Osvald Polívka

Osvald Polívka, křtěný Osvald Erasmus (24. května 1859 Enns[1][2] u Lince[3][p 1] – 30. dubna 1931 Praha[4]) byl český architekt, představitel pozdní neorenesance a průkopník secesní architektury, který postavil řadu veřejných budov v Praze.

Osvald Polívka
Narození24. května 1859
Enns
Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí30. dubna 1931 (ve věku 71 let)
Praha
Československo Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníarchitekt, urbanista a kreslíř
DětiDušan Polívka
PříbuzníMiky
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život
Malba ze studentských let

Studoval pražskou německou techniku u profesora Zítka, v letech 1885 až 1889 pak byl jeho asistentem. Od r. 1890 měl vlastní kancelář v Praze až do své smrti.

Dne 8. února 1897 se v evangelickém kostele u sv. Klimenta v Praze oženil s Marií (psána též Jelena), rozenou Černou (1875–1957).[5] Marie byla dcera starosty a politika Tomáše Černého. Manželé Polívkovi měli syna Dušana (1900–1983) a dceru Jitku (1904–1995).[3]

Osvald Polívka zemřel v Praze, pohřben byl v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech.[4]

Dílo
Osvald Polívka: Projekt Živnostenské banky v Praze

Zpočátku byl ovlivněn historismem, zejména pak českou neorenesancí Antonína Wiehla,[6][7] se kterým v letech 1891–1894 úzce spolupracoval. Koncem 90. let 19. století se přiklonil k secesi. Později jeho tvorba směřovala k neoklasicismu a moderně.

Pražské paláce

K nejznámějším dochovaným stavbám postaveným podle jeho projektů v Praze patří:

Jiné stavby

Stavěl řadu činžovních domů, především na Vinohradech, na Starém i Novém městě v Praze (domy v Haštalské pro Vácslava Havla), ale i v Bratislavě, Brně, Nymburce či Ústí nad Labem. Navrhl také několik vil (Nymburk, Černošice, Dobřichovice, Karlovy Vary), budovy Ringhofferovy továrny na Smíchově (včetně vily majitele), Zemskou banku v Bratislavě spolu s činžovním domem zaměstnanců, Živnostenské banky v Prostějově, Terstu a také záložnu v Hradci Králové (1911–1912, dnes Galerie moderního umění)[11] – zde opět v soutěži porazil Kotěru. Je též autorem Paláce České obchodní společnosti v Ústí nad Labem[12] nebo nymburské vodárenské věže.[13]

Zbořené stavby

Raná secesní budova Eskomptní banky (1899) na nároží karlovarských ulic byla zbořena, stejně jako první palác Živnostenské banky v Praze Na Příkopech 860/24 (1908, zbořeno 1938); divadlo Uranie (1898) vyhořelo v roce 1946.

Hodnocení

Polívka byl současníky oceňován pro mistrovství půdorysných a prostorových řešení, důraz na preciznost materiálů a úzkou spolupráci s předními umělci, jak sochaři (např. Ladislav Šaloun, Josef Mařatka, Celda Klouček, Stanislav Sucharda), tak malíři (např. Jan Preisler, Max Švabinský). Nicméně okruh modernistů okolo Kotěry jej hodnotil negativně pro jeho lásku k detailu a zdobnosti až mystické a pohádkové a jistou nabubřelost velkých budov, především peněžních ústavů. Dlouhá léta toto zařazení přetrvávalo, ale od poloviny osmdesátých let jsou jeho díla obdivována, dostává se jim rostoucí pozornosti a památkové ochrany. Na charakteru zástavby pražského centra má Osvald Polívka lví podíl. V době Pražské asanace[14][15] se kriticky vyslovoval k radikálním demolicím památek v centru Prahy. Vilém Mrštík jej ve svém manifestu Bestia triumphans za to ocenil a na jeho případě demonstroval ignorování názorů odborníka – architekta na schůzi zastupitelstva. Mrštík Polívku doslovně cituje: "…Na místech rozhodujících nenalézá ideální snažení o zachování starobylého rázu Prahy vždy patřičného ohlasu, ba ani porozumění… Nicméně," pravil dále, "musí se učinit vše možné, aby Praha byla zachráněna před zhyzděním svých nádherných krás, aby se nečinilo násilí jejímu panoramu." [16] Polívka nepůsobil pedagogicky a to se podepsalo na zájmu a péči o jeho díla po autorově smrti.

Galerie

Odkazy

Poznámky
  1. Evangelická fara

Reference
  1. Matriční záznam o narození a křtu Evangelická církev Linec-vnitřní město, Horní Rakousy
  2. Matriční záznam o narození a křtu Evangelická církev Linec-vnitřní město, Horní Rakousy
  3. Soupis pražských obyvatel, Polívka Osvald
  4. Úmrtní oznámení. Národní politika. 1. 5. 1931, s. 8. Dostupné online.
  5. Matriční záznam o sňatku Osvalda Polívky s Jelenou Marií Černou Českobratrská evangelická fara u sv. Klimenta v Praze
  6. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 1–2ý. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
  7. KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky)
  8. Deník Politik č. 145, ze 27.5.1900, s. 8 online
  9. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
  10. Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. první. vyd. Praha: Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. S. 1–17. (česky) Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine
  11. O galerii [online]. [cit. 2021-12-22]. Dostupné online. (česky)
  12. http://www.usti-aussig.net/stavby/karta/nazev/18-ceskoslovenska-obchodni-banka-csob
  13. http://www.mesto-nymburk.cz/www/index.php?sekce=4&zobraz=zastaveni-3-vodarenska-vez%5B%5D
  14. Asanace král. hlavního města Prahy : text zákona (...). Praha: Národní tiskárna a nakladatelstvo, 1893. Dostupné online. S výkladem a plánem asanačního obvodu.
  15. BEČKOVÁ, Kateřina; HRŮZA, Jiří; ET AL. Asanace - zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské.In: Pražská asanace. K 100. výročí vydání asanačního zákona pro Prahu. první. vyd. Svazek 93. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 1993. 137 s. (Acta Musei Pragensis). Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06. ISBN 80-85394-01-4. Kapitola Asanace - zatracovaný i obdivovaný projekt obce Pražské, s. 34–56. (česky) Résumé německy s. 135-136.. Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine
  16. MRŠTÍK, Vilém. Bestia triumphans. první. vyd. Praha: Nákladem Rozhledů (Josefa Pelcla), 1897 (1897 tisk). 27 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. S. 1. (česky) Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.