Královská rezidence Mnichov

V roce 1385 se na místě dnešní rezidence nacházela pevnost Neuveste. Ta vznikla po několika povstáních mnichovských občanů proti bavorským vévodům, bratrům Johannovi II., Stephanu III. a Friedrichovi, kteří tehdy měli své sídlo (Alter Hof) přímo ve městě. Sloužila vévodům a jejich dvoru jako únikový hrad místo starého Alter Hof, neboť ten se při občanských nepokojích ve městě ukázal jako málo bezpečný. Na důkaz usmíření dostali vévodové od města povolení ke stavbě nové pevnosti s vlastní bránou, Neuveste. Byl to gotický vodní hrad, přístupný z města pouze přes opevněný most.

Dnes se pod lékárenským nádvořím (Apothekenhof) Královské rezidence ještě nacházejí suterénní klenby a základové zdi bývalého hradu. Jejich poloha je vyznačena červenými kameny v zádlažbě nádvoří. Stěny jihozápadní hradní věže z doby kolem roku 1500 a klenby s kruhovými sloupy ve sklepě společenského sálu (Ballsaalkeller), na jihu bývalého hradu, jsou posledními dochovanými pozůstatky Neuveste a nejstarších části současné Královské rezidence.

Budova s uměleckou síní Kunstkamer a konírnou Marstall v 16. století

Vévoda Wilhelm IV, který vládl v letech 1508–1550, přestěhoval bydliště rodiny Wittelsbachů ze starého Alter Hof do pevnosti Neuveste. Začala tím její historie novodobého paláce. V letech 1530 až 1540 nechal na jihovýchodním rohu hradu postavit kruhové opevnění, Rundstubenbau a na místě dnešního náměstí Marstallplatz založil první dvorní zahradu (Hofgarten). V zahradním pavilonu byl vystaven historický cyklus, ke kterému patřil také obraz Albrechta Altdorfera Die Alexanderschlacht.

Antiquarium, jeden z největších renesančních sálů s klenbami v Evropě

Grottenhalle, Královská rezidence Mnichov.

Vévoda Albrecht V., který vládl v letech 1550–1579) nechal roku 1562 v Neuveste postavit slavnostní sál Ballhaus (Sankt Georgssaal) a v letech 1563–1567 budovu s uměleckou síní (Kunstkamer) a konírnou (Marstall). Budova byla v roce 1809 přestavěna na královskou mincovnu (Alte Münze) a dnes v ní sídlí Bavorský zemský úřad památkové péče (Bayerisches Landesamt für Denkmalpflege). V této umělecké síni mají svůj původ mnohé mnichovské sbírky. Protože tam však nebyl dostatečný prostor pro rozsáhlou sbírku soch, vznikla v letech 1568 až 1571 ještě budova Antiquaria[pozn. 1] od architektů Simona Zwitzel a Jacopo Strady. Tato nová budova musela být postavena mimo zámecký komplex, protože v něm pro ni už nebyl prostor. To dalo rezidenci další směr vývoje. Antiquarium zabírá celé přízemí budovy a je to největší renesanční sál na sever od Alp. V horním patře byla dvorní knihovna, která tvořila jádro pozdější Bavorské státní knihovny (Bayerische Staatsbibliothek).[4] Od roku 1560 byla na místě dnešního státního kancléřství (Staatskanzlei) založena další zahrada. V jejím severovýchodním koutu byl v letech 1565/67 postaven zahradní pavilon (Lusthaus) s cyklem nástropních maleb na téma stříbrný věk [pozn. 2] (zachovaly se pouze jednotlivé nástropní malby).[5] V letech 1560/70 následovala v jihozápadním rohu Neuveste výstavba plesového domu (Ballhaus), jehož suterén zůstal zachován, ale je nepřístupný.

Grottenhof, Královská rezidence Mnichov.

V letech 1580/1581 nechal vévoda Wilhelm V. (vládl 1579–1597) postavit na ulici Residenzgasse Witwenstock pro ovdovělou vévodkyni Annu. V letech 1581 až 1586 byl postaven čtyřkřídlý komplex manýristického nádvoří Grottenhof s fontánou Perseusbrunnen, který má velký uměleckohistorický význam. Architektem byl Friedrich Sustris. Název nádvoří je podle fontány s lasturami u západní fasády Antiquaria.[6] Na východní straně Antiquaria bylo ještě přistavěno další křídlo (Schwarzer Saal Trakt), které ale bylo dokončeno až jeho následovníky. Za Wilhelma V. se vévodský Dvůr přestěhoval z Neuveste do nově postavených budov.

Královská rezidence Mnichov, bronzový lev před vchodem na nádvoří Kapellenhof

Za vévody Maximiliána I. (vládl 1597-1651), který se později stal kurfiřtem, vznikla na západní straně Antiquaria po něm pojmenovaná Maximiliánská rezidence.[7] Její do 19. století jediná veřejně viditelná fasáda se dodnes zachovala. S portály střeženými dvěma lvy a se sochou patronky Bavorska, Panny Marie ve výklenku mezi portály, dominuje západní straně rezidenčního komplexu. Maximilian nechal stávající budovy přestavět a propojit. Nádvoří Brunnenhof, které dříve sloužilo jako otevřený prostor pro turnaje, bylo uzavřeno. Kolem roku 1600/1602 vznikl na jihovýchodě Antiquaria černý sál (Schwarzer Saal) s iluzionistickou malbou stropu od malíře Hanse Werla.[pozn. 3] Přístupný byl prostřednictvím monumentálního dvoudílného schodiště.[8]

Přestavba nádvoří s fontánami (Brunnenhof) začala kolem roku 1607. Na jeho úzkých stranách byly postaveny budovy se sedlovou střechou. Proti jedné z nich jsou věžní hodiny, postavené v letech 1612 – 1615 podle modelu Heinricha Schöna staršího jako opláštěná samonosná hrázděná konstrukce. V roce 1610 byla uprostřed nádvoří postavena velká fontána (Wittelsbacherbrunne)), se sochou Otty von Wittelsbach a s postavami od sochaře Huberta Gerharda, které alegoricky znázorňují čtyři bavorské řeky: Dunaj, Lech, Inn a Isar.

Wittelsbacherbrunnen

Uvnitř byla postavena dvorní kaple (1601–1603) a soukromé místnosti vévody a vévodkyně. Kaple, dlážděná mramorem a bohatě zdobená scagliolou, sloužila vévodům jako soukromé oratorium. Od roku 1612 nechal Maximilian I. postupně zbourat velké části jižních a západních křídel Neuveste s palácem a věží Silberturm. Mezi roky 1614 a 1619, byly na severní straně císařského nádvoří (Kaiserhof) vytvořeny velkolepé prostory pro hosty (Trier- und Steinzimmern, Kaisersaal a Kaisertreppe), které dokumentovaly Maximilianovy vysoké politické požadavky.[9] Bohatě dekorované prostory s nádhernými zárubněmi, stropy s freskami a tapiseriemi jsou příkladem architektury počátku 17. století. Uspořádání místností sloužilo jako prvotřídní apartmán pro nejvýše postaveného hosta. Žil v něm císař a jeho manželka, když se zastavili v Mnichově. V pokojích Trierzimmer přebývali nejbližší členové císařské rodiny a vyšší členové královského doprovodu. Dnes znovu obnovený Kaisersaal s velkým schodištěm stejného jména (Kaisertreppe), byl v 17. století největší a nejdůležitější slavnostní prostor rezidence. Od roku 1799 však musel Kaisersaal a navazující Vierschimmelsaal ustoupit novému apartmánu pro kurfiřta Maxe IV. Josefa (od roku 1806 král Max Bavorský).[10] než byly po druhé světové válce opět obnoveny. Budovy rezidence byly již tak rozsáhlé, že stačily Maximiliánovým nástupcům až do počátku 19. století. Ti se proto soustředili hlavně na úpravy interiérů.

Vlys a zlacený dřevěný strop v místnosti Herzkabinett kurfiřtky Henrietty Adelaidy v Královské rezidenci Mnichov kolem roku 1666 (Foto 2011)

Hartschiersaal

V době vrcholného baroka mezi lety 1666 a 1669 rozšířila kurfiřtka Henriette Adelaide, která byla od roku 1650 manželkou kurfiřta Ferdinanda Maria (vládl 1651–1679), menší apartmán své tchyně mezi ulicí Residenzgasse a Grottenhof, do mimořádně nádherné skupiny místností. Ta se skládala ze sálu pro gardu (Hartschiersaal), dvou předpokojů, pokoje pro audience (Goldener Saal), z velkého kabinetu (Grottenzimmer), ložnice s alkovnou, malé kaple a kabinetu (Herzkabinett). Tato skupina pokojů byla doplněna galerií mezi ulicí Residenzgasse a jižní zahradou a také o průchozí knihovnu. Henriette Adelaide se inspirovala podle modelů z její vlasti v Turíně a podle nejnovější pařížské módy. V apartmánu byly četné obrazy zabudované do vlysů a stropů, které dávaly místnostem vlastní motivy. Architektem byl Agostino Barelli, zatímco prostorové návrhy vytvořil Antonio Pistorini. V roce 1674 první tři místnosti zničil požár. Od návštěvy papeže Pia VI. roku 1782 byl zbytek apartmánu nazýván papežské místnosti (Päpstliche Zimmer). V roce 1944 byly téměř všechny tyto místnosti zničeny. Dnes jen Herzkabinett dává určitý obraz o sociálních nárocích a o umělecké hodnotě bydlení bavorské kurfiřtky.

Rozšíření provedená za Maximiliána II Emanuela (vládl 1679–1726) tedy letní místnosti (Alexander- und Sommerzimmer) přeměněné na reprezentativní obytné prostory, byly již na konci jeho života přestavěny. Jejich pozůstatky, kromě dnes nepřístupných prostor, byly ztraceny při požáru rezidence v roce 1729.[11]

Zelená galerie (Grüne Galerie)

Jeho nástupce, kurfiřt a pozdější císař Karl Albrecht (vládl 1726–1745) nechal na jejich místě postavit bohaté pokoje (Reichen Zimmer) se zelenou galerií (Grüne Galerie), zrcadlovou síň (Spiegelkabinett) a hlavní ložnici (Paradeschlafzimmer). Jejich propracované výzdobě dominuje zlatý ornament na bílých stěnách a purpurový janovský samet. Pouze v zelené galerii byl použit zelený hedvábný damašek. Pořadí místností a jejich úhlová poloha zpětně odkazují na zrcadlové papežské místností. Parádní ložnice sloužila k ceremonii ranního vstávání. Galerie předků (Ahnengalerie) s velkolepou štukaturou, kterou provedl Johann Baptist Zimmermann, byla postavena v přízemí v letech 1726 až 1730. Obsahuje více než sto portrétů členů rodiny Wittelsbachů až k poslednímu bavorskému králi Ludvíku III. Tento prostor měl také podpořit nárok Karla Albrechta na císařskou korunu odvozením od Karla Velikého, císaře Ludwiga Bavorského a legendárního Agilolfingera Theodo, jejichž portréty umístil do středu místnosti. Kromě galerie předků (Ahnengalerie) nechal Karl Albrecht zařídit další kabinet pro uložení domácích klenotů, pro které dříve nebyla k dispozici žádná zvláštní místnost. Od doby, kdy byla v roce 1897 za knížete regenta Luitpolda postavena stará klenotnice, je v této místnosti stálá sbírka porcelánu. Všechny budovy postavené dvorními architekty Josephem Effnerem a Françoisem de Cuvilliés tedy sloužily pouze k oslavě jeho domu a k získání císařské koruny, čehož nakonec v roce 1742 také dosáhl. Kromě zmíněného Johanna Baptisty Zimmermanna byli jako umělci zapojeni také Joachim Dietrich a Wenzeslaus Miroffsky. Dvoupodlažní fasáda zelené galerie se sedmi klenutými okny v budově Königsbauhof je mistrovským dílem Cuvilliése z roku 1730.[12] V lednu 1745 zemřel v rezidenci Karl Albrecht jako císař Karel VII., která tak byla krátce také císařským palácem.[13]

Syn Karla Albrechta, kurfiřt Maximilián III. Joseph (vládl 1745–1777) se vzdal všech nároků na císařskou korunu, což se odráží v kurfiřtských místnostech zařízených od François de Cuvilliés a Johanna Baptisty Gunetzrhainera. Tyto obytné místnosti se nacházely nad antiquariem, kde dříve bývala dvorní knihovna, zařízená v pozdním rokokovém stylu. Významnější však byla stavba divadla Altes Residenztheater z roku 1751 (také známého jako Cuvilliés Theatre), divadla s lóžemi v rokokovém stylu, které bylo určeno výhradně dvoru. Tato stavba byla nezbytná, protože starý Sankt Georgsaal, který dříve sloužil jako divadlo, byl zničen požárem v Neuveste 5. března 1750. Divadlo Cuvilliés bylo postaveno jako volně stojící budova v bývalé dvorní zahradě (Hofgarten), která byla s rezidencí spojena pouze foyerem, aby se minimalizovalo nebezpečí požáru. Kromě toho měla extra silné stěny a zařízení pro čerpání vody do střešní konstrukce pro případ nouze. Pozoruhodná byla také zvedací konstrukce, která umožňovala zvednout podlahu divadla tak, aby prostor mohl být využíván i jako slavnostní sál.

S povýšením Bavorska na království roku 1806 a s významnými změnami urbanistického plánování v Mnichově na začátku 19. století byly odkryty také části rezidence, které nebyly příliš reprezentativní. Tato nedůstojná část rezidence, přiměla dvorního architekta François de Cuvilliés již v době vlády Maximiliána III. Josefa (vládl 1745–1777) k velkorysým plánům, které však nebyly realizovány kvůli prázdné státní pokladně. Mimo jiné bylo tehdy na východní straně rezidence naplánováno nové velké křídlo budovy. Už za jeho nástupce Karla Theodora (vládl 1777–1799) byla v letech 1780/1781 na severní straně dvorní zahrady postavena kurfiřtská galerie (Churfürstliche Galerie, dnes Deutsches Theatermuseum). Stavěl ji mnichovský vrchní dvorní architekt Karl Albert von Lespilliez.

Konírna (Marstall) a jízdárna (Reitschule)

Král Max I. Josef (vládl 1799–1825) se spokojil s rekonstrukcí Kaisersaalu na byty a s modernizací Herkulova sálu (Herkulessaal) (dnešní Max-Joseph-Saal). Kromě toho ještě nechal zřídit místnosti pro státní radu a to mezi sálem pro gardu (Hartschiersaal) a kamennými místnostmi (Steinzimmer).[14] Charlottenzimmer byly vyzdobeny na začátku 19. století v empírovém stylu. Od roku 1814 v nich bydlela princezna Charlotte Auguste. V letech 1811 až 1818 nechal jižně od divadla Residenztheater na místě kláštera Františkánů (Franziskanerkloster), zbořeného roku 1802, postavit podle plánů architekta Karla von Fischera, Královské dvorní a národní divadlo a později náměstí Max-Josef-Platz.[15] Po novém utvoření tohoto náměstí na jižní straně plánoval od roku 1816 náměstí Odeonsplatz a také severozápadní reprezentativní vstup do rezidence.

Komplex dosáhl dnešní velikosti v letech 1825 až 1842 za krále Ludwiga I. (vládl 1825–1848). Postavil jej Leo von Klenze ve stylu klasicismu. Jednalo se o křídla královské budovy (Königsbau), budovu slavnostních sálů (Festsaalbau) a také Kostel Všech svatých (Allerheiligen-Hofkirche).[16] Kostel Všech svatých byl postaven v byzantském a románském stylu, podle palácové kaple v Palermu a vyzdoben byl velkolepými freskami, z nichž se dodnes zachovalo jen několik zbytků. S přístavbami byla vytvořena ještě řada dalších únikových prostor.

Marstall Mnichov

V roce 1817 byla proti východní straně rezidence postavena nová konírna (Marstall) s královskou jízdárnou, kočárovnou, stájemi a správou. Stavba dvorní jezdecké školy (Hofreitschule) s monumentálním klenutým portálem, s bustami Kastora a Polluxe, je považována za jedno z nejvyspělejších raných děl Lea von Klenze.

Marstall Mnichov, portál

Stavbě královské konírny musela již v roce 1807 ustoupit část prostorného stavebního komplexu panovníkovy zbrojnice (Zeughaus), která se od roku 1615 nacházela východně od rezidence a byla s ní úzce propojena. Dodnes přežila pouze jezdecká škola a používá se jako divadlo Marstalltheater, zatímco muzeum Marstallmuseum bylo přemístěno do zámku Nymphenburg.

Königsbau v Královské rezidenci Mnichov.

Budova Königsbau byla postavena na náměstí Max-Joseph-Platz v letech 1826 až 1835 jako dvoupodlažní jižní křídlo výšky 30m s fasádou ze zeleného pískovce. Jako vzor posloužily paláce Palazzo Pitti a Palazzo Rucellai ve Florencii. Má centrální část zvýšenou o jedno patro s bočními střešními terasami.

V přízemí je klenotnice a sály Nibelungů (Nibelungensäle) s malbami od Schnorra z Carolsfeldu. Jsou to veřejně přístupné prohlídkové místnosti a lze do nich vstoupit samostatným vchodem z ulice Residenzstrasse.

V prvním nadzemním podlaží se nacházela obytná část krále Ludwiga I. Královský byt sloužil především k reprezentaci a byl v té době po předchozí domluvě navštěvován. Zachoval se dodnes. Skutečně soukromé pokoje královského páru byly na zadní straně královské budovy a byly zničeny ve druhé světové válce. Klenze nebyl zodpovědný jen za architekturu, ale navrhl také podlahy, nástěnné malby a veškerý nábytek. Slavnostní vstup do královského apartmánu je po žlutém schodišti (Gelbe Treppe) s okouzlující architekturou od architekta Klenze, sestávající z polokupole, sálu s křížovou klenbou a nádherného portálu.

Ve druhém nadzemním podlaží byly slavnostní místnosti, určené pro malé dvorní slavnosti. Následnost pokojů byla vytvořena salonem, přijímacím salonem, tanečním sálem, květinovým sálem a soukromými místnostmi pro krále.[17] V půdorysu jsou tyto pokoje ve velmi zjednodušené podobě stále zachovány a sídlí v nich Bavorská akademie výtvarných umění (Bayerische Akademie der Schönen Künste).

Budova Festsaalbau na konci 19. století (v pozadí kostel Theatinerkirche)

V letech 1832 až 1842 byla na straně ke dvorní zahradě (Hofgarten) ve stylu italské renezance konečně postavena budova slavnostních sálů (Festsaalbau), tedy v místě, kde již Cuvilliés plánoval novou budovu, aby odstranil poslední zbytky původní stavby v Neuveste, provizorně opravené po požáru v roce 1750. Před centrálním rizalitem 250 metrů dlouhé monumentální čelní fasády se dvěma nebo třemi patry a zvýšenými rohovými pavilony se nachází lodžie s figurami od Ludwiga Michaela Schwanthalera.

V budově slavnostních sálů byla vytvořena velkorysá následnost místností. Uprostřed byl trůnní sál (Thronsaal). Císařské sály (Kaisersäle), taneční sál (Ballsaal) a bitevní sál (Schlachtensaal) byly v severovýchodním pavilonu. Tyto místnosti byly určeny pouze pro státní jednání a pro dvorní slavnosti. Přístupné byly prostřednictvím nádherného schodiště, které se však nezachovalo. Z velkolepého tanečního sálu návštěvníci procházeli třemi velkými předpokoji s malovanými scénami ze středověké císařské historie, do prostorného klasicistního sálu v bílé a zlaté barvě, jehož boční balkony byly podepřeny korintskými sloupy. Velký trůnní sál (Der Große Thronsaal) byl vyvrcholením této řady místností a byl přímo uprostřed budovy. Konaly se v něm nejdůležitější ceremonie, jako vstup na trůn (Thronbesteigung), orámované dvanácti kolosálními sochami ze slévárny kovů Ferdinanda von Millera, které zastupovaly nejdůležitější panovníky Wittelsbachů. Dnes se sochy nacházejí ve foyeru přízemí budovy. V přízemí budovy slavnostních sálů (Festsaalbau) bylo šest sálů, které tvořily pokoje pro hosty. Vyzdobeny byly malbami motivů z Odyssey (jako protějšek sálů Nibelungensälen). Návrhy pro tyto nástěnné malby vytvořil Ludwig Michael Schwanthaler. Za jejich provedení byl zodpovědný Johann Georg Hiltensperger.[18] V budově Festsaalbau bylo také lékárenské patro (Apothekenstock), které obsahovalo byty a kanceláře zaměstnanců panovnického dvora a dvorní lékárnu.

Max II. Josef (vládl 1848–1864) nechal královský apartmán přestavět podle svých potřeb a na spojovacím křídle s Národním divadlem byla podle návrhů Franze Jakoba Kreutera postavena zimní zahrada. Její realizaci provedl August von Voit, který již pro krále stavěl mnichovský skleněný palác (Münchner Glaspalast). Max II nechal také restaurovat divadlo Cuvilliés, které po roce 1825 sloužilo jen jako sklad kulis pro Národní divadlo.

Ludwig II. (vládl 1864–1886) provedl řadu změn v rezidenci, které se však nezachovaly. Nejprve přizpůsobil svůj knížecí byt v podkroví severozápadního pavilonu budovy Festsaalbau ve stylu Ludvíka XIV. Kromě toho byly v místnostech Hofgartenzimmer zařízeny pokoje pro jeho snoubenku, princeznu Sophii Bavorskou (sestra rakouské císařovny Alžběty, Sisi), které však Sophie nemohla nikdy obsadit, protože zásnoubení byl zrušeno. Kromě toho byly za Ludwiga II dokončeny sály Nibelungů (Nibelungensäle). Pokračoval také v tradici svého dědečka Ludwiga I. tím, že na chodbě, která vedla do jeho bytu, vystavil svůj vlastní cyklus maleb. Tyto obrazy představovaly scény z Wagnerovy tetralogie. Také nechal elektrifikovat scénu divadla Cuvilliés a obnovil všechny apartmány rezidence.

Zimní zahrada krále Ludvíka II.

Kolem roku 1870 nechal přes severozápadní křídlo budovy Festsaalbau postavit zimní zahradu o rozměrech 70 × 17 m. Stavbu provedl ředitel dvorní zahrady Carl Effner a divadelní malíř Christian Jank. Devět metrů vysoká klenba ze skla a železa překlenula zahradu s exotickou flórou a faunou, s umělým jezerem, maurským stánkem, rybářskou chatou a velkými vyměnitelnými panoramatickými obrazy Julia Langeho. Po smrti Ludwiga II. byla tato nákladná stavba na pokyn prince regenta Luitpolda v roce 1897 demontována, protože byla na stavbu pod ní příliš těžká a voda z umělého jezera kapala do místností pro služebnictvo. Pouze veranda na císařském dvoře, postavená pro podepření klenby, zůstala stát až do roku 1950.[19]

Za doby Ludvíka II, pobýval bavorský monarcha v rezidenci jen občas. Již dříve si i královna Tereza stěžovala na nedostatek pohodlí. Její syn, princ regent Luitpold (vládl 1886–1912), nechtěl bydlet v královských pokojích a nechal si pro své potřeby přestavět místnosti Steinzimmer. Z jeho doby také pochází stavba nové klenotnice (dnešní pokladna). Navrhl ji rakouský architekt uměleckého směru historismus, Julius Hofmann a byla opatřena bezpečnostními dveřmi (1897).

Luitpoldův syn Ludvík III. (vládl 1912–1918) žil většinu času ve Wittelsbachském paláci (Wittelsbacher Palais) a v rezidenci bydlel jen krátce před revolucí v roce 1918. Nejprve se stejně jako jeho otec nastěhoval do Steinzimmer v kaiserhofském křídle a později žil v královské budově Königsbau. Byly zde provedeny technické modernizace, jako ústřední topení a elektrické osvětlení, které princ regent Luitpold ještě odmítal. Během války používala královna Marie Thereza spolu se ženami ze všech společenských vrstev sály Nibelungů (Nibelungensäle) k provádění ručních prací pro vojáky v poli.[20] V listopadu 1918 vypukla revoluce a před rezidencí se objevilo mnoho demonstrantů, palác však zůstal nepoškozený. Královská rodina opustila rezidenci první noc po vypuknutí revoluce. Naopak revolucionář Rudolf Egelhofer byl 3. května 1919 na nádvoří rezidence zastřelen. Rudolf Egelhofer (13.4.1896 Mnichov-Schwabing – 3.5.1919 Mnichov) byl v dubnu 1919 členem Komunistické strany Německa (KPD), velitelem města v Mnichově a vůdcem Rudé armády Mnichovské republiky rad.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Münchner Residenz na německé Wikipedii a Alte Münze (München) na německé Wikipedii.

• Schicksalsjahre eines Königsschlosses. Wiederaufbau der Münchner Residenz. Filmová dokumentace od historika umění Bernharda Grafa. Bayerischer_Rundfunk BR, 2004.

• Cesty augsburského Philippa Hainhofera do Eichstädtu, Mnichova a Řezna v ketech 1611,1612 a 1613 (Reisebericht des Augsburger Patriziers Philipp Hainhofers aus dem Jahr 1611) (Vyd. Chr. Haeutle. Ve: Časopis historického spolku Zeitschrift des Historischen Vereins für Schwaben und Neuburg, 8, Augsburg 1881, S. 1–204. – Digitalisat, německy
• Baldassare Pistorini: Kurz gefasste Beschreibung des Palastes, Sitzes der erlauchtesten Fürsten von Bayern: Descrittione compendiosa del palagio sede de' serenissimi di Baviera [1644]. Vydavatel: Lucia Longo-Endres a die Kommission für Bayerische Landesgeschichte. Mnichov 2006. Shrnutí, německy
• Ranuccio Pallavicino: I Trionfi dell'Architettura nella Sontuosa Residenza di Monaco ... Mnichov 1667. Digitalisat auf Google-Books

• Anna Bauer-Wild; Brigitte Volk-Knüttel: Residenz. Ve: Bauer, Hermann; Rupprecht, Bernhard (Vyd.): Corpus der barocken Deckenmalerei in Deutschland. Svazek 3: Freistaat Bayern. Regierungsbezirk Oberbayern. Stadt und Landkreis München. Díl 2: Profanbauten. Mnichov 1989, S. 20–349.
• Ernst von Bassermann-Jordan: Die dekorative Malerei der Renaissance am bayerischen Hofe. F. Bruckmann, Mnichov 1900 – online
• Adolf Feulner: Das Residenzmuseum in München. F. Bruckmann, Mnichov 1922 – online
• Kurt Faltlhauser: Die Münchner Residenz. Geschichte, Zerstörung, Wiederaufbau. Thorbecke, Ostfildern 2006, ISBN 978-3-7995-0174-3
• Gerhard Hojer: Die Prunkappartements Ludwigs I. im Königsbau der Münchner Residenz. Hugendubel GmbH, Mnichov 1992, ISBN 3-88034-639-9
• Gerhard Hojer: König Ludwig II.-Museum Herrenchiemsee. Hirmer nakladatelství, Mnichov 1986, ISBN 3-7774-4160-0]
• Gerhard Hojer, Herbert Brunner und Lorenz Seelig: Residenz München. Bayerische Verwaltung der staatlichen Schlösser, Gärten und Seen, Mnichov 1996, bez ISBN
• Stephan Hoppe: Neue Appartements für den Kaiser. München und Wien im architektonischen Dialog im frühen 17. Jahrhundert. Ve: Paulus, Simon; Philipp, Klaus Jan (Hrsgg.): "kolem 1600". Das neue Lusthaus in Stuttgart und sein architekturgeschichtlicher Kontext. Berlin 2017, S. 75–95 Online na Art-Dok
• Johannes Erichsen a. Katharina Heinemann: Bayerns Krone 1806 - 200 Jahre Königreich Bayern. Vyd. Hirmer Verlag, Mnichov 2006, ISBN 978-3-7774-3055-3
• Henriette Graf: Die Residenz in München – Hofzeremoniell, Innenräume und Möblierung von Kurfürst Maximilian I. bis Kaiser Karl VII. Bayerische Verwaltung der staatlichen Schlösser, Gärten und Seen, Mnichov 2002, ISBN 3-932982-43-6
• Susan Maxwell: The Pursuit of Art and Pleasure in the Secret Grotto of Wilhelm V of Bavaria, Ve: Renaissance quarterly, 61 (2008), 2, S. 414–462.
• Thorsten Marr: Die Münchener Residenz 1918 bis 1931. Vom Schloss zum Museum. Ve: Zeitschrift für bayerische Landesgeschichte. Sv. 79, sešit 1, 2016, ISSN 0044-2364, S. 97–158.
• Matthias Memmel: Der Odyssee-Zyklus von Ludwig Michael Schwanthaler für die Münchner Residenz. (LMU-Publikace/Geschichts- und Kunstwissenschaften, Číslo. 32). Mnichov 2008
• Samuel John Klingensmith: The utility of splendor. Ceremony, social life and architecture at the Court of Bavaria 1600–1800. Chicago, Ill. [u. a.] 1993.
• Cornelia Kemp: Das Herzkabinett der Kurfürstin Henriette Adelaide in der Münchner Residenz. Eine preziöse Liebeskonzeption und ihre Ikonographie. Ve: Münchner Jahrbuch der bildenden Kunst], 33 (1982), S. 131–154.
• Brigitte Knüttel: Zur Geschichte der Münchner Residenz 1600-1616 (I), Ve: Münchner Jahrbuch der bildenden Kunst 18 (1967), S. 187–210.
• Tino Walz: Untergang und Neubeginn – Die Rettung der Wittelsbacher Schatzkammer, der Wiederaufbau der Münchner Residenz und andere Erinnerungen aus meinem Leben. Langen/Müller, Mnichov 2003, ISBN 3-7844-2940-8
• Tino Walz, Otto Meitinger a Toni Beil: Die Residenz zu München. Bayerische Vereinsbank, Mnichov 1987, bez ISBN
• Prinz Adalbert von Bayern: Als die Residenz noch Residenz war. Prestel nakldatelství, Mnichov 1967, ISBN 3-7913-0225-6
• Thomas Langenholt: Das Wittelsbacher Album. Books on Demand GmbH, Norderstedt 2001, ISBN 3-8311-2818-9
• Herbert Brunner: Die Kunstschätze der Münchner Residenz. Süddeutscher Verlag, Mnichov 1977, ISBN 3-7991-5743-3
• Herbert Brunner: Die Schatzkammer der Residenz München. Bayerische Verwaltung der staatlichen Schlösser, Gärten und Seen München, Mnichov 1970, bez ISBN
• Hermann Neumann: Die Münchner Residenz. Prestel Museumsführer, 2. vydání. Mnichov 2007, ISBN 978-3-7913-2207-0
• Jean Louis Schlim: Ludwig II. – Traum und Technik. MünchenVerlag, Mnichov 2010, ISBN 978-3-937090-43-6. Zimní zahrada v Mnichovské rezidenci (Der Wintergarten auf der Münchner Residenz), se 3D-Simulací
• Otto Meitinger: Die baugeschichtliche Entwicklung der Neuveste. Ein Beitrag zur Geschichte der Münchener Residenz. Mnichov 1970.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Královská rezidence Mnichov na Wikimedia Commons
• Webová prezentace Bavorské správy státních zámků. zahrad a jezer., německy
• Královská rezidence Mnichov na oficiálním portálu města Mnichov, německy
• Residenz München na webové stránce München–Lese, německy
• Mnichovská rezidence na portálu kanada.krajane.cz