Cholera

Nemoc se přenáší alimentární cestou, nejčastěji pitnou vodou znečištěnou fekáliemi (v níž je Vibrio cholerae schopno přežívat až tři týdny) nebo potravinami (dny až 6 týdnů, doba přežití roste s klesající teplotou). Účinnou prevenci představuje mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, dodržování základních hygienických pravidel při zacházení s potravinami. Další možností je očkování, to však není spolehlivé a účinkuje jen na půl roku. Zdrojem nákazy je nemocný člověk, popřípadě člověk-přenašeč.

Když jsou pozřeny bakterie cholery, většina z nich nepřežije setkání s kyselým prostředím žaludku. Přeživší bakterie projdou až do tenkého střeva, zde se začnou množit a produkovat toxin zvaný choleratoxin. Ten působí na epitelové buňky Lieberkühnových krypt, které vylučují do průsvitu střeva Cl⁻. Chloridový aniont je doprovázen sodným kationtem. Choleratoxin v zasažených buňkách blokuje GTPasu G_s-proteinů, čímž permanentně aktivuje adenylátcyklázu. Podjednotka cholera toxinu aktivuje ADP ribosylační faktor, který podmiňuje aktivitu Gα podjednotky heterotrimerního G proteinu. Koncentrace cAMP se prudce zvýší. Kanály vylučující Cl⁻ tedy zůstávají otevřené. Do průsvitu střeva jimi prochází ohromné množství chloridových aniontů doprovázených sodíkem a vodou. Ztráty vody mohou být až 26 litrů za den. Dochází také ke ztrátám HCO₃⁻ a K⁺.

Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou (u těžké varianty choroby) křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Nemoc se prokazuje přítomností vibrií ve stolici, nebo krevními testy na přítomnost protilátek.

Léčba spočívá v nahrazování ztracené vody a minerálů (u lehčích případů dostatečným pitím - nejlepší je solnoglukózní roztok vyvinutý pro tento účel, u těžkých případů s velkými ztrátami tekutin je nutné intravenózní doplnění), u těžších případů se nasazují antibiotika. Plně rozvinutá neléčená cholera je smrtelná asi v 50 % případů. Ve vyspělých zemích při včasné diagnóze a dostupnosti lékařské péče umírá něco kolem 0,75 % pacientů. Úmrtnost při epidemiích v chudých zemích se v posledních 20 letech pohybuje mezi 3-15 %.

První prokazatelné epidemie cholery jsou známy z Indie (6. století př. n. l.).

Choleru studoval od roku 1627 holandský lékař Jacob Bontius v Nizozemské východní Indii (kolonie zřízené nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie). V roce 1642 ji přesně popsal. V té době se věřilo, že se nemoc šíří špatným (nočním) vzduchem. Rozšířila se z Indie do Číny v roce 1669, což byla invaze západního světa do této do té doby uzavřené říše.[2]

V letech 1831–1832 proběhla v rakouských zemích včetně Vídně pandemie cholery a druhá vlna přišla po pár letech.[3] Původ měla o 15 let dříve v Indii, do Rakouska se dostala přes Rusko. Z Rakouska se rozšířila do Velké Británie i Ameriky.[4]

Osobní lékař královny Viktorie John Snow si v Londýně průběhu epidemie roku 1854 díky podrobné analýze nákazy všiml, že v londýnské čtvrti Soho se soustředí kolem vodní pumpy na Broad Street. Ti, kteří pili vodu z jiného zdroje, neonemocněli. Snow nechal 8.9.1854 odstranit držadlo pumpy a žádné další případy onemocnění se již neobjevily.[2] Tehdy ještě nebyly objeveny mikroorganismy a Snow přesto pomocí víry v kauzalitu a statistické analýze prokázal, že se nemoc šířila prostřednictvím kontaminované pitné vody.

V roce 1854 izoloval bakterii Vibrio cholerae italský anatom Filippo Pacini, což bylo o 30 let dříve, než Robert Koch, který je často chybně považován za objevitele této bakterie.

• S. Silbernagl et al.: Atlas fyziologie člověka. Grada Publishing, Praha 2004, 3. české vydání

• Cholera drůbeže

• Obrázky, zvuky či videa k tématu cholera na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo cholera ve Wikislovníku

Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.