Mariupol

„Dům se špicí“, jeden ze symbolů města.

Oblast, kde leží Mariupol, se až do 18. století nazývala Divoká pole. Tatarské nájezdy z Krymského chanátu bránily trvalému osídlení pobřeží. Samotné město bylo založené ruskou carevnou Kateřinou Velikou a ruským knížetem Grigorijem Potěmkinem mezi lety 1770 a 1780, na počest Marie Fjodorovny, manželky budoucího cara Pavla I.[2] Po vítězné válce s Tureckem a porážce Krymského chanátu mohla být oblast osídlená a nově vzniklé město spadalo pod Jekatěrinoslavskou gubernii[3] v rámci carského Ruska. V těchto letech také do oblasti ruská vláda přesídlila krymské Řeky. Město je od svého založení tradičně ruskojazyčné.[4] V roce 1778 mu byla udělena městská práva carevnou Kateřinou.

Během krymské války bylo město značně poškozeno. Anglo-francouzská blokáda zastavila námořní obchod a 24. května 1855 se ve městě vylodily anglo-francouzské jednotky, které vypálily několik domů a zničily přístavní skladiště.

Velký rozvoj nastal po roce 1870 s příchodem železnice; tehdy vznikly velké železárny a další průmyslové podniky během industrializace Novoruska.

Ve městě působí Doněcké akademické oblastní činoherní divadlo založené roku 1878 jako první v regionu, dále pak mnoho kin, kulturních domů a několik muzeí. Je zde 11 kostelů Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát) a 3 kostely Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu. Od roku 1926 se ve městě rozvíjí lázeňství.

Během druhé světové války bylo město od 8. října 1941 do 10. září 1943 okupováno německou armádou. Během dvou let okupace bylo ve městě zastřeleno asi 10 tisíc lidí a 50 tisíc mladých lidí bylo odvezeno na nucené práce do Německa.

V letech 1948–1989 neslo město název Ždanov na počest sovětského politika Andreje Ždanova, který se zde v roce 1896 narodil. Na konci 20. století přišla do města ekonomická recese, která přinesla znatelný pokles obyvatelstva. Od června do října 2014 byl Mariupol správním centrem Doněcké oblasti namísto Doněcku ovládaného separatisty.[5][6]

Dne 24. ledna 2015 zahájili proruští povstalci ofenzívu raketovým útokem, který si podle ukrajinských úřadů vyžádal nejméně 30 mrtvých a 97 zraněných.[7] V reakci na to byla zahájena protiofenzíva, která měla zabránit nebo alespoň ztížit obnovení útoků na civilní cíle. Tato protiofenzíva byla z velké části vedena polovojenským Azovským plukem a skončila obsazením taktických pozic severovýchodně od Mariupolu a v lokalitě Šyrokyne.

Prvního ledna roku 2017 ruská tisková agentura TASS mylně tvrdila, že ukrajinské vojenské síly zahájily dělostřeleckou palbu na Doněckou lidovou republiku při cestě ukrajinského prezidenta Petra Porošenka a amerického senátora Johna McCaina do Mariupolu. Když byl v květnu 2018 otevřen tzv. Krymský most, spojující v Kerčském průlivu Rusko s jím anektovaným Krymem, byla tak překlenuta námořní cesta k ukrajinským přístavům na pobřeží Azovského moře, včetně Mariupolu. Nákladní lodi do nich směřující se ocitly pod kontrolou ruských úřadů, což vedlo k dlouhým zpožděním, která se někdy protáhla až na týden. 26. října 2018 oznámil The Globe and Mail omezení ukrajinské lodní dopravy z takto postižených přístavů v Azovském moři (včetně Mariupolu) asi o 25 %.

Na konci září 2018 odpluly dvě lodi ukrajinského námořnictva z černomořského přístavu Oděsa, minuly Krymský most a dorazily do Mariupolu. Ale 25. listopadu 2018 byla tři plavidla ukrajinského námořnictva zajata ruskou bezpečnostní službou FSB během incidentu v Kerčském průlivu.

Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se Mariupol stal strategickým cílem pro ruské a proruské síly. Od 24. února bylo město v obležení a ostřelování. Podle Human Rights Watch neměli obyvatelé Mariupolu od 2. března 2022 přístup k elektřině a vodě. Město oznámilo, že byly v bojích zabity stovky civilistů.[8] Podle ukrajinských zdrojů zemřela 8. března v troskách svého domu šestiletá dívka na dehydrataci. Její matka zemřela již dříve v důsledku ostřelování.[9] Dne 9. března 2022 byla ostřelována dětská a porodnická klinika ve městě a útok byl mezinárodně odsouzen.[10][11] Podle odhadů šéfa doněcké oblastní vojenské správy zemřelo v Mariupolu během blokády až 22 tisíc lidí.[12]

Od konce 20. století, kdy obyvatelstvo Mariupolu přesáhlo půlmilionovou hranici, počet obyvatel mírně klesá. Následující tabulka podává přehled vývoje počtu obyvatel od roku 1778:

Slévárny Azovstal

Ve městě se nachází několik hudebních škol, muzeum místní historie, výstava Kuindži a ruské městské divadlo. Kromě mnoha pravoslavných kostelů se ve městě nachází také mešita, která byla otevřena v roce 2007.

Mariupol je domovem ukrajinského fotbalového klubu FK Mariupol, který hraje své domácí zápasy na stadionu Volodymyra Bojka. Ve městě sídlí také úspěšný basketbalový klub BK Azovmaš Mariupol.

Mariupol je jedním z největších průmyslových center Donbasu, Ukrajiny i bývalého SSSR. Mariupolský průmyslový komplex produkuje 37,5 % vývozu Doněcké oblasti, resp. 7 % vývozu Ukrajiny.^[zdroj?] Ve městě jsou dva velké metalurgické kombináty (Azovstal a Illičův mariupolský metalurgický kombinát) a největší strojírenský závod v zemi Azovmaš. Je zde také chemický průmysl, loděnice a další podniky.

Mariupol leží na mezinárodní silnici E58 vedoucí ze střední Evropy přes Oděsu, Berďansk, Mariupol a Taganrog do Rostova na Donu. Tato města obsluhuje převážně silniční doprava. Mariupol je konečnou stanicí železniční tratě ze stanice Volnovacha. Většina osobních vlaků pokračuje dále na Doněck a odtud například do Kyjeva či přes Charkov do Moskvy. Městskou dopravu zajišťují kromě autobusů a maršrutek také tramvaje (od roku 1933; 12 linek) a trolejbusy (od 1970; 14 linek). Mezinárodní letiště 5 km od města v roce 2007 odbavilo přes 20 000 cestujících.

• Andrej Ždanov – sovětský politik
• Archip Ivanovič Kuindži – ukrajinský malíř řeckého původu
• Nikki Benz – kanadská pornoherečka ukrajinského původu
• Viktor Čukarin – ukrajinský gymnasta, olympijský vítěz
• Anna Zatonskych – ukrajinsko-americká šachistka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mariupol na Wikimedia Commons