Petr Schulhoff

Narodil se jako syn českého židovského hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa, s nímž strávil část života v koncentračním táboře Wülzburg. Vrchol své popularity zažíval na přelomu 70. a 80. let, zejména díky svým komediím, jež patřily ke světlým bodům tehdejšího šedého programu Československé televize.[1]

Před válkou působil jako herec, po válce však začal pracovat na režisérském postu jako asistent režie v barrandovském filmovém studiu. Jeho prvotní tvorba sestávala převážně z detektivek (Vrah skrývá tvář – 1966, Po stopách krve – 1970, Diagnóza smrti – 1979), v polovině 70. let se však začal více věnovat žánru komedie, jež mu přinesly úspěch. Mezi ně patří Hodíme se k sobě, miláčku? (1974), Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) nebo Co je doma, to se počítá, pánové... (1980).

Oženil se s Marií Šustovou, dcerou někdejších spolumajitelů židlochovického cukrovaru, vlastní děti s ní neměl. Poslední film natočil v roce 1982, poté u něj vypukly zdravotní potíže tělesného i duševního druhu. Když poznal bezvýchodnost své situace, spáchal roku 1986 sebevraždu předávkováním léky.

Již jako jedenáctiletý si poprvé zahrál ve filmu Vladislava Vančury „Na sluneční straně“ (1933).

U filmu začal pracovat hned po skončení války jako asistent režie v barrandovském filmovém studiu. Od roku 1953 byl režisérem a scenáristou v pražském Studiu dokumentárních filmů.[2] Do poloviny 70. let natáčel pak převážně detektivní filmy – občas s nádechem mírně ironického humoru. Z jedné detektivní novely Eduarda Fikera přejal postavu kriminalisty Kalaše, která procházela (ztělesnil ji Rudolf Hrušínský) filmovými detektivkami Petra Schulhoffa (Vrah skrývá tvář – 1966, Po stopách krve – 1970, Diagnóza smrti – 1979).

Natočil i řadu dalších detektivních filmů, postupně však v jeho tvorbě začaly převažovat komedie. Snad jimi chtěl Schulhoff odlehčit dobu normalizace, která v 70. letech v Československu panovala.

Předznamenáním Schulhoffovy komediální tvorby byla legendární televizní mikrokomedie Bohouš (1968) s Vladimírem Menšíkem a Jiřím Sovákem v hereckém koncertu o nenasytném turistovi, nenasytném hostinském a koneckonců i nenasytném bernardýnu Bohoušovi, po kterém je snímek nazván. O rok později Schulhoff natočil neméně známý televizní seriál Trapasy (1969), kde navázal bližší pracovní vztah s Milošem Kopeckým, s nímž se přátelil už od dětství, který se stal posléze hvězdou Schulhoffových filmových komedií.

První komedie Hodíme se k sobě, miláčku? (1974) byla holdem herecké a manželské dvojici Vlastimil Brodský – Jana Brejchová.

O dva roky později začal raketový nástup dodnes populární komedií Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976). Na ni volně navázala komedie Co je doma, to se počítá, pánové... (1980) – poznamenaná změnou v jedné ze zásadních hlavních rolí: Miloše Kopeckého zde ze zdravotních důvodů nahradil Jiří Sovák. (Miloš Kopecký zaplatil svou manio-depresivní nemocí daň i jiné postavě – Petru Vokovi, kdy po filmu Svatby pana Voka, jej ve volném pokračování Pan Vok odchází (1979) režiséra Karla Steklého nahradil v této postavě Martin Růžek.)

Petr Schulhoff (libující si v rozvinutých přívlastcích v názvech komedií) dále točil mimo jiné další komedie Já to tedy beru, šéfe (1978) s tehdy populární semaforskou dvojicí Luděk Sobota – Petr Nárožný nebo Já už budu hodný, dědečku (1979), opět s Milošem Kopeckým, Ladislavem Peškem v roli dědečka a Alenou Vránovou, která ztvárnila Kopeckého manželku.

Náměty a scénáře komedií si psal většinou sám. Pamětníci vyprávějí, že, vědom si problematické doby, záměrně do scénářů svých komedií předem zakomponovával nějakou okatě problematickou scénu, o které předem věděl, že ji bdělé oko cenzora (nejčastěji v osobě ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov) zakáže. Měl tím pádem takřka zajištěno, že do zbytku scénáře se mu již dále nebude nikdo vměšovat. Jako režisér byl velmi pečlivý a precizní profesionál. Přestože si ale vybíral do svých filmů herce schopné skvěle improvizovat (Iva Janžurová, Stella Zázvorková, Luděk Sobota, Dagmar Veškrnová aj.), jako režisér Schulhoff improvizaci příliš nemiloval.

Posledním zfilmovaným námětem a scénářem byla však detektivka Příliš velká šance (1984), kterou ale natočil již jeho kolega Otakar Fuka – mj. režisér filmu Akce Bororo. Zákeřná nemoc nutila Petra Schulhoffa zpomalovat tempo práce a v roce 1986 se rozhodl ukončit svůj život.

Petr Schulhoff se narodil do rodiny hudebního skladatele a klavíristy Ervína Schulhoffa, po otci tedy poloviční žid. Vzhledem k tomu se s ním za druhé světové války ocitnul v koncentračním táboře Wülzburg, kde mu otec na tuberkulózu zemřel v náručí, přičemž mladý Petr mu musel vykopat hrob a pochovat jej do něj. Měl z toho celoživotní trauma a následkem toho nechtěl mít vlastní děti. Toto trauma později přispělo k rozvoji jeho psychosomatického onemocnění. Jeho matka se po válce znovu vdala, otčím jej přijal za svého, ovšem matka krátce nato zemřela a otčím se znovu oženil, díky čemuž se mladý Petr ocitl de facto v cizí rodině. I to přispělo k jeho osobním zmatkům ohledně vlastní identity.

Oženil se s Marií Šustovou (roz. Arhovou, postupně Prokopcovou, Šustovou a nakonec Schulhoffovou) a vyženil s ní syna Jana z prvního manželství a dceru Kateřinu z druhého manželství. Předkové nevěsty Arhovi spoluvlastnili cukrovar v Židlochovicích, a díky tomu byla velmi dobře zabezpečena. S manželkou Marií se velmi milovali. Dlouhá léta bydlel v bytě ve vícegenerační vile na Barrandově, poté v bytě na Praze 5 – Malvazinkách. Asi dvě desetiletí vlastnil chalupu v Josefově dole v Jizerských horách, následně chalupu ve Svojetíně u Rakovníka.

Byl vášnivým kuřákem a s oblibou kouřil zejména krátké cigarety (které si žiletkou vlastnoručně nařezával) v dlouhé dřevěné špičce. Občas hrával na tahací harmoniku. Jako režisér a scenárista byl velmi pečlivý a disciplinovaný. Jeho celoživotním přítelem byl herec Miloš Kopecký (s podobným životním traumatem ohledně matky).

Poslední film natočil v roce 1982, poté u něj vypukly zdravotní potíže tělesného i duševního druhu. Když poznal bezvýchodnost své situace, spáchal v roce 1986 sebevraždu předávkováním léky. Pohřební obřad se nekonal, popel z jeho urny byl rozptýlen na hřbitově v Praze-Malvazinkách.[3]

• Alšův rok (1958)
• O lidech před pultem a za ním I. (1957)
• Proč lže…? (1958)
• O lidech před pultem a za ním II. (1958)
• O lidech okolo stolu (1958)
• Zlepšovák (1960)
• Postavy mimo hru (1960)
• Můj přítel Amerika (1960)
• Čtyři dny v Paříži (1960)
• Que viva Cuba (1961)
• Akce J (1961)
• Potíže s kulturou (1962)
• Lidé, zvířata, manéž (1962)
• Hurá cirkus (1962)
• Hrozné dítě (1962)
• Strach (1963)
• Láska nebeská (1964)
• Vajshoblák a státní tajemství (1965)
• Vrah skrývá tvář (1966)
• Zločin a trik II. (1967)
• Věštba z ruky (1967)
• Láska a chléb (1967)
• Inzerát (1967)
• Další, prosím (1967)
• Amatér (1967)
• Bohouš (1968)
• Trapasy (1969)
• Po stopách krve (1969)
• Vražedný týden (1970)
• Silvestrovský trapas (1970)
• Vím, že jsi vrah (1971)
• Silvestrovské kousky Františka Housky (1971)
• Slepé střevo (1972)
• Tetička za všechny peníze (1973)
• Přehlídka ztracených peněz (1973)
• Osud jménem Kamila (1974)
• Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974)
• Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976)
• Koberec (1976)
• Úplně beznadějný případ (1978)
• Já už budu hodný, dědečku! (1978)
• Já to tedy beru, šéfe! (1978)
• Diagnóza smrti (1979)
• Co je doma, to se počítá, pánové... (1980)
• Vyhra admirála Kotrby (1981)
• Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982)