Moudrost

Moudrostí se obvykle rozumí shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností. Lidské společnosti moudrost vysoce cenily, ukládaly ji do přísloví, vyprávění i náboženských spisů a v mnoha kulturách se pokládá za ctnost.[1] Thomas Hobbes v díle Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) definuje moudrost jako „dokonalou znalost pravdy ve všech vědech jakýchkoli“. Ta podle něj povstává z „trvajících vzpomínek na věci, jako by pomocí řady jakýchsi určitých názvů, nemůže však nikterak býti dílem náhlého ostrovtipu, nýbrž dobře rozvažujícího rozumu, což souborným názvem nazýváme filosofií“.[2] Sókratés před soudem o sobě říká, že „žádnou moudrost nemá, velkou ani malou“,[3] a Platón vysvětluje, že z úcty k moudrosti, kterou si žádný smrtelník nemůže osobovat, si zvolil název „filosof“ – ten, který po moudrosti touží. Izraelský politik Abba Eban si prý stěžoval, že „lidé i národy jednají moudře, až když vyčerpali všechny ostatní možnosti“.[4]

Paolo Veronese: Moudrost a síla (Kolem 1580, New York)

Souvislosti

Jako jiné důležité pojmy, které nevznikly ve vědě, nýbrž v běžném lidském životě, není snadné moudrost definovat. Ostatně, jak ukázal americký kognitivní vědec George Lakoff, pojmy nevznikají vymezením, nýbrž naopak jakýmsi nabalováním kolem základního významu či prototypu.[5] Proto se pokusíme pojem moudrosti vysvětlit na základě pojmů blízkých a ovšem také rozdílů mezi nimi.

Moudrost patrně souvisí se zkušeností a uvádí se obvykle na prvním místě základních čili „kardinálních ctností“: moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. Hérakleitos říká, že moudrost je největší z ctností, je jen jedna, je i není božská a spočívá v tom, mluvit pravdu a jednat s ohledem na povahu věcí.[6] Moudrý musí mnoho vědět, ale moudrost podle Hérakleita není „mnohoučenost“ a nikdo z řeckých mudrců nepochopil, že se nepodobá ničemu jinému.[7] Podle I. Kanta je moudrost „praktická idea“,[8], životní cíl každého člověka, který lze k vědění přirovnat tak, že „věda je uspořádané vědění, kdežto moudrost je uspořádaný život.“ Anglický básník T. S. Eliot si stěžoval: „Kde je ta moudrost, jež se nám ztratila v samém vědění? Kde je to vědění, jež se nám ztratilo v samých informacích?“[9] Brazilské přísloví říká, že „Poznání řeže svět na kousky, moudrost jej dává dohromady.“[4]

Moudrý člověk – podle Molièra – nezná žádné rány osudu a i kdyby přišel o všechno, přece zůstane sám sebou.[10] Leonardo da Vinci pokládal moudrost za „dceru zkušenosti“ a běžné označení „zub moudrosti“ naznačuje, jako kdyby moudrost souvisela se stářím; ovšem africké přísloví varuje, že stářím člověk zešediví, ne nutně zmoudří. Podle starého čínského mudrce Li-buwei se zdá, jakoby moudrý člověk jednal pomalu a váhavě – a přece je rychlý, protože si počká na správný čas.[11]

K moudrosti tak zřejmě patří jistá zdrženlivost jako u Sókrata a biblický prorok Izajáš proklíná ty, kdo si o sobě myslí, že jsou moudří.[12] „Moudrý člověk bude mlčet, dokud nepřijde ta pravá chvíle, avšak nerozumný mluvka vždycky mluví v nepravý čas“, říká kniha Sírachovec (Sír 20,7), Židovské přísloví ovšem také říká: „Mlčet je známka moudrosti, ale jen mlčet žádná moudrost není.“ Svatý Jeroným v dopise napsal, že „mýlit se je lidské, ale přiznat omyl je známka moudrosti.“ Středověký křesťanský učenec Pierre Abélard napsal, že prvním klíčem k moudrosti je nepochybně stálé a časté tázání[zdroj?] a německý aforista Georg Christoph Lichtenberg říká: „První krok moudrosti je všechno napadat. Poslední: se vším se srovnat.“[13]

Literatura Moudrosti

Podrobnější informace naleznete v článku Mudroslovné knihy.

Krátké kousky osvědčené moudrosti ve stručné, sevřené formě, někdy i ve verších, uchovávaly staré společnosti ústním podáním jako přísloví, průpovídky nebo bajky – možná nejstarší forma světské literatury. Už ze starověku známe písemné sbírky takové „moudrosti“, z Egypta i z Indie a Číny. Také některé biblické knihy mají povahu sbírky výroků a přísloví. Souhrnně se často hovoří o „sapienciální literatuře“ čili „literatuře moudrosti“, „mudroslovná literaruře“, případně o mudrosloví.

V pozdní antice a v novoplatónismu se zosobněná Moudrost (řecky sofia) stala předmětem hlubokých úvah a dokonce i božského uctívání. Taková oslava ovšem dříve nebo později vyvolá i skepsi. Biblická kniha Kazatel, spíše sbírka výroků a přísloví než jednolitý text, ji vyjadřuje velmi ostře:

„Kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti“ (Kaz 1,18). „Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit?“ (Kaz 7,16)

Tradiční moudrost vyniká několika důležitými rysy: je stručná, jasná a prostá, týká se vždy aktuálních otázek lidského života a je ověřená staletým užíváním a předáváním. Proto se i dnes těší velké pozornosti a sbírek „mudrosloví“ jsou i v češtině desítky, počínaje slavnou sbírkou F. L. Čelakovského. Z této popularity ovšem těží i méně seriózní autoři, kteří pod různými tituly vydávají vlastní „moudrosti“, přizpůsobené vkusu své doby.

Moudrost v Bibli a v křesťanství

Začátek Knihy Moudrosti (Kodex Gigas, 13. stol., Stockholm)

Bibličtí autoři skutečnou Moudrost vidí jako moudrost Hospodinovu: „Vypravěči bájí a ti, kdo se pídí po vědění, cestu k moudrosti nepoznali,“[14] neboť „Počátek moudrosti je bát se Hospodina“ (Ž 111, 10 (Kral, ČEP));

Tato myšlenka se pak opakuje. Prorok Izajáš charakterizuje Hospodinova ducha takto: „Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.“ (Iz 11, 2 (Kral, ČEP)) Autor Knihy Moudrosti chápe, že skutečná moudrost je dar a ví, že „moudrosti se nezmocním jinak, než dá-li mi ji Bůh“. (Mdr 8,21)

Odtud je pak krok k tomu, postavit proti sobě domnělou lidskou „moudrost“ a moudrost pravou, Boží, jak to říká například apoštol Pavel: „Moudrosti sice učíme, (...) ne ovšem moudrosti tohoto věku (...), nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství“ (1Kor 2, 6 (Kral, ČEP)).

Ježíš Kristus v evangeliu říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt 11, 25 (Kral, ČEP))

Ježíš na jiném místě říká, že „kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde“ (Mk 10, 15 (Kral, ČEP)); podobně čínský mudrc Lao-c' prý kdysi řekl, že „moudrý muž slyší a vidí jako dítě.“

V křesťanství je moudrost jedna z kardinálních, tj. hlavních či základních ctností. Moudrosti je věnována jedna z deuterokanonických knih Starého zákonaKniha Moudrosti (latinsky Liber Sapientiae, někdy také Moudrost Šalomounova, řecky Σοφια Σαλωμωνος).

Moudrost v říši zvířat

Sova jako symbol moudrosti ve zvířecí říši

Symbolem moudrosti je v říši zvířat sova.

Odkazy

Reference

  1. Brockhaus Enzykopädie in 20 Bändern, Wiesbaden 1974. Heslo "Weisheit", sv. 20, str. 149.
  2. Hobbes, Thomas. Základy filosofie státu a společnosti: (o občanu). Překlad Josef Král. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909. 259 s. Filosofická bibliotéka. Řada 2; č. 2, s. 5.
  3. Platón, Obrana Sókratova 21b.
  4. en:Wikiquote, Wisdom.
  5. G. Lakoff, Ženy, oheň a nebezpečné věci. Praha 2006.
  6. Zlomek DK B 32, B 112.
  7. Zlomky DK B 35, B 129 a B 108.
  8. I. Kant, Kritika čistého rozumu I.339
  9. T. S. Eliot, Choruses from the rock I.
  10. Molière, Les femmes savantes, V.4.
  11. Frühling und Herbst des Lü Bu We, cit. na Wikiquote, Weisheit.
  12. Bible, Iz 5, 21 (Kral, ČEP).
  13. G. Ch. Lichteberg, Sudelbücher L, 2.
  14. Báruk 3, 23

Související články

Literatura

  • F. L. Čelakovský, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích: připojena je též sbírka prostonárodních českých pořekadel. Praha: LIKA KLUB, 2000 – 917 s. ISBN 80-86069-04-4
  • M. Fermine, Konfuciova moudrost. Praha: Portál, 2004 – 143 s. : obr. ISBN 80-7178-841-4
  • Knihy tajemství a moudrosti: mimobiblické židovské spisy: pseudoepigrafy. Díl 1. Praha: Vyšehrad, 1995 – 381 s. ISBN 80-7021-144-X
  • J. A. Komenský, Moudrost starých Čechů. In: Dílo Jana Amose Komenského, sv. 1. Praha: Academia, 1969 – 414 s.
  • Lexikon východní moudrosti: buddhismus, hinduismus, taoismus, zen. Olomouc : Votobia, 1996 – XI, 565 s. ISBN 80-7198-168-0
  • P. Law (vyd.), Moudrost Ježíšova. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997 – 48 s. : ilustr. ISBN 80-7192-216-1
  • M. Merleau-Ponty, C. Lévi-Strauss, R. Barthes, Chvála moudrosti. Bratislava: Archa 1994 – 99 s. ISBN 80-7115-077-0
  • K. Neradová (vyd.), Komenský kontra Gracián: Pansofie prodromus aneb O pravé a plné moudrosti: Příruční orákulum aneb Umění moudrosti. Praha: Evropský literární klub, 2006 – 99, 134 s. : il. ; 16 cm ISBN 80-86316-67-X
  • H. J. M. Nouwen, Chléb na cestu: deník moudrosti a víry. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000 – 159 s. ISBN 80-7192-475-X
  • J. J. Petuchowski, Kniha rabínské moudrosti: příběhy mistrů staré židovské tradice. Praha: Portál, 2003 – 148 s. ISBN 80-7178-691-8
  • E. Wiesel, Příběhy proti smutku: moudrost chasidských mistrů. Praha: Portál, 1998 – 240 s. ISBN 80-7178-259-9

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.