Moudrost

Jako jiné důležité pojmy, které nevznikly ve vědě, nýbrž v běžném lidském životě, není snadné moudrost definovat. Ostatně, jak ukázal americký kognitivní vědec George Lakoff, pojmy nevznikají vymezením, nýbrž naopak jakýmsi nabalováním kolem základního významu či prototypu.[5] Proto se pokusíme pojem moudrosti vysvětlit na základě pojmů blízkých a ovšem také rozdílů mezi nimi.

Moudrost patrně souvisí se zkušeností a uvádí se obvykle na prvním místě základních čili „kardinálních ctností“: moudrost, spravedlnost, statečnost, mírnost. Hérakleitos říká, že moudrost je největší z ctností, je jen jedna, je i není božská a spočívá v tom, mluvit pravdu a jednat s ohledem na povahu věcí.[6] Moudrý musí mnoho vědět, ale moudrost podle Hérakleita není „mnohoučenost“ a nikdo z řeckých mudrců nepochopil, že se nepodobá ničemu jinému.[7] Podle I. Kanta je moudrost „praktická idea“,[8], životní cíl každého člověka, který lze k vědění přirovnat tak, že „věda je uspořádané vědění, kdežto moudrost je uspořádaný život.“ Anglický básník T. S. Eliot si stěžoval: „Kde je ta moudrost, jež se nám ztratila v samém vědění? Kde je to vědění, jež se nám ztratilo v samých informacích?“[9] Brazilské přísloví říká, že „Poznání řeže svět na kousky, moudrost jej dává dohromady.“[4]

Moudrý člověk – podle Molièra – nezná žádné rány osudu a i kdyby přišel o všechno, přece zůstane sám sebou.[10] Leonardo da Vinci pokládal moudrost za „dceru zkušenosti“ a běžné označení „zub moudrosti“ naznačuje, jako kdyby moudrost souvisela se stářím; ovšem africké přísloví varuje, že stářím člověk zešediví, ne nutně zmoudří. Podle starého čínského mudrce Li-buwei se zdá, jakoby moudrý člověk jednal pomalu a váhavě – a přece je rychlý, protože si počká na správný čas.[11]

K moudrosti tak zřejmě patří jistá zdrženlivost jako u Sókrata a biblický prorok Izajáš proklíná ty, kdo si o sobě myslí, že jsou moudří.[12] „Moudrý člověk bude mlčet, dokud nepřijde ta pravá chvíle, avšak nerozumný mluvka vždycky mluví v nepravý čas“, říká kniha Sírachovec (Sír 20,7), Židovské přísloví ovšem také říká: „Mlčet je známka moudrosti, ale jen mlčet žádná moudrost není.“ Svatý Jeroným v dopise napsal, že „mýlit se je lidské, ale přiznat omyl je známka moudrosti.“ Středověký křesťanský učenec Pierre Abélard napsal, že prvním klíčem k moudrosti je nepochybně stálé a časté tázání^[zdroj?] a německý aforista Georg Christoph Lichtenberg říká: „První krok moudrosti je všechno napadat. Poslední: se vším se srovnat.“[13]

Krátké kousky osvědčené moudrosti ve stručné, sevřené formě, někdy i ve verších, uchovávaly staré společnosti ústním podáním jako přísloví, průpovídky nebo bajky – možná nejstarší forma světské literatury. Už ze starověku známe písemné sbírky takové „moudrosti“, z Egypta i z Indie a Číny. Také některé biblické knihy mají povahu sbírky výroků a přísloví. Souhrnně se často hovoří o „sapienciální literatuře“ čili „literatuře moudrosti“, „mudroslovná literaruře“, případně o mudrosloví.

V pozdní antice a v novoplatónismu se zosobněná Moudrost (řecky sofia) stala předmětem hlubokých úvah a dokonce i božského uctívání. Taková oslava ovšem dříve nebo později vyvolá i skepsi. Biblická kniha Kazatel, spíše sbírka výroků a přísloví než jednolitý text, ji vyjadřuje velmi ostře:

„Kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti“ (Kaz 1,18). „Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit?“ (Kaz 7,16)

Tradiční moudrost vyniká několika důležitými rysy: je stručná, jasná a prostá, týká se vždy aktuálních otázek lidského života a je ověřená staletým užíváním a předáváním. Proto se i dnes těší velké pozornosti a sbírek „mudrosloví“ jsou i v češtině desítky, počínaje slavnou sbírkou F. L. Čelakovského. Z této popularity ovšem těží i méně seriózní autoři, kteří pod různými tituly vydávají vlastní „moudrosti“, přizpůsobené vkusu své doby.

Začátek Knihy Moudrosti (Kodex Gigas, 13. stol., Stockholm)

Bibličtí autoři skutečnou Moudrost vidí jako moudrost Hospodinovu: „Vypravěči bájí a ti, kdo se pídí po vědění, cestu k moudrosti nepoznali,“[14] neboť „Počátek moudrosti je bát se Hospodina“ (Ž 111, 10 (Kral, ČEP));

Tato myšlenka se pak opakuje. Prorok Izajáš charakterizuje Hospodinova ducha takto: „Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.“ (Iz 11, 2 (Kral, ČEP)) Autor Knihy Moudrosti chápe, že skutečná moudrost je dar a ví, že „moudrosti se nezmocním jinak, než dá-li mi ji Bůh“. (Mdr 8,21)

Odtud je pak krok k tomu, postavit proti sobě domnělou lidskou „moudrost“ a moudrost pravou, Boží, jak to říká například apoštol Pavel: „Moudrosti sice učíme, (...) ne ovšem moudrosti tohoto věku (...), nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství“ (1Kor 2, 6 (Kral, ČEP)).

Ježíš Kristus v evangeliu říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt 11, 25 (Kral, ČEP))

Ježíš na jiném místě říká, že „kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde“ (Mk 10, 15 (Kral, ČEP)); podobně čínský mudrc Lao-c' prý kdysi řekl, že „moudrý muž slyší a vidí jako dítě.“

V křesťanství je moudrost jedna z kardinálních, tj. hlavních či základních ctností. Moudrosti je věnována jedna z deuterokanonických knih Starého zákona – Kniha Moudrosti (latinsky Liber Sapientiae, někdy také Moudrost Šalomounova, řecky Σοφια Σαλωμωνος).

Sova jako symbol moudrosti ve zvířecí říši

Symbolem moudrosti je v říši zvířat sova.