Vladimír Menšík

Rodák z moravských Ivančic přičichl ke kumštu v souboru písní a tanců Adolfa Pištěláka.[3] Nejprve vystudoval průmyslovou školu a nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Teprve později se pokusil dostat na brněnskou JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), což se mu na druhý pokus podařilo a po absolutoriu v roce 1953 nastoupil do Vesnického divadla, kde jej v roce 1954 (v divadelní hře Hledač světla) objevil E. F. Burian, který jej také angažoval.

I přes to, že zde dostal spousty příležitostí a přestože byl divadlem zcela pohlcen, toužil zahrát si ve filmu. Jeho vůbec první účinkování před kamerou proběhlo ve snímku Velká příležitost, a to víceméně coby komparzista. Teprve ve snímku Dědeček automobil režiséra Alfréda Radoka, kde si zahrál italského mechanika, na sebe výrazněji upozornil. Kvůli své práci u filmu se dostal do konfliktu s E. F. Burianem, který film neměl v lásce. Z divadla odešel a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým studiem Barrandov.

Hercův hrob na Olšanských hřbitovech.

K divadlu se vracel už víceméně ojediněle. V 50. a 60. letech se naplno rozjela jeho kariéra u filmu. Nebyl jen komediálním hercem. Dokázal bravurně ztvárnit i tragikomické či dokonce dramatické role. V 70. letech se již objevoval převážně v komediálních rolích, a to jak ve filmech, tak i v pohádkách a seriálech. Menšík byl velký bavič, konferenciér a hlavně excelentní vypravěč. Vystupoval doslova ve stovkách televizních pořadů a ve filmu a televizi vytvořil přes 150 rolí. Za zmínku stojí mezi jinými pořad Bakaláři a nezapomenutelné konferování silvestrovských estrád. Celá dlouhá léta trpěl těžkým astmatem. Byl silný kuřák a také často pil alkohol, ale s pitím a kouřením přestal kvůli zdravotním problémům.[4][5][6] Naposledy stál, resp. seděl před kamerou 27. května 1988 v pořadu Abeceda.[5] O dva dny později zemřel v Brně. Pohřben je na pražských Olšanských hřbitovech.

Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. S první manželkou Věrou měl dvě děti – syna Petra (* 1955) a dceru Vladimíru (* 1957). S druhou manželkou Olgou měl také dvě děti – syna Jana (* 1962) a dceru Martinu (* 1965), která se jako jediná z jeho dětí stala herečkou.

Oficiální zpráva ČTK z 8. června 1988:[7]

Poslední rozloučení s národním umělcem V. Menšíkem. Naše kulturní veřejnost se 8. června ve smutečně vyzdobené Dvořákově síni Domu umělců v Praze naposledy rozloučila s národním umělcem Vladimírem Menšíkem, který zemřel 29. května ve věku 58 let. U katafalku s rakví zahalenou čs. státní vlajkou stáli čestnou stráž nejbližší přátelé V. Menšíka, herci, režiséři a další tvůrčí pracovníci kinematografie. S V. Menšíkem se do Domu umělců přišly rozloučit stovky Pražanů.

Menšík nikdy nezapomněl na své rodné město a vždy zdůrazňoval svůj původ. Především tak činil ve svých vyprávěních. Také ve svých filmových rolích občas prosadil třebas jen drobnou zmínku o svém rodném městě, které tímto způsobem propagoval. (Například ve filmu "Pane, vy jste vdova" hraje městského pobudu. Zaskočen důstojníkem, na otázku: "a vy jste kdo?!?" vyhrkne: "Šestý pěší z Ivančic!") Ivančice se mu snažily a doposud snaží tuto přízeň oplácet. Nejnověji odhalením jeho busty u základní školy, která je po něm pojmenovaná.

Expozice Menšíka v českolipském muzeu

Na stěně jeho rodného domu v Ivančicích je umístěná pamětní deska, která nese hercovu podobiznu.[8] V blízkém Památníku Alfonse Muchy se také nachází stálá výstava Vladimíra Menšíka. Dne 29. dubna 2007 byla slavnostně otevřena Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně.[9][10][11] Dne 12. října 2018 byla slavnostně odhalena hercova busta na budově základní školy v Ivančicích, jež nese jeho jméno. Autorem busty byl Nikos Armutidis.[8]

V Dolní Polici (část Žandova na Českolipsku) měli Menšíkovi v č. p. 6 řadu let chalupu. V roce 2005 nabídla Olga Menšíková část vybavení z chalupy Vlastivědnému muzeu v České Lípě. Muzeum brzy poté vytvořilo v přízemí hlavní budovy samostatnou místnost, expozice je nazvána Na chalupě u Vladimíra Menšíka.

Chalupa Menšíků v Dolní Polici

V Brně do roku 2013 existovala kavárna Vladimíra Menšíka, kterou vlastnil jeho syn Petr.[12][13]

Tabulka se jménem patrona v tramvaji DPMB

V prosinci 2016 byla po Vladimírovi Menšíkovi pojmenována nově dodaná tramvaj Škoda 13T Dopravního podniku města Brna. Stalo se tak na návrh městské části Brno-Černovice.[14]

• Vladimír Menšík uměl hrát na piano a mandolínu.
• Hrál závodně házenou, rekreačně fotbal.
• Když měl přijít na první zkoušku divadelní hry Těžká Barbora, kterou režíroval Jan Werich, zaspal a Werich mu již druhou šanci nedal.
• Tempo Vladimíra Menšíka bylo opravdu hektické, denně dělal až tři besedy společně s několika kolegy, a třeba i dvacetkrát za dva týdny. O prázdninách pak zpravidla točil filmy. Vždy si s sebou vozil velké množství léků, některé z nich nebyly ani v tehdejším Československu dostupné. K tomuto hektickému pracovnímu nasazení měl hned několik důvodů: jednak miloval kontakt s lidmi, dále pak finančně podporoval velkou část své rodiny.
• 10 let byl v KSČ, ale pro pasivitu byl vyloučen.
• Na národního umělce jej navrhl Gustáv Husák.
• Neměl rád natáčení Bakalářů, považoval to za „kouli na noze, která je k uzoufání pravidelná a nudná, kde je sevřen banálním textem“. [15]
• Raději než Bakaláře měl rád natáčení pořadu Křeslo pro hosta, do kterého si zval především vědce a lékaře. Jakmile byl však nucen zvát i komunistické funkcionáře, snažil se z pořadu vyvázat. Kvůli tomu se pohádal i s tehdejším ředitelem Československé televize Janem Zelenkou. Účinkování v pořadu se údajně zbavil tak, že na jedno z natáčení přišel opilý.
• Jako svého nejoblíbenějšího spisovatele označil Liona Feuchtwangera, dále měl rád např. válečnou literaturu.
• Rodným jménem byl Vladislav po otci, ale prý na přání E. F. Buriana si jej změnil na Vladimír.^[zdroj?]
• Chtěl odejít dříve do penze, tak využil chyby úřednice a všude uváděl své datum narození 1924, čímž se dělal o pět let starším.[2]

„Chci se vyhnout objevování dávno objeveného. Totiž že Vladimír Menšík byl génius. A že patří do svaté trojice vedle Vlasty Buriana a Jana Wericha. Všichni ostatní jsou pouze jejich apoštolové.“

—Miloš Forman[15]

• 1971 Kam slunce nechodí (TV film)
• 1967 Klec pro dva (spoluautor s Jiřím Karáskem a Jaroslavem Machem

• 1968 – Ach, ta vojna (TV film)
• 1960 – Práče (Letěla husička; Já jsem malý mysliveček)
• 1959 – Dařbuján a Pandrhola (My jsme tady dva)
• 1958 – Hvězda jede na jih (Ach synku, synku)