Canterbury

Nálezy z doby bronzové a kruhová mohyla z období neolitu potvrzují, že v oblasti Canterbury existovalo osídlení již v dávných dobách. Před ovládnutím Británie Římany byla osada Durovernon (anglicky duro – „opevnění“, verno – „bažina“) nejdůležitějším střediskem v Kentu.

Canterbury (latinsky Durovernum Cantiacorum) se stalo římským administrativním centrem. Nacházelo se na křižovatce tří cest vedoucích z přístavů Regulbium (Reculver), Dubris (Dover) a Lemanis (Lympne). Centrum se nacházelo v místě, kde je nyní Watling Street. Pozůstatky městských hradeb a jedné z městských bran se dochovaly do současnosti.

Jméno Canterbury pochází ze staroanglického Cantwarebyrig, které znamenalo pevnost obyvatel Kentu. Krátce po vpádu Normanů byla v Canterbury vybudována tvrz, která byla brzy nahrazena kamenným hradem jehož pozůstatky se dochovaly doposud.

Roku 596 papež Řehoř I. Veliký vyslal mnicha Augustina aby obrátil obyvatele Anglie ke křesťanství. Od roku 431, kdy papež Celestýn I. vyslal Paládia aby totéž provedl v Irsku, to byla již druhá papežská mise na Britské ostrovy. Král Kentu Aethelbert povolil roku 597 Augustinovi postavit převorství na místě kde stojí současná katedrála. Dal rovněž vybudovat opatství mimo hranice města za jeho hradbami, kde byl po své smrti jako i jiní první arcibiskupové pohřben. Ačkoli papež Řehoř původně předpokládal rozdělení Anglie na dvě arcibiskupství s centry v Londýně a Yorku, Augustinův úspěch v Canterbury vedl k tomu, že sídlo arcibiskupství bylo v tomto městě. Augustin také nechal s podporou krále postavit kostel svatého Martina, který je používán do dnešní doby a je považován za nejstarší stále používaný kostel v Anglii. Canterburská diecéze byla hlavním primariátem Anglie od roku 597 až do smrti posledního katolického arcibiskupa kardinála Olea roku 1558. Opatství, katedrála a kostel svatého Martina jsou součástí Světového dědictví.

Pozůstatky Canterburského hradu

Canterburská katedrála je místem, kde je pohřben Jindřich IV. a Eduard IV., ale nejznámější je jako místo kde byl roku 1170 zavražděn Tomáš Becket. Na základě této události se Canterbury stalo významným poutním místem a bylo inspirací pro Canterburské povídky Geoffrey Chaucera. Nemocnice svatého Tomáše byla využívána jako ubytovna pro poutníky a město bylo také počátkem nebo koncem poutí (např. Via Francigena) z Canterbury do Říma. Město je také spojeno s rodinou Thomase Mora (jeho hlava je pohřbena v kostele svatého Dunstana, zatímco jeho tělo v londýnském Toweru).

Věž kostela svatého Jiří kde byl pokřtěn Christopher Marlowe

Opatství svatého Augustina bylo zničeno v průběhu rušení anglických klášterů na příkaz Jindřicha VIII. poté, co se nepohodl s Římem. Dochovaly se pouze jeho trosky. V té době se na základě toho, že bylo Canterbury primariátem katolické církve, stalo i centrem nově vytvořené Anglikánské církve. V té době byla také obnovena církevní škola King's School. Francouzští protestantští uprchlíci se v průběhu 16. století usídlovali ve městě a položili základ výroby hedvábí.

Roku 1461 se město stalo statutárním hrabstvím. Roku 1888 při správní reformě se město stalo samosprávným hrabstvím. Bylo nejmenším z těchto hrabství a počet obyvatel nikdy nepřekročil 50 000 (výsledky sčítání obyvatel z roku 1971 uvádí počet 33 175). Po další správní reformě z roku 1972 se město stalo součástí Canterburského obvodu Kentu.

V průběhu druhé světové války bylo město vážně poškozeno při bombardování německým letectvem. Poválečná obnova centra Canterbury a hlavně nejvíce poškozené východní části města (nyní je tato oblast označována jako Whitefriar's development), začala nedlouho po válce. Byl vybudován i obchvat města, který měl snížit problémy vznikající s narůstajícím dopravním provozem.

Canterbury v současnosti přitahuje především turisty. Canterburskou katedrálu navštívilo v roce 2001 asi 1,2 miliónů turistů. Ve městě je dále zachováno mnoho historických budov a moderní výstavba uvnitř středověkého centra města podléhá přísné kontrole a regulaci. V letech 2004 až 2005 proběhla výrazná rekonstrukce oblasti Whitefriars, doprovázená archeologickými výzkumy. Canterbury tak má nyní moderní obchodní centrum, lákající turisty k nákupům, na druhé straně v některých obvodech města zůstaly opuštěné domy, poté co obchodní řetězce přemístily svá sídla do nově rekonstruované oblasti Whitefairs.

V Canterbury se nacházejí dvě železniční stanice – Canterbury západ a Canterbury východ. Paradoxem je, že Canterbury západ se nachází na severním okraji východní části města. Železniční dopravu zajišťuje společnost Southeastern. Na Canterbury západ zastavují především vlaky z vyjíždějící londýnského Charing Cross (a jen několik spojů ze stanice Victoria) a pokračují dále na Ramsgate a Margate. Vlaky ze stanice Victoria projíždí na Canterbury východ (cesta z Londýna trvá asi 88 minut, v roce 2009 má být město spojeno s Londýnem rychlovlaky s délkou spojení asi 30 až 40 minut) a pokračují na Dover. Stanice Canterbury západ je starší. Byla zprovozněno společností South Eastern Railway 6. února 1846 a 13. dubna byla dokončena trať do Ramsgate. Canterbury východ je mladší a byla otevřena společností London, Chatham and Dover Railway 9. července 1860.

Canterbury bylo také konečnou stanicí železniční trati Canterbury and Whitstable Railway která byla uvedena do provozu v roce 1830 a uzavřena roku 1953. Tato trať byla první pravidelnou linkou na světě dopravující cestující soupravou taženou parní lokomotivou. Obsahovala první významný železniční tunel a první železniční most na světě. Lokomotiva, která byla původně používána pro dopravu na této lince, Invicta, byla ještě nedávno vystavena v místním muzeu, ale nyní je umístěna v Národním železničním muzeu v Yorku. Část původní železniční trati je možno prohlédnout poblíž Tyler Hill.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Canterbury na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Canterbury ve Wikislovníku
• Rada City of Canterbury
• Turistické centrum pro Canterbury
• Canterburská katedrála
• Oficiální stránky Arcibiskupa z Canterbury
• Přehled historických budov, foto
• Marlowovo divadlo