něco později (květen 1677) uzavřeli kuruci dohodu s Francií, Sedmihradskem a Polskem. Kuruci měli shromáždit 15 000 vojáků, Francie se zavázala poskytnout pomoc 100 000 tolarů ročně a najmout dalších 6 000 vojáků v Polsku.[5] V říjnu dosáhli vítězství nad císařskými vojsky v Marmarošské stolici, následně v roce 1678 vpadli na území královského Uherska a dobyli východní Slovensko (Prešov, Levoča, Bardejov, Kežmarok). V následujícím roce 1678 dobyli Spiš, Liptov, Oravu, Turiec, odkud táhli na horní Pováží, horní Ponitří dobýt hornická města na středním Slovensku a Pohroní až po Levice.[4] Do čela povstalců se tehdy dostal Imrich Tököly (oficiálně byl zvolen velitelem až 8. ledna 1680).[3] Na krátkou dobu (několik měsíců) povstalci obsadili Kremnici, Banskou Bystrici (vzdala se jim) i Banskou Štiavnici. Na ohrožení báňských měst reagovala vídeňská vláda vysláním armády, která v bitvě u Žiaru nad Hronom 1. listopadu 1678 porazila kurucká vojska.[6] Kuruci tak ztratili blízký hrad Revište a hrad Šášov, které ovládaly přístupové cesty.

Kurucká vojska se stáhla k Tise, přezimovala a Tököly uzavřel příměří.[6]

Vpád na východní a střední Slovensko byl mezníkem ve vývoji hnutí, tím že sem přesunulo svou základnu ze Sedmihradska.

Portrét Imricha Tökölyho

Úspěchy byly dosaženy s pomocí polských oddílů s francouzskou podporou. Po uzavření míru mezi Leopoldem I. a Ludvíkem XIV. (součást dohod známých jako mír v Nijmegenu) v únoru 1679 se polské jednotky musely stáhnout. Vojenské operace mezitím řídil Imrich Tököly, jehož (8. ledna 1680) v Hajdúszoboszló zvolili kuruci hlavním velitelem.[6] Na jaře se boje dostaly až na Moravu, povstalci měli pod kontrolou téměř celé Slovensko (kromě míst se silnou vojenskou posádkou a pevností).[4]

V roce 1680 bylo v Prešově během Tökölyho povstání pro katolickou víru zavražděno 22 kněží a řeholníků.[7]

Císařská vláda se usilovala narůstající konflikt s kuruci ve složité mezinárodní situaci usmířit, a proto v dubnu 1681 svolal Leopold I. do Šoproně uherský sněm, tzv. šoproňský sněm. Pozván byl i Tököly, ten to však odmítl. Povstalci usnesení sněmu nepřijali, i tak však znamenal oslabení kuruců, protože šlechtici z Dolního Uherska, Zadunají a katolíci ztratili zájem o boj a chtěli se s císařem dohodnout.[5]

Císařský leták s karikaturou Tökölyho

Po první bitvě u Štúrova 9. října 1683 povstalecká vojska už do bojů zasahovala pouze málo a soustředila se na organizovaný ústup. Část povstaleckého území vyplenila polská vojska, dobyla města Sečany, Kežmarok a Sabinov. Prešov se ubránil.[5] V souvislosti s postupem vojsk protiturecké koalice Tököly ztrácel přívržence, nejprve dolnozemské stolice a města a o něco později i stoličnou šlechtu. Začátkem roku 1684 vyhlásil Leopold I. všeobecnou amnestii. Tehdy složili zbraně a slíbili věrnost zástupci 17 stolic, 12 měst a několik vysokých šlechticů, kteří dosud podporovali povstalce.[4] Území Tökölyho Středního Uherska již tvořily pouze Horní Uhry.[5] Silnější odpor kuruci kladli na východním Slovensku, odkud podnikali menší výpady i na území středního Slovenska.[6]

Tököly se opětovně snažil o přijetí do protiturecké koalice, získal podporu polského krále Jana III. a papeže Inocence XI. Císař Leopold I. však vyžadoval úplné podřízení se, a tedy k dohodě nedošlo.[5] Po vzniku Svaté ligy v roce 1684 Osmani ztráceli pozice a klesala i moc Tökölyho.[6] Po vítězství císařských vojsk nad kuruci u Prešova 17. září 1684 už povstalecká vojska nebyla schopna samostatných akcí a stáhla se do pevností.[5]

Konec povstání urychlilo, když v říjnu 1685 varadínský paša zajal Tökölyho. Obvinil ho z porážky u Vídně a chtěl ho využít při jednáních s Leopoldem I. Tomu, aby ho vydal císaři, zabránila změna velkovezíra.[4][5] Po rozšíření zprávy o zajetí se vzdaly kurucké pevnosti (Košice, Užhorod, Sárospatak, Regéc). Nevzdala se pouze posádka v Mukačevu v čele s Helenou Zrínskou. Řady povstalců opustilo 12 000 vojáků.[6] Tökölyho Osmani propustili, ale nepodařilo se mu dostat na území Uherska, povstalecká moc a podpora se rozpadla. Mukačevo se vzdalo až v roce 1688, ale bylo spíše symbolem povstání než ohrožením moci císaře. V roce 1694 Tököly rozpustil poslední kurucké vojsko a dožil v Malé Asii.[6]

Po potlačení Tökölyho povstání zavládl na Slovensku vojenský teror. Na zasedání uherského sněmu v Bratislavě v roce 1687 nechal císař Leopold I. potvrdit dědictví uherské koruny v rámci dynastie Habsburků a silně okleštil náboženské svobody, zrušil 31. článek Zlaté buly Ondřeje II. (o právu šlechty na odpor), mnohým cizincům udělil inkolát.[4] Se zbytkem Tökölyho přívrženců na východním Slovensku se tvrdě vypořádal v lednu a únoru 1687, viz tzv. prešovská jatka.

Od předešlých stavovských povstání se Tökölyho povstání odlišovalo v základně. Výraznou část povstalců tvořilo měšťanstvo, poddaní, vojáci a jiné nešlechtické skupiny. Tököly byl na krátký čas v pozici, že byl budovatelem státu. Budoval ho centralisticky, s využitým prvků habsburské politiky. Toto oslabovalo původní stavovský charakter povstání (původně mělo povstání jen dva požadavky: obnovení uherské stavovské ústavy a náboženskou svobodu) a zájem aristokracie na jeho pokračování.[5] Na Slovensku umožnily dočasné úspěchy povstání rozvoj prešovské školy.[8]

Mnoho kurucû si myslelo, že pokud se sami nemohou ubránit absolutismu Vídně a císař neví jak vyhnat Osmany z Uherska, tak je lepší spojit se s Osmanskou říší, což se ukázalo jako chybný krok.[6]