Miskolc

Název města je slovanského původu, odvozen je od zdrobněliny jména Michal v podobě Miško. Odtud byl také do slovenštiny převzat jako Miškovec. Maďaři jej přejali v podobě Miskoc již v 10. století, první zmínka o tomto jméně je z roku 1210.

Miskolc se nachází v severní části země, cca 40 km od hranice se Slovenskem, 145 km severovýchodně od maďarského hlavního města Budapešti, 75 km jihozápadně od Košic a 90 km seveozápadně od Debrecína.

Leží na říčce Szinva při jejím ústí do Slané, na východním úpatí pohoří Bukové hory nad Velkou uherskou nížinou. Město se rozvinulo na obou stranách údolí Szinvy. Mezi další vodní toky na území města patří také říčka Hejó.

Západně od Miskolce leží již zmíněné Bukové hory, východně potom rozlehlá nížina, do které město také postupně přechází.

Nejchladnějším měsícem je leden a nejteplejším červenec. Průměrná roční oblačnost se pohybuje kolem 60 %. Pravidelný roční úhrn srážek zde dosahuje 533 mm. Nejméně srážek spadne v lednu a únoru, naopak nejdeštivějším měsícem je červen, kdy spadne téměř čtyřikrát více srážek.

Průměrný roční počet hodin slunečního svitu zde činí 1800 hodin, ale mezi jednotlivými roky jsou velké rozdíly. Je pozorován typický roční průběh délky slunečního svitu s maximem v letních měsících (230-250 hodin měsíčně) a minimem v období od listopadu do ledna (40-60 hodin měsíčně). Nejnižší naměřená teplota je ze dne 16. února 1940, a to –35,0 °C, nejvyšší potom ze dne 16. srpna 1952, a to 38,6 °C.

Dřevěný kostel

Oblast byla obydlená už od starověku. Prvními obyvateli Miskolce byli Keltové. Jako celé Uhry byla obsazena Maďary v 9. století.

Osada se v průběhu staletí vyvíjela a vzrůstal počet jejích obyvatel. V roce 1365 jí král Ludvík I. udělil status královského města. V téže době byl renovován tehdejší hrad Diósgyőr. Koncem 15. století žilo v Miskolci již 2000 obyvatel.

V roce 1544 došlo k vypálení Miskolce Turky. Později Osmanská říše město vojensky obsadila. Během období osmanské nadvlády nad městem jeho rozvoj stagnoval, počet obyvatel Miskolce se v té době pohyboval zhruba na srovnatelné úrovni s Košicemi. Turci nicméně Miskolc nedokázali udržet velmi dlouho a po většinu doby osmanské okupace Uher bylo součástí Uherského království. Turci se však vzdávat nechtěli, obyvatelé Miskolce často museli platit daně oběma mocnostem. Město zasáhla celá řada pohrom. Roku 1672 to byl např. velký požár, v roce 1679 potom epidemie moru a na počátku 90. let 17. století také povodeň. Z hospodářského hlediska byl Miskolc známý již od středověku a v moderní době (před nástupem průmyslu) jako centrum vinařství.

Během maďarského povstání proti Habsburkům císařské síly v roce 1707 plenily a pálily město. O čtyři roky později polovina populace podlehla epidemii cholery. Miskolc se zotavil rychle a přišlo opět období prosperity. V tomto století zde stály pivovar, pila a papírna. Pšenice se zpracovávala v patnácti vodních mlýnech. Později vznikla i cihelna a továrna na nábytek.

Roku 1820 byla postavena nová budova župního úřadu.

V roce 1873 zde vyupkla epidemie cholery a roku 1878 město zasáhla znovu rozsáhlá povodeň. V závěru 19. století prožíval Miskolc stavební boom, stejně jako zbytek celého tehdejšího Uherska. V roce 1870 sem byla zavedena železnice. Díky tomu zde vznikla celá řada reprezentativních staveb, mezi které patří např. divadlo, radnice a další. V Diósgyőru (malé obci proti proudu říčky Szinva, kterou nakonec Miskolc pohltil) vznikla první vysoká pec v moderní podobě. Výroba oceli a zpracování železa nicméně má v lokalitě tradici již o konce 18. století, kdy ji založil Henrik Fazola. Zavedeno bylo i telefonní spojení a veřejné osvětlení plynovými lampami. Roku 1897 vyjely poprvé do miskolckých ulic tramvaje. Roku 1902 byla otevřena místní věznice. V roce 1910 měl téměř padesát tisíc obyvatel. Miskolc se v období zlatého věku Uherska stal bránou z Budapešti do severní části země.

Již před Trianonskou smlouvou v roce 1920 a definitivně v jejím důsledku ztratilo Maďarsko oblast dnešního Slovenska (do roku 1918 nazývanou Horní Uhry). Miskolc se stal jediným regionálním střediskem severního Maďarska, Košice přestaly být jeho přímým rivalem.[6] Na přelomu let 1918 a 1919 byl v souvislosti s konfliktem mezi nově vzniklým Československem a Maďarskem krátce obsazen československým vojskem.[7] Československá delegace na Pařížské mírové konferenci pracovala s možností připojení Miskolce k ČSR (jednalo se o relativně maximalistickou variantu), ta však byla západními mocnostmi zamítnuta. Jižní hranice Slovenska tak byla určena jižně od měst Tornaľa a Moldava nad Bodvou. Finální změny hranic a vznik Miskolce jako nového regionálního centra (nahradil roli, která v Uhrách původně připadala Košicím) byly jedním z důvodů značného růstu počtu obyvatel během třicátých a čtyřicátých let. Do Miskolce přišla řada Maďarů, kteří se rozhodli z nově československého území odejít. Mnoho intelektuálů sem přesídlilo z oblasti dnešního Slovenska a Sedmihradska.

Již v 30. letech bylo rozhodnuto o masivním rozvoji těžkého průmyslu v lokalitě, většina kroků byla uskutečněna ale až po druhé světové válce.

Masivní zbrojení těsně před válkou i v Miskolci vedlo k růstu zaměstnanosti a životní úrovně a jistému návratu sebevědomí místních obyvatel po dlouhé krizi a těžké válce. Projevovalo se především v Diósgyőru, kde byla závody soustředěny.

Během druhé světové války bylo místní židovské obyvatelstvo (cca 80 % z něj) nahnáno do ghetta a později odvezeno transporty v polovině června 1944 do vyhlazovacích táborů. V létě 1944 byl Miskolc také bombardován spojeneckým letectvem. Dne 4. prosince 1944 město osvobodila Rudá armáda. Během několika válečných let bylo zničeno 350 budov a 7150 dalších bylo vážně poškozeno.

Hned po skončení války byla zahájena obnova Miskolce. Byly posunuty hranice města a připojeny okolní obce; novému sídlu se říkalo Velký Miskolc (maďarsky Nagy-Miskolc).[8] Roku 1949 dosáhl počet obyvatel sta tisíc. Administrativně bylo město rozšířeno ještě podruhé roku 1950 připojením okolních obcí Diósgyőr, Hejőcsaba, Görömböly, Szirmá a Hámor. To znamenalo, že město přestalo mít jedno striktně vymezené centrum, ale začalo připomínat spíše komplex sídel. Prostorové rozšíření města nebylo ničím novým, diskutováno o něm bylo dokonce již před první světovou válkou. Původně Hornická akademie, která sem přesídlila z Banské Štiavnice, byla transformována na Technickou univerzitu těžkého průmyslu. Poslední rozšíření území Miskolce bylo realizováno v roce 1981 připojením obce Bükkszentlászló (slovensky Stará Huta).

Tiské nádraží v 60. letech 20. století

Rekonstrukce města po válce se soustředila hlavně na obnovu průmyslových kapacit, které byly ničeny bombardováním v závěru konfliktu. Pomýšleno bylo ale také na jejich rozšíření. Hutní závod v Diósgyőru byl roku 1953 pojmenován na počest Vladimira Lenina.[3][9] V roce 1955 byl podnik rozšířen a roku 1982 byla dokončena nová slévárna. V době své největší slávy zaměstnával až 18 000 lidí[9] a produkoval milion tun oceli ročně. Vzhledem k vysokým cenám oceli na světových trzích v uvedené době^[zdroj?] získával maďarský stát nemalé prostředky z výroby přímo v Miskolci. Velký počet průmyslových podniků umožnil hospodářský rozvoj celého regionu. Vznikla např. cementárna nebo továrna na ledničky. Město se stalo významným centrem, kam za prací dojížděly tisíce lidí; Miskolc byl po Budapešti druhým největším městem v zemi, kam dojíždělo nejvíce pracovníků.

V roce 1956 zde došlo k násilným střetům v souvislosti s maďarským povstáním. Vysílalo neoficiální Svobodné Kossuthovo rádio, které instruovalo obyvatelstvo nespokojené se situací.[10] V souvislosti s revolučními událostmi zemřelo více než 20 lidí. Členové komunistické vytvářeli dělnické rady, ve kterých byli ve vedení, nebo infiltrovali ostatní, čímž si zajistili zbývající moc. Ve dnech 26. a 27. října se nicméně protestujícím podařilo získat zbraně ze skladu tajné policie a došlo k lynčování režimu loajálních představitelů ve městě. Sovětští vojáci dorazili do města 4. listopadu a později zatkli několik stovek osob.[11] Sedm osob bylo následně po skončení povstání popraveno.

V 80. letech došlo k přirozenému vrcholu přírůstku počtu obyvatel Miskolce. Ten dosahoval 208 tisíc obyvatel, ale od té doby trvale klesá. V roce 1982 byla k městu připojena poslední obec, a to Bükkszentlászó. Přílišná industrializace a rychlý růst učinily sice z Miskolce chloubu socialistického Maďarska, destabilizovaly ale také sociální strukturu města. Nadměrně byla zastoupena méně kvalifikovaná pracovní síla, docházelo k rychlému přílivu ale i odlivu lidí.

90. léta způsobila úpadek těžkého průmyslu v Miskolci. Místní ocelárny byly nejprve privatizovány a v druhé dekádě 21. století potom i uzavřeny.[3] Populace města začala klesat a namísto Miskolce se Debrecín stal druhým nejlidnatějším městem v zemi. Jen od roku 1990 do roku 2015 poklesl počet obyvatel Miskolce o třicet sedm tisíc lidí; především kvůli stárnutí obyvatelstva, ale také i kvůli vystěhovalectví a suburbanizaci.

V Miskolci žilo roku 2011 167 754 lidí, což je cca čtvrtina obyvatelstva celé župy. Podíl obyvatel ve věku do 19 let byl v témže roce 20 % a osob nad 60 let potom 24 %. Vzhledem k úbytku obyvatelstva, který je po roce 1990 dlouhodobým trendem, se počítá, že by do roku 2025 obyvatelstvo města kleslo na 145 000 lidí. Dnes zde žije méně lidí, než v roce 1970.

84,62 % Miskolčanů se hlásí k maďarské národnosti, cca 3 % k romské, zhruba půl procenta k německé a menší části potom k slovenské, rumunské apod. Na předměstích Miskolce žijí také Romové.[3] Na začátku druhé dekády 21. století s jejich počet odhadoval zhruba na 12–15 tisíc.[9]

49 % obyvatel města se nehlásí k žádné církvi. Nejvíce zastoupena je římskokatolická církev. Kromě katolických kostelů se v Miskolci nicméně nachází i reformovaný a řeckokatolický kostel.

Střed města.

Průmyslová tradice Miskolce byla zahájena již za Rakousko-Uherska. V Diósgyőru byl postaven velký hutní závod, vzniklo mnoho továren a závodů těžkého, lehkého a potravinářského průmyslu a rozvíjela se i těžba hnědého uhlí. Rozsáhlé investice např. do metalurgie, byly učiněny ale až po roce 1945. V 80. letech 20. století místní továrna zaměstnávala osmnáct tisíc dělníků a produkovala přes milion tun kovu. Těžký průmysl představoval dominantní oblast v zaměstnanosti místního obyvatelstva až do roku 1989. Poté došlo k hospodářské transformaci, ve které má ale město všechny neduhy i těch ostatních, které se vypořádávají s dědictvím těžkého průmyslu – vysokou nezaměstnaností apod.

Od roku 2000 probíhá v Miskolci proces transformace, který jej proměnil z příběhu o ocelovém městě na centrum kultury a cestovního ruchu. Nezaměstnanost se snížila z původních 12 % na 6,6 %.[3] Město se snažilo do opuštěných průmyslových oblastí nalákat nové společnosti, mnohdy ze západní Evropy. To se však podařilo jen částečně (např. Shinwa Electric). Jižně od města vznikla také průmyslová zóna na zelené louce, do níž jsou ale soustředěny jen společnosti lehkého průmyslu.

Jezuitská škola na panelákovém sídlišti

Nejznámější historickou stavbou na území města je hrad v Diósgyőru (místní část Miskolce), který se nachází západně od středu města. Hrad se čtvercovým půdorysem a věžemi v jeho rozích doplňuje kaple sv. Hedviky. Je přístupný tramvají.

Dominantou samotného města je na hoře Avas stojící gotický kostel se zvonicí, jež každých 15 minut vyzvání. Kostel je protestantský a jeho základ vznikl ve 13. století.[12] Na vrcholku se nachází také televizní věž, postavená roku 1966, jejíž výška činí 72 m.

V Miskolci je spousta zajímavých chrámů, kostelů a měšťanských domů a muzeí. Dřevěný kostel z roku 1938 (luteránský) vznikl ve stylu sedmihradské secese.^[zdroj?] Budova Národního divadla z první poloviny 19. století patří k nejstarším na území současného Maďarska. Dalším divadlem je potom loutkové divadlo Csodamalom. Významným muzeem v Miskolci je Muzeum Otty Hermana. V podhůří vrcholu Avas se nachází také Muzeum vína. Hodnotná je také městská synagoga, která čeká na svou rekonstrukci v horních patrech takřka netknuta od 2. světové války, proto má jedinečnou atmosféru. Památkově chráněný je rovněž i Rákocziho dům. Zajímavou fasádu má také Dům lesnictví. Ačkoliv byla stavba postavena až ve 20. letech 20. století, svoji historizující fasádou odkazuje na středověkou uherskou architekturu. Dle některých zdrojů byla inspirována Thurzovým domem v Levoči.

Nachází se zde dvě knihovny: Městská knihovna v Miskolci s pobočnými knihovnami po celém městě a II. župní knihovna Ference Rákocziho (maďarsky II. Rákóczi Ferenc Megyei Könyvtár).

Navštěvována je i nedaleká lokalita Lillafüred s jezerem a vyhlídkovou dráhou. Obdobně turisticky atraktivní je také Miskolctapolca s různými jeskyněmi na jižním okraji města.[13]

Ve městě se nachází rovněž Dům umění (otevřen roku 2009), svoji pobočku zde má i maďarské národní divadlo.

Vánoční tramvaj v Miskolci.

Místní gymnázium.

Hlavní vstup do budovy miskolecké univerzity.

Sportovní hala.

Do města vede dálnice M30 z Budapešti (úsek k Miskolci byl dokončen roku 2004) a pokračuje dále na severovýchod na Slovensko do Košic. Tím směrem byla zprovozněna v roce 2021.[14] Silnice celostátního významu vedou také do měst Szerencs a Putnok. Autobusové nádraží je umístěno v blízkosti středu města, v lokalitě Zsolcai kapu.

Město má dvě významné železniční stanice: Tiszai pályaudvar (Tiské nádraží) a Gömöri pályaudvár (Gemerské nádraží).[15] Železniční trati z Miskolce směřují směrem na sever, údolím řeky Sajó (Slané) – do Tornanádasky a do Ózdu, dále potom na severovýchod do Košic (přes Hidasnémeti), na jih do Budapešti přes Füzesabony a na východ do měst Szerencs a Sárospatak.

Na západním okraji města se také nachází lesní železnice (maďarsky Lillafüredi Állami Erdei Vasút) mezi Miskolcem a Lillafüredem. Dříve sloužila pro dopravu dřeva a uhlí, nyní je především turistickou atrakcí. Patří k nejoblíbenějším svého druhu v celém Maďarsku.[16]

Stojí zde rovněž malé letiště. To není přístupné široké veřejnosti, má jen zatravněnou ranvej a slouží pro účely sportovního letectví. Letiště, které vzniklo v 30. letech 20. století, má být uzavřeno v dubnu 2022.[17]

První škola stála ve městě již v 15. století. V současné době je nejstarší ve městě působící školou Gymnázium Ference Földese. Známé je také Gymnázium Otty Hermana, které získalo maďarské ocenění Škola roku.^[zdroj?]

V Miskolci stojí 35 základních škol a 22 středních škol (11 z uvedených středních jsou gymnázia). Nachází se zde také Střední hudební škola, která pro své účely mimo jiné využívá i Palác hudby (maďarsky Zenepalota). Univerzita v Miskolci byla založena v roce 1949 jako jedna z nejmladších v zemi. Původně měla tři fakulty, od 80. let se nicméně rozšířila do plnohodnotné vysoké školy. Dnes má vlastní kampus, který se nachází na jižním okraji města. Historicky působila v Miskolci také vysoká škola, která sídlila v Banské Štiavnici.

Nejznámějším sportovním klubem ve městě je fotbalový tým Diósgyőri VTK, který již několikrát vyhrál maďarskou ligu.

V roce 2009 se v oblasti kolem Miskolce uskutečnilo mistrovství světa v orientačním běhu.

Miskolc je celostátně známý pro zde se konající plochodrážní závody.

Hokejový klub DVTK Jegesmedvék se účastní v první maďarské hokejové lize. V roce 2015 vyhrál v místní lize, maďarský šampionát a pohárové vítězství.

Největším sportovištěm v Miskolci je přestavěný stadion DVTK, který byl předán do užívání v roce 2018. Patří zmíněnému fotbalovému klubu. Jeho součástí jsou také přidružená tréninková hřiště. Stadion má 14 655 míst k sezení, fotbalové hřiště má podzemní, automatický zavlažovací systém a je vyhřívaný. Sportovní hala Miskolc, postavená v roce 1970 zrekonstruovaná v roce 2005, má 1488 míst (celková kapacita je 3000 osob) a přilehlá Zimní hala má 2334 míst.

• Gábor Dayka (1769–1796), básník
• Sándor Ferenczi (1873–1933), psychoanalytik
• Ladislau Raffinsky (1905–1981), rumunský fotbalista
• Dezső Gyarmati (1927–2013), hráč vodního póla
• Attila Repka (* 1968), zápasník
• Szabolcs Huszti (* 1981), rumunský fotbalista
• Vilmos Vanczák (* 1983), fotbalista
• Szabolcs Huszti (* 1983), fotbalista