Normané

Založení osad ve Francii následovalo po sérii nájezdů na francouzské pobřeží hlavně z Dánska – i když některé pocházely také z Norska a Švédska – a získalo politickou legitimitu, když vikingský vůdce Rollo souhlasil s přísahou věrnosti západofranskému králi Karlu III. po obléhání Chartres v roce 911 n. l.[5] Král se tímto způsobem pokusil řešit problém rozpínavosti a dravosti Normanů. Prolínání severských osadníků a domorodých Franků a Galorománů v Normandii přineslo v první polovině 10. století etnickou a kulturní „normanskou“ identitu, která se v průběhu staletí dále vyvíjela.[6]

Normani byli známí svým bojovým duchem a nakonec svou katolickou zbožností a stávali se představiteli katolické ortodoxie románské komunity.[5] Původní severští osadníci přijali galorománský jazyk franské říše, ve které se usadili. Jejich staronormanský dialekt se stal známým jako normanština, což je důležitý literární jazyk, kterým se dodnes mluví v některých částech Normandie (dialekty Cotentinais a Cauchois) a na nedalekých Normanských ostrovech (Jèrriais a Guernésiais). Normandské vévodství, které založili na základě smlouvy s francouzskou korunou, bylo velkým lénem středověké Francie a za vlády Richarda I. Normandského bylo ve feudálním působení vytvořeno soudržné a impozantní knížectví.[8][9] Na konci vlády Richarda I. Normandského v roce 996 (příjmení „Richard sans Peur“, což znamená „Richard Nebojácný“), byli potomci severských osadníků provincie podle Cambridge Medieval History (svazek 5, kapitola XV) „nejen křesťané, ale především Francouzi“.[10]

Normani jsou známí jak pro svou kulturu (jedinečná románská architektura a hudební tradice), tak pro významné vojenské úspěchy a inovace. Výrazně ovlivnili také dějiny Středozemí. Zúčastnili se řady bojů s Araby a byli za svou statečnost hojně odměňováni. Od Saracenů a Byzantinců nakrátko dobyli jižní Itálii a Maltu. Rainulf Drengot získal v Itálii roku 1030 od Sergia IV. Neapolského hrabství Aversa a příslušník rodiny Hauteville Guaimar IV. ze Salerna později získal dokonce Apulii a Kalábrii jako „vévoda z Apulie a Calabrie“. Guaimar okamžitě odměnil svého prvního velitele Viléma zvaného Železná paže knížectvím Melfi. Drengotův syn pak získal ještě knížectví Capuu. Tyto územní zisky byly završeny dobytím Sicílie a Malty z rukou Arabů. Normanští dobrodruzi hráli roli při zakládání sicilského království pod vedením Rogera II. roku 1130. Expedice pod vedením vévody Viléma Dobyvatele vedla k normanskému dobytí Anglie, kterou získali roku 1066 v bitvě u Hastingsu, a Vilém Dobyvatel se stal anglickým králem.[11] V roce 1072 napadl Vilém Dobyvatel Skotsko a král Malcolm III. se mu byl nucen podrobit. Normané též usilovali o vládu ve Walesu a v Irsku. Normanské a anglo-normanské síly od počátku jedenáctého do poloviny třináctého století přispěly ke španělské Reconquistě.[12]

Normanský kulturní a vojenský vliv se rozšířil z těchto nových evropských center do křižáckých států na Blízkém východě, kde princ Bohemund z Tarentu v Levantě založil Antiochijské knížectví, dále do Skotska a Walesu ve Velké Británii, do Irska a na pobřeží severní Afriky a na Kanárské ostrovy. Dědictví Normanů dnes přetrvává prostřednictvím regionálních jazyků a dialektů ve Francii, Anglii, Španělsku, Québecu a na Sicílii a také prostřednictvím různých kulturních, soudních a politických opatření, která zavedli na svých dobytých územích.[4][13]

Normané by neměli být zaměňováni s Vikingy – skandinávskými nájezdníky, pleniteli Anglie a ruských knížectví.

Geoffrey Malaterra (benediktinský mnich a kronikář z 11. století) Normany charakterizoval jako vyznačující se svou prohnaností, pohrdající odkazy svých předků v naději na další veliká vítězství.

Zeměpisně se Normandie nachází v přibližně týchž místech, jako stará církevní provincie Rouen, která se nazývala Brittanica Nova stejně, jako západní Flandry. Toto území nemělo přirozenou hranici, proto předtím tvořilo administrativní celek. Historicky bylo obyvatelstvo převážně francouzské. V oblasti se také natrvalo usadili vikinští osadníci, kteří začali oblast osidlovat kolem roku 880 a kteří byli rozděleni mezi malou kolonii ve východní Normandii a o něco větší usedlost v západní Normandii.

Během 10. století se začaly množit případy zkázonosných nájezdů Vikingů ze severu, pronikajících po řekách hluboko do vnitrozemí Galie, které se začaly stávat jejich častým tábořištěm. S sebou si Vikingové brali i své ženy i osobní majetek. Část Vikingů se zde trvale usadila, jejich pohanské zvyky byly později nahrazeny křesťanstvím a Vikingové též přijali také galorománský jazyk místních obyvatel. Po jedné či dvou generacích se již potomci vikinských nájezdníků ničím nelišili od zdejšího francouzského obyvatelstva.

Normané si v Normandii osvojili sílící feudální systém a stejně jako Normané v Anglii, tak také Normané v severní Francii zaujali své místo ve společenském žebříčku. Normanští válečníci se zcela lišili od místní francouzské aristokracie, která mohla leckdy vysledovat svůj původ až do karolinské doby, zatímco Normané zřídkakdy dokázali vystopovat své předky do doby před počátek 11. století. Většina rytířů zůstávala chudá a lačná po půdě. Rytířstvo v dobách před křížovými výpravami patřilo k nízké společenské třídě a rytíř býval často jen profesionální voják a jediným jeho majetkem byl jeho kůň. Mnoho anglických a francouzských Normanů se proto horlivě připojilo k myšlence křížové výpravy.