Jana Brejchová

Jana Brejchová debutovala v roce 1953 ještě jako třináctiletá školačka v pozapomenutém filmu Jiřího Sequense Olověný chléb. V závěru 50. let už však patřila mezi nejoblíbenější české filmové herečky. Pravidelně vyhrávala ankety divácké popularity a sklízela úspěch i u filmové kritiky, kterou zaujala svým svěžím, civilním hereckým projevem. Byla také jednou z mála domácích hereček, která se věnovala téměř výhradně filmové práci, aniž by měla jakoukoli profesionální hereckou průpravu.[12]

Značný podíl na jejím hereckém zrání měl v první fázi její kariéry především režisér Jiří Krejčík, který jí koncem 50. let nabídl zajímavé a různorodé role ve svých filmech Morálka paní Dulské, Probuzení a Vyšší princip. K této klíčové spolupráci herečka později poznamenala:

„Měla jsem tu kliku, že jsem ho poznala jako osmnáctiletá a dělala s ním Morálku paní Dulské, hned druhý rok nato Probuzení. Dokázal mi po naivce Mele dát roli chuligánky, temperamentní holky. Hned poté mi nabídl Vyšší princip. Pro mě to byla škola, kde jsem se všecko naučila.“[13]

Zejména díky mezinárodně úspěšnému Vyššímu principu se Brejchová herecky posunula dál. Za emocionální ztvárnění studentky Jany Skálové získala v roce 1960 dokonce ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Locarnu. V 60. letech platila vedle Olgy Schoberové za sex-symbol a největší českou filmovou hvězdu, které se někdy přezdívalo také jako „česká Brigitte Bardot“.[14] Přesvědčivě dokázala střídat role v populárních žánrových filmech a umělecky ambiciozních snímcích nové vlny, s nimiž objížděla prestižní filmové festivaly. Zahrála si v divácky úspěšných titulech jako Kdyby tisíc klarinetů, Ženu ani květinou neuhodíš nebo Zabil jsem Einsteina, pánové... Dosud netušené polohy jejího talentu odkryla spolupráce s režisérem Evaldem Schormem na filmech Každý den odvahu nebo Návrat ztraceného syna, v nichž vytvořila herecký pár s Janem Kačerem. V této dekádě účinkovala i v několika německých filmech (mimo jiné Zámek Gripsholm a Dům v Kaprové ulici režiséra Kurta Hoffmanna) a měla nakročeno na mezinárodní kariéru, které se však vzdala ve prospěch účinkování v domácích filmech:

„Filmová společnost Bavaria mně nabídla smlouvu na sedm let hned po Zámku Gripsholm, jenže jsem si přečetla dva scénáře, a to byla červená knihovna. A já jsem dosud pracovala na filmech, které byly smysluplné. Navíc jsem se vrátila do Prahy, tenkrát jsem chodila s Bróďou a on dělal s paní Medřickou a Evaldem Schormem školní film Turista. Pozvali mě na projekci a ten film se mi šíleně líbil. Když pak Evald přišel, že má scénář a jestli v tom nechci hrát, okamžitě jsem dala Bavarii vale.“[15]

V 70. a 80. letech se nadále objevovala v titulech, z nichž se stávaly divácké hity. Po boku svého tehdejšího manžela Vlastimila Brodského si zahrála například v muzikálu Noc na Karlštejně či v komedii Hodíme se k sobě, miláčku...? Zároveň se úspěšně přehrála do rolí žen středního věku, v nichž mohla uplatnit své jemné psychologické herectví – významná je v tomto ohledu její spolupráce s režiséry Jaromilem Jirešem (Mladý muž a bílá velryba, Útěky domů) nebo Jiřím Svobodou (Schůzka se stíny, Zánik samoty Berhof či Skalpel, prosím).

Polistopadová česká kinematografie už Janě Brejchové nenabídla příležitosti srovnatelné s jejími dřívějšími filmovými pracemi. Nejvýraznější rolí pozdní fáze její kariéry tak zůstává Zdena Hrstková v Krásce v nesnázích režiséra Jana Hřebejka, za niž byla v roce 2006 oceněna Českým lvem a která se stala její poslední filmovou rolí.[16]

Od konce 60. let účinkovala pravidelně také v televizi, díky které zůstává i nadále v diváckém povědomí. Zahrála si v dodnes reprízovaných seriálech ze 70. a 80. let jako F. L. Věk, My všichni školou povinní nebo v oblíbené pohádkové sérii Václava Vorlíčka Arabela, v níž opět po boku Vlastimila Brodského ztělesnila dvojroli hodné a zlé královny. Vůbec poslední hereckou příležitost dostala v roce 2009 v několika dílech telenovely Velmi křehké vztahy. K nejlepším televizním snímkům Jany Brejchové patří například inscenace Král a žena, ve které si zahrála spolu s Janem Werichem, Dotek motýla v režii Juraje Herze, V zámku a podzámčí podle předlohy Boženy Němcové nebo psychologické drama Jehla režiséra Jiřího Svobody.

Divadelní prkna začala objevovat postupně teprve v 70. a 80. letech pod vlivem Vlastimila Brodského či své celoživotní přítelkyně Jiřiny Jiráskové. Intenzivněji se divadlu věnovala až od 90. let a na sklonku své herecké kariéry, zejména v zájezdových představeních (Dobrou noc, mami, Čtyři pokoje do zahrady, Víš přece, že neslyším, když teče voda).

• Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 83.
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 72.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 137–138.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jana Brejchová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jana Brejchová
• Jana Brejchová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jana Brejchová na Kinoboxu.cz
• Jana Brejchová ve Filmové databázi
• Rozhovor Blanky Kovaříkové
• Jana Brejchová
• Jana Brejchová v Internet Movie Database (anglicky)