Petr Placák

Vyučil se mechanikem, poté prošel různými dělnickými profesemi. Roku 1985 byl přijat na České vysoké učení technické, ale z politických důvodů mu bylo studium znemožněno. Patřil ke klíčovým postavám českého literárního undergroundu, publikoval v samizdatu, organizoval mnoho protikomunistických demonstrací, mimo jiné na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988.

V letech 1982–1986 byl klarinetistou undergroundové kapely The Plastic People of the Universe, se kterou nahrál alba Hovězí Porážka a Půlnoční Myš.

V roce 1988 spolu s přáteli založil nezávislou iniciativu České děti a vydával její samizdatový zpravodaj Koruna.[1] Zatímco mnohé jiné opoziční skupiny vybízely k umírněnosti a opatrnosti, on a jeho družina Českých dětí měli vyzývat k boji.[2] V roce 2012 byli obvodním soudem v Praze odsouzeni tři bývalí příslušníci StB, kteří Petra Placáka trápili v souvislosti s jeho protirežimní angažovaností.[2] Server Aktuálně.cz, který zprávu uveřejnil, vyjádřil názor, že mohlo jít i o poslední tuzemskou příležitost potrestat staré komunistické zločiny.[2]

Po listopadu 1989 působil v Nezávislém tiskovém středisku, později týdeníku Respekt, Necenzurovaných novinách, Českém deníku, Českém týdeníku a Lidových novinách, od roku 1995 je šéfredaktorem studentského politicko-kulturního měsíčníku Babylon a od roku 2001 rovněž šéfredaktorem stejnojmenného nakladatelství. Na poli publicistiky zastává názory převážně v duchu konzervativně tradicionalistických ideálů.

V letech 1992-2000 vystudoval specializaci Moderní české dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

V letech 1990 až 1992 zastával funkci místopředsedy roajalistického hnutí Koruna česká a také nadále se řadí mezi monarchistické aktivisty; pravidelně pořádá Tříkrálový pochod za monarchii. Je autorem monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia[3] a petice S komunisty se nemluví a jedním z hlavních organizátorů akcí s touto peticí souvisejících.

Debutoval prózou Medorek (vyšla v roce 1986 v samizdatu, v roce 1990 v Nakladatelství Lidové noviny, dílo mu vyneslo Cenu Jiřího Ortena), v samizdatu vydal v roce 1987 pod pseudonymem Petr Zmrzlík básnickou sbírku Obrovský zasněžený hřbitov (rozšířené vydání v Torstu v roce 1995). V roce 2008 získal za knihu Fízl cenu Magnesia Litera.[4][5]

Žije v Praze. Od roku 2013 pracuje jako vědecký pracovník v Ústavu pro studium totalitních režimů. Je vedoucím projektů Opus bonum (2015-2017) a Analýza diskuze o dějinách v prostředí disentu (2017-2018).[6]

Od srpna 2010 je majitelem a provozovatelem hospůdky U Budyho, která stojí na Libeňském ostrově v areálu místní zahrádkářské kolonie (46. základní organizace Českého zahrádkářského svazu) na páteřní cyklotrase A2.[7]

• Medorek, Lidové noviny, 1990 — próza
• Obrovský zasněžený hřbitov, Torst, 1995 — básnická sbírka
• Cestou za dobrodružstvím, Babylon, 2001 — kniha povídek
• Kádrový dotazník, Babylon, 2001 — odpovědi dvanácti českých básníků (např. E. Bondy, V. Kremlička, I. M. Jirous, V. Brabenec, I. Wernisch, J. H. Krchovský) na dotazy po jejich osobním životě.
• Svatováclavské milénium. Češi, Němci a Slováci v roce 1929, Babylon, 2002
• Fízl, Torst, 2007 — kniha na pomezí dokumentu, vzpomínek a beletrie o životě v komunistickém Československu
  • V roce 2014 byla kniha zpracována v Českém rozhlasu jako čtrnáctidílná četba na pokračování. Připravil: Jiří Vondráček, v režii Vlada Ruska četl Igor Bareš.[9]
• Gottwaldovo Československo jako fašistický stát [historický esej], 192 s., Paseka, Praha 2015
• Škola od svatého Norberta, Torst, 2021 — kniha povídek