Novi Sad

Název města vznikl z rozhodnutí Marie Terezie při povýšení Nového Sadu na svobodné královské město v roce 1749. V latině zněl Neoplanta, resp. Neoplantae a znamenal nové sídlo/novou kolonii. V němčině byl zaznamenán jako Ney-Satz (psáno s y), později se začala používat verze s u (Neu-Satz). Maďarský název města je doslovným překladem německého i latinského názvu (Újvidék, původně Új-vidégh). Ve všech těchto třech jazycích byl název oficiálně používán od 1. února 1749; srbský název v podobě Novi Sad/Нови Сад vznikl lidovým překladem a objevil se na úředních dokumentech o měsíc později.[2]

Před užitím současného názvu města se často používalo označení Racko selo, resp. Srbsko selo, v němčině Ratzen Stadt/Ratzenstadt), případně Petrovaradinski Šanac/Peterwadeiner Schantz) pro předmostí Petrovaradina. V roce 1722 je doložen název Varadinski Šanac (v dokumentu Manojla Grbiće).

Významné centrum srbského státu se začalo rozvíjet již v dobách existence uherského mocnářství a patřilo mezi četná mnohonárodnostní města. V moderní době sem byla přivedena železnice, vznikly přístavy na Dunaji a rafinerie. Počet obyvatel začal vzrůstat po vybudování nových sídlišť po druhé světové válce, umocnil se jihoslovanský prvek. V roce 1999 bylo město během bombardování NATO značně poškozeno, zejména infrastruktura.

Obyvatelstvo města je národnostně smíšené a instituce města proto používají více úředních jazyků.

Město Novi Sad je se svými 389 245 obyvateli druhým největším v zemi (po metropoli Bělehradu). Za svojí velikost vděčí především urbanizaci nejprve Jugoslávie a později Srbska po druhé světové válce. Od skončení konfliktu se počet obyvatel města neustále zvyšuje, a to především přistěhovalectvím, než přirozeným přírůstkem. Nejintenzivnějším obdobím růstu počtu obyvatel Nového Sadu byla 60. léta 20. století, kdy se počet obyvatel zvýšil o 37 %. Většina dosídlenců přišla do města z menších sídel Vojvodiny (56,2 %), dále pak z Bosny a Hercegoviny (15,3 %) a centrálního Srbska (11,7 %).

Dle sčítání lidu z roku 2002 žilo na území Města Novi Sad (vč. Petrovaradína a Sremské Kamenice) 299 294 obyvatel. Průměrný věk obyvatele města byl 39,8 let (38,3 pro muže, 41,2 pro ženy). Samotný Novi Sad bez Petrovaradína, Sremské Kamenice a třinácti příměstských sídel měl tehdy 191 405 obyvatel. V rámci socialistické Jugoslávie byl šestým největším městem.[3]

Přestože bylo historicky obyvatelstvo Nového Sadu národnostně smíšené[4], posílil se po druhé světové válce podíl Srbů na úkor ostatních národností. Původní německé obyvatelstvo bylo vysídleno hned po skončení konfliktu. Podíl a význam Maďarů, Slováků a Rusínů poklesl. Dominantní slovenské obyvatelstvo je pouze v místní části Kysáč severozápadně od centra Nového Sadu. Chorvatské obyvatelstvo žije částečně na území Petrovaradína. V roce 2002 byly národnostní skupiny zastoupeny v Novém Sadu následujícím podílem: Srbové (73,91 %), Maďaři (6,03 %), Jugoslávci (3,69 %), Černohorci (2,23 %), Chorvati (1,84 %) atd. Celkový počet národností, ke kterým se přihlásili obyvatelé Nového Sadu, je 21, celkový počet jazyků je 17.

Novi Sad má status města, které tvoří dvě opštiny: Městská opština Novi Sad (na levém břehu Dunaje) a Městská opština Petrovaradín (na pravém břehu Dunaje). Hranici mezi nimi tvoří řeka Dunaj. Samosprávu města Novi Sad tvoří Zastupitelstvo města Novi Sad (skupština), primátor města, Rada města, Magistrát města a nezávislé regulatorní orgány. Zastupitelstvo města sídlí v poválečné budově, která se nachází na Bulváru Mihajla Pupina v samotném centru města. Zastupitelstvo má 78 křesel a v roce 2017 v něm většinu měla Srbská pokroková strana.

Mapa územního členění Nového Sadu.

Jednotný celek města Nového Sadu tvoří kromě kompaktního města také i Petrovaradín a Sremska Kamenica. Ty se dělí dohromady na celkem 46 místních částí (srbsky Месне заједнице/Mesne zajednice). Každá z nich má vlastní radu se svým předsedou.[5]

Mezi nejstarší části města patří kromě Starého města i Podbara. Do poloviny 19. století, kdy bylo město ještě součástí Rakousko-Uherska, vznikly ještě i dnešní místní části Rotkvarija, Salajka nebo Grbavica. V první polovině 20. století byly vybudovány místní části Banatić, Sajmište, Adamovićevo Naselje, Telep, Detelinara, Liman 1 (nejstarší část) města, Vidovdansko Naselje, Slana Bara, Mali Beograd, Stari Šangaj atd. Místní části Liman (2-4), Satelit, Novo Naselje, Nova Detelinara, Avijatičarsko Naselje a Adice vznikly v druhé polovině 20. století. Některé z nich jsou hustě osídlené, neboť zde (např. Liman) byla vybudována rozlehlá panelová sídliště. Některé městské části vznikly zcela bez územního plánování původně jako černé stavby (Adice, Šangaj).[1]

Pod Městskou opštinu Novi Sad dále spadá 13 okolních obcí:

• Begeč
• Budisava
• Bukovac
• Veternik
• Kać
• Kysáč
• Kovilj
• Ledinci
• Rumenka
• Stari Ledinci
• Rumenka
• Stepanovićevo
• Futog
• Čenej

Celkem zde žije 86 842 obyvatel města (23,7 % celkového obyvatelstva Města Nového Sadu). Největší sídla tohoto typu jsou (dle sčítání lidu z roku 2002): Veternik (18 582 obyvatel), Futog (18 582 obyvatel), Kać (11 166 obyvatel). Futog, který se nachází západně od Limanu, je spojen souvislou zástavbou z centrem Nového Sadu. Podobný proces probíhá vzhledem k dlouhodobému růstu obyvatel Nového Sadu i u dalších bývalých vesnic, jako např. Veternik, Ledinci, nebo Bukovac.

Sídlo společnosti NIS v Novém Sadu.

sídlo společnosti Elektrovojvodina.

Novi Sad je ekonomické centrum Vojvodiny, nejúrodnější zemědělské oblasti v Srbsku. Město je jedním z největších ekonomických a kulturních center země a i v bývalé Jugoslávii mělo nezastupitelné postavení. V roce 1981 mělo město Novi Sad 172 % celojugoslávského průměru HDP na obyvatele. Kromě zemědělství, které je tradičním způsobem obživy vojvodinského venkova, zde je přítomen i průmysl. Tradičně se v Novém Sadu vyrábělo textilní zboží, potraviny a elektrická zařízení. Nachází se zde také rafinerie.[6]

V souvislosti s modernizací města byl v 70. a 80. letech průmysl přesunut z jádra města do nově zřízených průmyslových zón, které se nacházejí na severním a západním okraji Nového Sadu, v blízkosti kanálu DTD, lokalitě Rimski Šančevi a severně od místního železničního nádraží.

Průmysl města v 90. letech 20. století těžce strádal ekonomickými sankcemi, kterými se západní svět pokoušel izolovat tehdejší politický režim. Sankce a hyperinflace vedly k dalšími poklesu životní úrovně, zastarávání podniků a snižování výkonnosti výroby. Někteří z velkých producentů museli své závody uzavřít a zbankrotovali. Mezi takové podniky patřil například Novkabel (výroba elektrických kabelů), Pobeda (zpracování kovů), Jugoalat, Albus a HINS (chemický průmysl). Jediným fungujícím podnikem^[zdroj?] zůstala pouze místní rafinerie, která se však stala cílem bombardování v roce 1999.[7]

Po roce 2001 došlo k ekonomice k významném zvratu. Srbsko se otevřelo západnímu světu a začal ekonomický vzestup. Hospodářství se začalo, podobně jako v jiných zemích střední a východní Evropy, orientovat na terciární sektor, tedy služby. Fungující státní podniky byly privatizovány. V současné době tak dominují malé a střední podniky. Pro turistiku a ekonomickou spolupráci má také význam i Novosadské výstaviště, které se nachází v západní části města (Detelinara) a které bylo po roce 2000 kompletně zmodernizováno. Výstaviště slouží především pro výstavy v oblasti zemědělské techniky; v provozu je již od roku 1933.[8]

Pro budoucí rozvoj ekonomiky města vnímá Novi Sad jako nezbytnou revitalizaci opuštěných oblastí (brownfieldů), opuštěných vojenských objektů a zastaralých průmyslových zón. V roce 2021 byla v Novém Sadu otevřena továrna společnosti Continental Automotive.[9]

Význam Nového Sadu jako finančního centra potvrzuje velký počet bank, mezi které patří například Vojvođanska banka, Kulska banka, Panonska banka a pobočky některých dalších mezinárodních finančních ústavů. Ve městě se nachází také i sídlo podniku Naftne industrije Srbije, tedy hlavní ropné společnosti Srbska. V druhé polovině druhé dekády 21. století i v Novém Sadu vznikla velká nákupní centra, jako např. BIG na třídě Sentandrejski put

V Novém Sadu sídlí oblastní veřejnoprávní televize a rozhlas Rádio a televize Vojvodiny (RTV). Vysílá zde rovněž i městská televizní stanice (srbsky Новосадска телевизија) a i některé soukromé televizní stanice, např. Kanal 9, Panonija a RTV Most. Významné místní soukromé rozhlasové stanice jsou AS FM a Radio 021.

Ve městě sídlí také noviny Dnevnik. Sídlí zde některá nakladatelství, např. nakladatelství Matice srbské, Stilos a Prometej.

Železniční stanice

Přístaviště na Dunaji

Novi Sad je významnou zastávkou na mezinárodním dopravním tahu Budapešť – Bělehrad (prochází tudy také i dálnice) a vedou sem i některé dopravní tahy regionálního (srbského) významu. Novi Sad je spojen silnicí s následujícími městy: Bačka Palanka, Bački Petrovac, Subotica, Bečej, Zrenjanin, Perlez, Sremski Karlovci, Ruma, Beočin. Vzhledem k charakteru krajiny, do které je Novi Sad umístěn, není kolem města vybudován okruh (tak jako ho má např. Bělehrad, či Sarajevo. Roli hlavního průtahu městem hraje Bulvár osvobození, představující centrální osu moderní části města a několik dalších tříd, vystavěných po druhé světové válce v pravoúhlém topografickém plánu.

Novi Sad má síť městské dopravy, kterou tvoří převážně autobusy. Autobusová síť zajišťuje dopravu nejen ve městě, ale i v příměstských oblastech. V provozu je několik desítek linek. Původně vyřazené autobusy ze Západní Evropy doplnily později novější a v 3. desetiletí 21. století se město rozhodlo nakoupit i elektrické autobusy.[10]

Vzhledem k roli města jako regionální metropole dojíždí do Nového Sadu i obyvatelé dalších bližších sídel, jakými jsou např. Sremski Karlovci, Beočin, Temerin, Báčský Petrovec a další. Provozována je proto i síť příměstské dopravy, v některých směrech tuto roli plní i vlaky.

V letech 1911–1958[11] zde byly v provozu i tramvaje. V souvislosti s modernizací města a jeho rychlým rozvojem se však ukázala jako nemoderní a postupně proto zrušena. Diskuze o možné obnově tramvajové sítě v Novém Sadu se čas od času opětovně objevují.^[zdroj?]

Trasu dálnice kopíruje také i železnice. Hlavní trať, vedoucí ze Subotice do Bělehradu. Severně od města se poté větví do několika dalších tratí: směrem na východ (do Zrenjaninu), směrem na sever (do Bečeje) a směrem na západ (do města Bogojevo). Město má jedno hlavní nádraží, které je umístěno v severní části města, na samotném konci Bulváru osvobození (srbsky Bulevar oslobođenja). V jeho blízkosti se nachází také autobusové nádraží. Železniční nádraží procházelo v souvislosti s modernizací železniční trati ze Subotice do Bělehradu v první polovině 20. let 21. století rozsáhlou modernizací a je proto uzavřeno.[12]

Novi Sad se nachází na evropském veletoku Dunaji. Proto nelze zpochybnit význam dopravy lodní, a to ať už osobní (zajištěno je spojení např. do Iloku), či nákladní. Přes Novi Sad proplouvají četné nákladní lodě. Na místě, kde kanál Dunaj–Tisa–Dunaj ústí do Dunaje, se nachází rozsáhlý přístav. Osobní přístav pro lodě, které plují po Dunaji, se nachází v centru města na nábřeží Sunčani Kej a byl v roce 2020 rekonstruován.[13]

Severně od Nového Sadu se nachází malé letiště, které slouží pro sportovní účely a příležitostní nákladní dopravu. Většina obyvatel města nicméně využívá bělehradské letiště, která je vzdálené 80 km jihovýchodně a je dobře dostupné po dálnici.

Řeku Dunaj překonávají tři mosty; Most Svobody, vybudovaný v roce 1981, nejstarší Varadínský most a Žeželjův most, který slouží kombinovaně pro nákladní i silniční dopravu. Všechny novosadské mosty byly na jaře 1999 během bombardování Jugoslávie zničeny[14] a v následujících letech zrekonstruovány (první z mostů otevřen 2005, druhý 2000, třetí jako provizorium má být zcela přebudován). Dokud nebyly tyto mosty vystavěny znova, sloužilo obyvatelům města pontonové provizorium.

Díky síti moderních širokých bulvárů bylo možné v minulých desetiletích zbudovat v Novém Sadu širokou síť cyklostezek. Město je v Srbsku známé především díky značnému podílu cyklistické dopravy. Jednotlivé cyklopruhy a cyklostezky jsou oddělené od ostatních druhů dopravy. Město má okolo 100 km cyklostezek.[15]

Panorama Nového Sadu

Divadelní festival Sterijino Pozorje, který se koná v budově národního divadla.

Městská knihovna na ulici Dunavska.

Novi Sad je kulturním centrem autonomní oblasti Vojvodina[16] a významné kulturní centrum i na úrovni Srbska celkem. V Srbsku je vnímán jako město festivalů, kulturních akcí a specifického prostředí. Pro místní obyvatelstvo má význam i historický, neboť se zde v 18. a 19. století vytvářely první zárodky srbských kulturních institucí. V Novém Sadu například vznikla a sídlí i Matice srbská. V roce 1861 zde bylo zřízeno srbské divadlo.[8] Na počátku 20. století byl Novi Sad místem setkávání a tvorby celé generace srbských spisovatelů. Další místa, která jsou klíčová pro srbskou národní identitu (např. Sremski Karlovci, pravoslavné kláštery v podhůří Frušky Gory) se nachází v samotné blízkosti Nového Sadu.

Ve městě se nachází několik muzeí a značný počet soukromých, nebo veřejných galerií. Nejznámějším muzeem je Muzeum Vojvodiny, které bylo zřízeno již v roce 1847. V muzeu je umístěna stálá výstava historie města a Regionu. Muzeum Nového Sadu se nachází na Petrovaradínské pevnosti a věnuje se vzniku a vývoji tohoto původně rakouského opevnění. Po smrti oblíbeného balkánského písničkáře Đorđe Balaševiće bylo rozhodnuto o zřízení muzea, které by bylo věnované jemu.[17] Největší galerií je potom Galerie Matice srbské (zřízena v roce 1958[8], která provozuje dvě instituce tohoto typu v centru města. Galerie výtvarného umění vystavuje rozsáhlou sbírku Rajka Mamuziće a Pavla Beljanského z první poloviny 20. století.

Ve městě se nachází rovněž i značný počet kulturních center. Nejznámější je Kulturní centrum Nového Sadu (KCNS/КЦНС), kde se konají různé výstavy, literární večery nebo hudební představení. Mezi další se potom řadí centrum mládeže KC13, nebo studentské kulturní centrum Fabrika. Ve městě působí i kulturní centra dalších zemí, jako např. American Corner, italské a francouzské kulturní centrum, a Institut pro kulturu Vojvodiny. Do budoucna mají být zřízena kulturní centra na jednotlivých místních částech (např. Novo naselje). Výhledově má být na areál s řadou kulturních zařízení přebudováno i místní nákladové nádraží (srbsky Ранжирна станица)[18] Kulturní akce jsou rovněž pořádány i v budově Novosadské synagogy.

Dnes je město z kulturního hlediska známé také díky letnímu festivalu EXIT[19], který se zde koná již od roku 2000 pravidelně na začátku léta a je jednou z hlavních kulturních akcí během festivalové sezony v celé zemi. Mezi další velké kulturní akce v Novém Sadu patří také filmový festival Cinema City, který se odehrává na zhruba dvaceti lokalitách v celém městě, dále potom Novosadský jazzový festival, divadelní festival Sterijino Pozorje, festival pro děti Zmajeve dečje igre, Tamburica fest, alternativní divadelní festival INFANT a další.

V Novém Sadu sídlí rovněž i Společnost spisovatelů Vojvodiny (srbsky Društvo književnika Vojvodine) a Sdružení výtvarníků Vojvodiny (srbsky Udruženje likovnih umetnika Vojvodine).

Město Novi Sad se snaží podporovat kulturní aktivity. V letech 2015–2016 např. přijalo první kulturní strategii na nadcházející období. Město získalo status Evropské město kultury pro rok 2021. V roce 2019 získal Novi Sad titul Hlavní město mladých Evropy (anglicky European Youth Capital).

Po roce 2000 začal počet návštěvníků města Nového Sadu pravidelně růst v souvislosti s otevíráním Srbska Evropě. Hlavní událostí, která přiláká nejvíce návštěvníků, je hudební festival EXIT, který ročně navštíví okolo 150 tisíc lidí. Další akcí, která je populární rovněž v regionu je také Novosadský veletrh (Novosadski sajam), který se koná vždy v květnu. V roce 2017 počet návštěvníků veletrhu dosáhl 130 000 lidí.

Ve městě se nachází turistický přístaviště, které je umístěno na Dunaji u Varadínského mostu, kde zastavují výletní lodě.

Hlavním turisticky atraktivním objektem je nad městem se vypínající Petrovaradínská pevnost[6] s ikonickou hodinovou věží[4], kde se rovněž nachází i městské muzeum a ze kterého se nabízí pohled na historické centrum města. To je rovněž často navštěvovaným místem. 20 km jihozápadně od Nového Sadu se nachází rovněž Národní park Fruška Gora, do něhož řada návštěvníků cestuje právě z Nového Sadu. V roce 2016 byl ve městě otevřen Dino-park s replikami 26 dinosaurů.

Roku 2008 město navštívilo celkem 97 tisíc turistů, což představovalo okolo čtyř procent z celkového počtu návštěvníků země.[21] V první polovině roku 2018 bylo v Novém Sadu zaznamenáno okolo dvou set tisíc přenocování.[22]

Dunajský park ve středu města, nejoblíbenější veřejný park ve městě.

V Novém Sadu se nachází několik parků: Dunajský park (v centru města), Limanský park (u Dunaje, v místní části Liman) a Futožský park, u výpadovky směrem k obci Futog. Ve Sremské Kamenici se nachází další park na břehu řeky Dunaje. Zbytky lužních lesů po obou březích veletoku jsou rovněž klidovou zónou, kterou spojuje cyklostezka, nábřežní trasa s názvem Kej. Kampus Univerzity v Novém Sadu přechází rovněž v zelený prostor, Univerzitní park, který začíná u budovy rektorátu a končí u Dunaje.

První parky vznikly v Novém Sadu na konci 19. století. Ve století dvacátém byly potom vysázeny na některých ulicích ve městě i první aleje. V 50. letech byla realizována parková úprava okolí Petrovaradínské pevnosti. Na počátku 21. století se v Novém Sadu (vč. Petrovaradína a Sremské Kamenice nacházelo celkem 75,16 ha parků, veškerá zeleň (vč. parkové úpravy sídlišť, izolační zeleně apod. má rozlohu 3298,15 ha).[23] V období existence socialistické Jugoslávie byl Novi Sad jedním ze tří nejzelenějších měst v celé zemi.[15]

Hlavní výletní destinací v okolí je pohoří Fruška Gora, které je přístupné z okolních obcí, např. ze Sremských Karlovců, kde se nachází areál Stražilovo. Mezi další chráněné přírodní oblasti v okolí Nového Sadu patří např. hnízdiště ptáků Koviljsko-petrovaradinski rit, tvořené lužními lesy, přírodní park Begečka jama nebo Mačkov sprud.

Na území města Nového Sadu je evidováno celkem šest památných stromů, čtyři z nich jsou platany. Jedná se o následující: Platan západní ve Futogu, Morušovník bílý na Čenejské salaši, Břestovec jižní na rohu ulice Modene a Ilije Ognjatovića, v centru města, Platan západní u základní školy Miloše Crnjanského, Platan javorolistý v areálu Futožské kasárny a Platan západní na Rumenačské ulici.

V lokalitě Petrovaradínu by měla být zřízena také botanická zahrada.[24]

V souvislosti se snahou zlepšit situaci ohledně stavu životního prostředí se rozhodlo město Novi Sad participovat na projektu s názvem "Čista Srbija" (Čisté Srbsko) v rámci něhož má být v okrajových částech města, resp. ve vesnicích, které z administrativního hlediska spadají pod metropoli Vojvodiny, zbudována kanalizace. Zvýšit se rovněž má i kvalita vod, které jsou vypouštěny do Dunaje.[25] Jen v letech 2012 až 2021 vydala místní radnice 2,5 miliardy dinárů na projekty v oblasti zlepšení životního prostředí.[15]

Protipovodňová obrana města je realizována pomocí náspu na novosadské straně Dunaje (součást promenády Sunčani kej), která se táhne od vesnice Čelarevo až po Kovilj. Valy se nachází i z obou stran kanálu DTD, který prochází městem. Násyp se nachází rovněž i v blízkosti Petrovaradína, nikoliv však před Sremskou Kamenicí. Motivace na výstavbu systému protipovodňové ochrany vznikla v závěru 19. století, kdy bylo město ničeno katastrofálními záplavami Dunaje.[26]

Střední dopravní škola v Novém Sadu

Novi Sad byl v 19. století považován za tzv. „srbské Atény“[27][28], vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o největší město s významným podílem Srbů na území Uherska. V roce 1810, jen dva roky poté, co vznikla v Bělehradě první vysoká škola, bylo v Novém Sadu založeno gymnázium, které dnes nese název spisovatele Jovana Jovanoviće Zmaje z přelomu 19. a 20. století. Na tomto gymnáziu také působil i buditel Pavel Josef Šafařík[29] Po druhé světové válce (v roce 1960) pak město získalo i vlastní univerzitu[30][31] spolu s vlastním kampusem, který se nachází na březích řeky Dunaje.

Bývalá Dělnická univerzita (srbsky Раднички универзитет) byla známá především díky vyhořelé výškové budově, která se nachází na Stražilovské ulici jižně od středu města.[32] Budova byla později prodána soukromé společnosti a renovována na počátku 20. let 21. století. Otevřena má být roku 2022.

V současné době se v Novém Sadu nachází 37 základních škol, 4 gymnázia (Gymnázium „Jovan Jovanović Zmaj“, Gymnázum Svetozara Markoviće, Gymnázium Isidory Sekulić, Gymnázium Lazy Kostiće), 20 dalších středních škol a kromě státní Univerzity v Novém Sadu (na které studuje cca 50 000 posluchačů) i několik soukromých vysokých škol, např. Univerzita Edukons, Univerzita Hospodářská akademie (srbsky Универзитет Привредна Академија), a další.

Plavecký bazén v Novém Sadu.

Novi Sad má jednu z nejdelších tradic v oblasti sportu v celém Srbsku. Městský střelecký klub, založený v roce 1790, se stal první sportovní organizací v Novém Sadu, ještě v době existence Uherska. Dnes v Novém Sadu působí asi 220 sportovních klubů.

V Novém Sadu sídlí sportovní týmy Vojvodina, které hrají fotbal, basketbal, vybíjenou, házenou, vodní pólo, box, jduo, karate, stolní tenis, tenis a další sporty. Fotbalový tým FK Vojvodina působí v Novém Sadu již od roku 1914 a působí v první fotbalové lize Srbska. V místní části Detelinara sídlí fotbalový tým FK Novi Sad.

Mezi další sportovní týmy, které jsou v Novém Sadu známé, jsou OK Vojvodina (vybíjená), KK Vojvodina (basketbal) RK Vojvodina (házená) a VK Vojvodina (vodní pólo).

Na Mišeluku u Sremské Kamenice se až do roku 2009 konaly automobilové a motocyklové závody.

Ve městě se nachází několik tenisových klubů (TK 6. maj, TK Novi Sad, TK As, TK Vojvodina, TK Viner) V lokalitě Sajmište se nachází nekrytý bazén. V rámci obchodně-sportovního komplexu SPENS má Novi Sad k dispozici také i bazén krytý.

Díky blízkosti pohoří Fruška gora má město několik turistických klubů. Každý květen se v pohoří koná tzv. Fruškogorský maraton, který je populární nejen mezi obyvateli Nového Sadu, ale přitahuje i účastníky z regionu celé bývalé Jugoslávie.

• Pavel Josef Šafařík (1795–1861), slovenský spisovatel, slavista, literární historik, etnograf a jazykovědec
• Mileva Marićová (1875–1948), matematička a fyzička, první manželka Alberta Einsteina
• Tommy Lapid (1931–2008), izraelský novinář a politik
• Danilo Kiš[33] (1935–1989), spisovatel
• Djordje Balašević (* 1953–2021), rockový písničkář, textař, osobitý zpěvák, skladatel a kytarista.
• Refik Memišević (1956–2004), zápasník, olympionik
• Monika Selešová[34][6] (* 1973), americká tenistka
• Marija Veger, bývalá srbská basketbalistka.[34]
• Borisav Atanasković (1931—1994), srbský a jugoslávský spisovatel
• Isidor Bajić (1878—1915), srbský skladatel a učitel
• Janika Balázs, maďarský hudebník hrající na tamburu
• Aleksandar Tišma, srbský spisovatel
• Želimir Žilnik, dokumentarista
• Katalin Ladik (* 1942), maďarská básnířka a performerka
• Vasa Stajić, ředitel Matice srbské
• Marija Trandafil, srbská donátorka
• Isidor Bajić, zakladatel první hudební školy v Novém Sadu
• Jovan Grčić Milenko, básník a překladatel
• Kosta Trifković, autor divadelních komedií.
• Miroslav Antić (1932—1986), srbský básník

• Budva, Černá Hora
• Dortmund, Německo
• Helioupolis, Řecko
• Čchang-čchun, Čína
• Lvov, Ukrajina
• Modena, Itálie
• Nižnij Novgorod, Rusko
• Norwich, Velká Británie
• Pécs, Maďarsko
• Temešvár, Rumunsko

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Novi Sad na srbské Wikipedii.

• Novosadské divadlo

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Novi Sad na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Sad Nový v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Oficiální webové stránky města
• Strategija održivog razvoja Grada Novog Sada, 2015 (srbsky)
• Studija zelenih i rekreativnih površina (srbsky)