Jan Špork

Pocházel z neurozených selských poměrů v obci Westerloh, u okresního města Delbrück, v arcidiecézi Paderborn ve Vestfálsku.[1] Jako mladík vstoupil do armády bavorského vévody Maxmiliána, v jehož vojsku bojoval i roku 1620 v bitvě na Bílé hoře proti Čechům. V bavorských a později v císařských habsburských službách se zúčastnil mnoha bitev třicetileté války. V císařských službách se velmi zasloužil o vítězství nad Turky a jeho zásluhy byly oceněny zprvu povýšením na velitele jízdy, dále na generála a později šlechtickým titulem říšského hraběte. Někdy se mu i jeho synovi šlechtici starých rodů vysmívali, že je „šlechtic-sedlák“. Když měl po svém povýšení zaplatit císaři obvyklý poplatek, odmítl jej zaplatit se slovy, že „darovaného hraběte nekupuje a kupovaného nechce“.

Za třicetileté války skoupil velké množství českých statků (konfiskátů), další statky získal od císaře za své zásluhy darem. Stal se jedním z nejbohatších feudálů v Českém království. Svému synovi tedy poskytl velmi dobré podmínky pro jeho mecenášskou činnost. Závistníci té doby mu zazlívali nejen bohatství, ale i strmou kariéru (prý se vyšvihl z pasáčka ovcí či sviní do panského rodu).[2] Neměli ho rádi ani poddaní, kteří ho v lidových pověstech obvinili z čarodějnictví a spolků s ďáblem.

Později bojoval v Polsku proti Švédům a v Uhrách proti Turkům i uherským povstalcům kurucům. Proslul vojevůdcovskými schopnostmi, ale i hrabivostí a krutostí (např. když roku 1672 dobyl Oravský hrad, ovládnutý povstalci pod vedením Gašpara Piky, nechal následně Piku a dalších 24 povstalců narazit na kůl).

Zemřel roku 1679 na svém zámku v Heřmanově Městci.

Jan Špork byl dvakrát ženatý. Poprvé s Annou Markétou z Linsingenu, podruhé s Eleonorou Marií Kateřinou z Finecku, se kterou měl dva syny, výše zmíněného Františka Antonína a Frederika Leopolda, a dvě dcery, Marii Sabinu a Annu Kateřinu.