Izu (souostroví)

Souostroví je vulkanického původu a táhne se jižním směrem v délce zhruba 600 km od poloostrova Izu (na ostrově Honšú). Ještě jižněji od něj leží subtropické Boninské ostrovy. Tato souostroví jsou součástí Marianského vulkanického oblouku, který sahá od Marian až po horu Fudži. Přitom Izu se nalézá v jeho severní části, kde se setkávají tři tektonické desky.

Přestože souostroví je relativně mladé (několik miliónů let), nachází se na něm různé druhy fauny a flóry pocházející převážně z blízkých hlavních japonských ostrovů. Proto lze na nich dobře studovat evoluční procesy.[2] Některé druhy jako např. zvonek se rozšířily na ostrovy v jedné vlně a všichni jedinci na ostrovech mají jednotný haplotyp. Na druhé straně myšice osídlily ostrovy ve dvou nezávislých vlnách.[2] Všechny ostrovy se nacházejí uvnitř národního parku Fudži-Hakone-Izu.[3]

Zhruba třetina obyvatel (přes 8 000) žije na největším ostrově Izu Óšima, zatímco na nejmenší Tošimě necelých 300.[3] Obydlené ostrovy mají plochu 296,56 km². Tradičně jsou zmiňovány jako Sedm Izo (japonsky 伊豆七島 [Izu šičitó]), což zahrnuje ostrovy Óšima, Tošima, Niidžima, Kózušima, Mijakedžima, Hachidžodžima a Mikuradžjima.[3] Celkový počet obyvatel od r. 1960 klesá. Následující graf udává vývoj počtu obyvatel na souostroví (červený sloupec) a na ostatních japonských ostrovech vzdálených od hlavních japonských ostrovů (zelený sloupec). Je zřejmé, že úbytek obyvatel souostroví Izu není tak dramatický jako ve druhém případě.[3] Naproti tomu ve stejném období počet obyvatel Japonska vzrostl z 94,3 mil. na 127,8 mil.

Šikinedžima z Kózušimy; v dálce: Óšima; nalevo: Tošima; napravo: Niidžima; nejmenší: Džinai tó

Souostroví Izu je součástí prefektury Tokio, v jejímž rámci spadá do tří subprefektur.[3] Dále se dělí na dvě města a šest vesnic; ze sídel je největší Izu Óšima, běžně nazývaná Óšima.

• subprefektura Óšima
  • město Óšima (ostrov Izu Óšima)
  • ves Tošima (ostrov Tošima)
  • ves Niidžima (ostrovy Niidžima, Šikinedžima, Udonešima, Džinai)
  • ves Kózušima (ostrov Kózušima)
• subprefektura Mijake
  • ves Mijake (ostrovy Mijakedžima, Ónoharadžima)
  • ves Mikuradžima (ostrovy Mikuradžima, Inambadžima)
• subprefektura Hačidžó
  • město Hačidžó (ostrovy Hačidžódžima a Hačidžó kodžima)
  • ves Aogašima (ostrov Aogašima)

Čtyři nejjižnější neobydlené ostrovy (Mjódžin šó, Sumisu tó, Torišima a Sófu iwa) nespadají do žádného základního administrativního celku a jsou spravovány přímo subprefekturou Hačidžó, protože si na činí nároky jak město Hačidžó, tak vesnice Aogašima.

Ostrov	japonsky	Plocha, [km²]	Nejvyšší bod [m n. m.]	Počet obyvatel (2007)	Pohled	Zeměpisné souřadnice
Izu Óšima	伊豆大島	91,06	764	8 472		34°44′ s. š., 139°24′ v. d.
Tošima	利島	4,12	508	304		34°31′ s. š., 139°17′ v. d.
Udonešima	鵜渡根島	0,40	210	neobydleno[p 1]		34°28′21″ s. š., 139°17′38″ v. d.
Niidžima	新島	23,53	432	2 420		[p 2] 34°23′ s. š., 139°16′ v. d.
Džinai tó	地内島	0,40	77	neobydleno		34°22′20″ s. š., 139°13′40″ v. d.
Šikinedžima	式根島	3,90	109	600		34°19′30″ s. š., 139°13′ v. d.
Kózušima	神津島	18,87	574	1 914		34°13′ s. š., 139°9′ v. d.
Mijakedžima	三宅島	55,48	815	2 382		34°5′ s. š., 139°32′ v. d.
Ónoharadžima	大野原島	0,02	114	neobydleno		34°2′53″ s. š., 139°23′2″ v. d.
Mikuradžima	御蔵島	20,58	851	313		33°52′30″ s. š., 139°36′ v. d.
Inambadžima	藺灘波島	0,005	74	neobydleno		33°38′53″ s. š., 139°18′8″ v. d.
Hačidžódžima	八丈島	69,54	854	8 363		33°7′ s. š., 139°47′ v. d.
Hačidžó kodžima	八丈小島	3,08	617	neobydleno[p 3]		33°7′31″ s. š., 139°41′18″ v. d.
Aogašima	青ヶ島	5,98	423	192		32°27′29″ s. š., 139°46′4″ v. d.
Bejonésu Recugan[p 4]	ベヨネース列岩	0,01	10	neobydleno		31°53′14″ s. š., 139°55′3″ v. d.
Sumisudžima[p 5]	須美寿島	0,02	136	neobydleno		31°26′13″ s. š., 140°2′49″ v. d.
Torišima	鳥島	4,79	394	neobydleno[p 6]		30°28′48″ s. š., 140°18′22″ v. d.
Sófu Iwa[p 7]	孀婦岩	0,005	99	neobydleno		29°47′39″ s. š., 140°20′31″ v. d.

Kromě uvedených ostrovů patří do souostroví skupiny skalisk a útesů: Hajašima (早島), Onbase tó (恩馳島), Tadanae tó (祇苗島) a Zenisu (銭洲).

Letiště Óšima

Tradičním zdrojem obživy na ostrovech je rybolov a zemědělství. Po druhé světové válce vzrostl význam domácí turistiky; mezi neoblíbenější aktivity patří plavání, potápění, surfování, rybaření, pozorování ptáků a výlety. Důvodem oblíbenosti ostrovů je jejich rozmanitost.[3]

Ostrovy jsou propojeny trajekty, které plují do 15 přístavů. Je zde celkem 5 letišť místního významu, z nichž nejvýznamnější je letiště Óšima. Na ostrovech je dohromady 215 km zpevněných cest.[3]

Na všech osídlených ostrovech se nalézají důkazy o osídlení v období Džómon. Ve vykopávkách na Mijakedžimě byly nalezeny důkazy o pěstování rýže v období Jajoi. Ostrovy sloužily po staletí jako cíl pro vyhnanství; první záznam o tom je z r. 674, kdy sem byl vyhoštěn král Omi. Ostrovy byly nejprve součástí provincie Suruga, ale r. 680 se z ní vydělila provincie Izu, jejíž částí zůstaly ostrovy asi po osm staletí. R. 724 byly ostrovy Izu jmenovány jako země určená pro vyhnanství. V r. 1156 sem byl vyhoštěn legendární samuraj Minamoto no Tametomo a později další významní samurajové jako Jamauči Uesugi nebo Miura Sagami. Koncem 15. století se ostrovy staly součástí panství klanu Go-Hódžó a v období Edo se dostaly pod přímou správu vlády. Během tohoto období sem byli vyhošťováni zločinci, mezi nimi i mnoho významných osob - Ukita Hideie, Ičó Hanabusa, Šingoro Ikušima, Šigezo Kondo.

R. 1780 došlo k velkému zemětřesení na Aogašimě; část obyvatel byla evakuována, ale všech zbylých 132 obyvatel zahynulo v r. 1785 při rozsáhlé erupci zdejší sopky Marujama. Obyvatelům bylo dovoleno se vrátit až po více než 50 letech (1835). Mezi lety 1868 a 1878 změnily ostrovy několikrát administrativní příslušnost a nakonec se staly součástí prefektury Šizuoka. Od r. 1888 se na Torišimě těžilo guáno, ale jen do r. 1903, kdy zde došlo k velké erupci, při které zahynuli všichni její obyvatelé, a ostrov je od tehdy neobydlený. Od r. 1943 spadá souostroví do Tokijské prefektury.

Po porážce Japonska ve druhé světové válce se ostrovy dostaly krátce pod americkou správu, ale již r. 1946 se vrátily do správy Japonska. Od počátku 50. let je v oblasti intenzivně sledována silná vulkanické činnost. V r. 1953 při průzkumu mořské sopky Mjódžin šó zahynulo na lodi Kaijó Maru 5 31 výzkumníků. Od r. 1953 byly ostrovy postupně elektrifikovány a v r. 1962 dosáhla elektrifikace 98 %.[3] Sopečná činnost ohrozila v r. 2000 Mijakedžimu,[4] odkud muselo být obyvatelstvo evakuováno a kam se navrátilo až r. 2005.[3]

Aby se předešlo účinkům přírodních katastrof, přijala japonská vláda opatření, která zahrnují mapy rizik, značení cest, evakuační plány, rozhlasové vysílání, dopravní systém a dodávky záchranného materiálu.[3] Systém varování prokázal svoji účinnost 1. ledna 2012, kdy ostrovy zasáhlo zemětřesení magnituda 6,8 Richterovy stupnice,[5] ale nedošlo k žádným ztrátám na životech.[6]